Současné choreografie nejsou sázkou na jistotu

Takto namíchaný model premiér sezony se stal nejen dramaturgickou normou, ale i nutností v kontextu vývoje tanečního umění, žánru, profesionální úrovně – a také divácké vytříbené chuti. Stojíme totiž před faktem, že v posledních padesáti letech se v Evropě vyvinul nový baletní divák, znalý divadelního světa, kultivovaný ostatními druhy umění, cizelovaný tak, že právě pro něj je charisma a estetika moderního baletu nikoli třešničkou na dortu, ale duchovní potravou, existenciální potřebou. Chvála evoluci!

A tak se současné baletní soubory (a to i ty při velkých tradičních divadelních domech) již nemohou spoléhat pouze na dokonalé zvládnutí klasické techniky a nabídku Labutích jezer a Spících krasavic – tanečníci musí být schopni interpretovat moderní či současný pohybový jazyk dnešní choreografie, který klade důraz na flexibilitu, svobodu pohybu a osobité výrazové prostředky. Jinakost, pestrost a hledání, to jsou měřítka doby i úspěchu.

Pokud se ptáte, zda připravovaná dubnová premiéra s názvem Sarkasmy tuto tendenci rozvíjí, pak jednoznačně ano. Zároveň podněcuje naši zvědavost (a tanečníků jakbysmet). Název odkazuje ke střední část triptychu, tedy k dílu nizozemského mistra Hanse van Manena (na virtuálních platformách ho lze dohledat jako Sarcasmen), jehož rukopis se již na scéně Národního divadla objevil v rámci komponovaného večera Beyond Vibrations. Sám mistr o svých vzrušujících a možná i lehce zlomyslných Sarkasmech říká:

„Sarkasmus se objevuje třeba ve chvíli, kdy lidé, kteří se mají rádi, chtějí použít drsný humor, aby si řekli pravdu. Snažíte se toho druhého trochu vytočit… A Prokofjevova hudba má v sobě také sarkastický prvek – alespoň já ho tam slyším.“

Spolu s Van Manenem se na večeru podílejí další dva tvůrci – choreograf Eyal Dadon, jehož inscenaci Artza mohli diváci vidět v rámci triptychu bpm, a choreograf Andrej Kajdanovskij, kterého si snad ještě pamatujeme ze složeného večera na Nové scéně s názvem Slovanský temperament z roku 2018. Kam se jeho/jejich choreografické myšlení posunulo? Jste napnutí? Měli byste být, protože Kajdanovskij a Dadon v jednom večeru – to může být docela slušná rozbuška pro vaše emoce. Oba se souborem už spolupracovali, ale dvě nové choreografie nejspíš předčí naše očekávání.

Eyal Dadon žije v Izraeli a vždy, když v poslední době přijede do Česka, vyzařuje z něj obdivuhodný nadhled. Dokáže být umělecky tvůrčí i uprostřed nesnadné společenské situace, v níž se pohybuje... Zůstává vřelý, nikdy nepodléhá cynismu, zároveň však drsný humor považuje za důležitý jak v životě, tak v tvorbě:

„Pokaždé, když člověk s něčím bojuje nebo když se děje něco, nad čím nemá kontrolu a neví, co si má počít, může se tím nechat zavalit a upadnout do depresivní nálady. Nebo se od toho trochu odpoutá a nebude se tak trápit. Pokud se nechce nechat zničit, zasměje se – třeba i sám sobě a tomu, že se bere příliš vážně.“

A jakou tvář reality nám Eyal Dadon ukáže v rámci večera Sarkasmy?

Právě takový moment neznáma je jedním z hlavních dramaturgických prvků premiéry a oblíbené „chemie“ triptychů. Kombinace tří různých pohledů na současný tanec navíc může vést ke kontrastu, harmonii, nebo dokonce k nečekanému napětí mezi jednotlivými částmi večera. Zvlášť když dvě z nich vznikají ve světové premiéře přímo na tělo souboru Baletu Národního divadla a jeho individualitám.

Dramaturgická práce s triptychy umožňuje Baletu ND experimentovat s novými přístupy k tanečnímu divadlu a současně reflektovat aktuální společenské klima. Nabízí prostor pro různá témata – už i tím, že tvůrci přicházejí do Prahy z různých koutů světa a nesou v sobě otisk svých národností, zvyků, výchovy, školení, identit… A jsou v přístupu k tvorbě tvrdě subjektivní. Jejich díla v sobě odrážejí jejich názory, bytostná rozhodnutí a osobní postoje. A proto zapomeňme na globální vkus a objektivní vnímání. Univerzální nudu si nechme jinam. Vždy je potřeba se na současný tanec dívat subjektivně, hledat původní otázky k odpovědím, které se na jevišti odvíjejí. Pochopit koncept. Navíc, často jsme svědky objevování nových pohybových a výrazových možností, posouvání samotných limitů tanečního těla. Kdo by u tohoto nechtěl být?

Pokud si jako lidé (alias diváci) chceme udržet celistvost přístupu ke světu, třeba umění, pomůže nám budovat si vnitřní citlivost – schopnost vnímání kontextu. Do divadla si v tomto případě nejdeme odpočinout, ale pracovat na svém rozvoji. Moderní triptychy toto umožňují i díky časté absenci narativnosti a velké abstrakci. Jsou báječnou možností dialogu, rozšíření obzorů. A také potvrzují, že Balet Národního divadla sleduje dění na světové taneční scéně a aktivně se do něj zapojuje.