Dana Burešová po Jenůfě studuje i Kostelničku

Svou cestu na jeviště Národního divadla si Janáčkova Její pastorkyňa hledala od své brněnské premiéry v roce 1904 neuvěřitelných 12 let. Dnes je vnímána jako jeden z nejkrásnějších titulů nejen české, ale i světové operní literatury. Nechybí jí vášeň, lidskost ani dramatická zápletka. dne 22. května se tato opera vrátí do Národního divadla v nové režii Calixta Bieita jako součást festivalu Pražské jaro. Charismatickou Kostelničku ztvární dlouholetá sólistka Opery Národního divadla, sopranistka Dana Burešová. Jak vnímá tuto roli a jaká byla její cesta na operní jeviště? Všechno začalo „operou“ o krupicové kaši na zahradě u bazénu…

Pamatujete si, o čem byla?

Nevím, možná navazovala na Hrnečku vař! Moje teta zpívala v Pražském filharmonickém sboru, a tak vždycky, když jsme doma kňourali, říkala: „Jděte ven! Já chci ticho!“ Tak jsme si zpívali svoji hudbu u bazénu. Pamatuji si akorát, že to byla opera o krupicové kaši. (Usmívá se.)

V Národním divadle jste začínala v devadesátých letech. To bylo velmi rozjitřené období. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Vnímala jsem ji svým okem mláďátka, bylo mi nějakých osmadvacet. Už to bylo ohromující, že jsem udělala konkurz. Říkáte si: „A co teď? Co se ode mě očekává?“ Předtím jsem byla v angažmá v Českých Budějovicích, kde jsem pochopila, že naučit se árii je roztomilá záležitost, ale zvládnout celý titul od začátku do konce, to vyžaduje určitou kázeň a práci. Nicméně v Národním divadle máte daleko větší pocit zodpovědnosti.

Byl zde někdo, od koho jste se učila?

Obdivovala jsem všechny své kolegy a měla jsem k nim velkou úctu. Hodně jsem odkoukávala. Velmi inspirativní pro mě byly Eva Děpoltová, Jiřina Marková, Eva Urbanová a mnoho dalších.

Když se podíváte zpět, byly pro váš život některé momenty v Národním divadle určující?

Nemyslím si, že by mě Národní divadlo nějak zásadně ovlivnilo v životních krocích. Narození vašich dětí a úmrtí vašich rodičů – to jsou velké věci v životě. Ostatní je jenom běh života. (Odmlčí se.) Nevím. Každá nová role vám otevře nové obzory a řekne vám něco o vás samotných: kdo jste, co dokážete, co je vám vlastní a co cizí. Ale neposune vás ve smyslu: „Aha! Teď jsem prozřela!“ Poznáváte, které role jsou vám bližší a které vaší duši nesedí, co nejste. Dnes už vím, že rozhodně nejsem Zerlina, rozhodně nejsem Terinka, protože mě bytostně obtěžuje vybíhat na scénu a být samé „ha, ha, ha“!

A kdo tedy jste?

Mám ráda charakternější, zásadnější, vážnější, přemýšlivější role… A nemám vysněné role.

Opravdu?

Ano, chtěla bych si zazpívat Vodníka. To je má srdeční záležitost. Ale samozřejmě, že je to nesmysl! Mám ráda Violettu, ale ani Violetta už asi nikdy nebudu.

Já ale vím, že je vám blízká Ježibaba. Zazpívat si ji za dvacet let mi zase nepřijde úplně nereálné!

Ježibaba není o stáří! Je o hlasovém oboru. Já jsem pořád spíš lyrický soprán, i když se ve střední poloze cítím jako doma, ale musím opatrně a s citem. Možná tak melodram! (Směje se.)

To byste si musela najít nějakého svého Zdeňka Fibicha!

Že by? Tak já se podívám do rodného listu, jestli nejsem Emilia Marty, a zamyslím se. Ale asi ne!

Ve svých rozhovorech často zmiňujete své operní kouče. O této pozici v divadle se toho možná zase až tak moc neví, přitom jsou tito lidé pro pěvce nesmírně důležití. Jaký servis zpěvákům poskytují?

Tak za prvé vám dělají druhé ucho. Jako pěvec si nevystačíte jen se svojí představou. Ano, můžete se nahrávat, ale pořád se kontrolujete jen vy sám a nahrávka nemusí být totožná s tím, jak hlas skutečně zní. Všechna zařízení nějakým způsobem zkreslují. Musíte se samozřejmě s koučem nejdříve shodnout, co se vám líbí, pak vám tento člověk může posloužit jako důvěryhodný zdroj informací pro váš technický posun. Jako zpěvák snadno uděláte chybu, kterou si uvědomíte až o stránku později, když už krk trpí. Proto potřebujete člověka, který má o roli hudební představu a můžete s ním o ní diskutovat. Zvlášť v dnešní době, která je velmi rychlá a dirigent s vámi vlastně již téměř nepracuje. Udělá čtyři nebo pět ansámblových zkoušek a tím to skončí. Když jsem nastoupila do divadla, pracovala jsem s dirigentem třeba i dva měsíce každý den jednu nebo dvě hodiny. Takhle jsem nastudovala Prodanou nevěstu, Rusalku, Jakobína. Teprve poté začala režijní práce. Dneska se říká: „Chlapi neměli co dělat, nudili se a trávili život v Národním divadle.“ Ale není to pravda. Když se vám má s dirigentem dobře spolupracovat, potřebujete ho poznat. Nebo já jsem ten typ, který rád zná svého dirigenta. Jak se tváří, jaké má ruce, že jednou dá nástup takhle, podruhé takhle. V dnešní rychlé době je tedy kouč nezastupitelný, protože potřebujete někoho, kdo s vámi roli hudebně nastuduje. Hodně jsem spolupracovala s Irinou Kondratěnko. Má úžasnou zvukovou představu a je sdělná, co se technického přístupu týče. Skvělá, úžasná žena, která mi dala opravdu velmi mnoho.

Může kouč skutečně suplovat roli pedagoga, tedy dávat i technické rady?

To je individuální. Irina Roměnská, Mark Pinzow, Zdeněk Klauda, Broněk Procházka – všichni mají co říct a záleží, jak si dokážete jejich slova vyložit. Musíte si najít takového člověka, který vám vyhovuje. A někdy je dobré kouče i střídat, přestože to nemusí být pokaždé snadná spolupráce. Někdo je za druhý názor rád, jiný upřednostňuje vystavět si postavu po svém, což je také v pořádku, protože jsme vlastně solitéři.

Vy jste jaký typ?

Nejraději si všechno „překňoucám“ hezky doma a teprve až si udělám svou představu, jdu ji někomu zazpívat. Když nepřijdu na korepetici s nastudovanou rolí, mám pokaždé strašné výčitky svědomí. Což je nejspíš pošetilost! Ale prostě to tak je.

Ve vašem životopise jsem viděla dvě dirigentská jména, na která bych se vás chtěla zeptat. Tím prvním je Jiří Kout.

S panem Koutem jsem studovala Její pastorkyňu, tehdy jsem zpívala Jenůfu. Byl vždycky korektní, milý, nesmírně jsem ho obdivovala. Pro mě typ charismatického, energického člověka, který zhodnotí situaci, odsmečuje ji a jde dál, což neznamenalo příkrost! Měl jasnou představu o tom, co chce, což bylo obdivuhodné. Už to byl tehdy pán v letech, Pastorkyňu nedělal poprvé a jeho vztah k Janáčkovi byl velmi niterný.

Dbal u Janáčka na deklamaci?

Ne, takový byl spíš pan dirigent Bohumil Gregor. Ten vycházel z deklamace a nutil zpěváky, občas možná až trochu na újmu, perfektně vyslovovat. Nicméně jeho pojetí mělo svůj charakter, bylo nezaměnitelné a vlastně úžasné! Jeho Káťu Kabanovou s Jiřinou Markovou jsem viděla asi desetkrát. Neuvěřitelné, úžasné, fantastické představení. Pan Kout byl jiný. Měl rád kantilénu a melodiku.

Druhou dirigentskou osobností byl Jiří Bělohlávek.

S ním jsem spolupracovala hodně, dělali jsme spolu jak Prodanou nevěstu, Dalibora a Jakobína v Británii, tak Rusalku a Čertovu stěnu v Praze. Nesmírně milý, šarmantní, okouzlující člověk. Duší milý. Také měl naprosto jasnou představu, ale byl otevřený diskusi, což je pro mě obrázek velmi kvalitního člověka a dobrého dirigenta.

Jaké bylo spolupracovat se Symfonickým orchestrem BBC?

Úžasné. Neskutečný zvuk a smyčce jakou měly nádhernou barvu! Blažený pocit, ve kterém se dobře pracovalo. Pan Bělohlávek byl striktní, přísný, ale báječný. Ptal se nás: „Jak cítíte tu­hle frázi? Já bych chtěl tohle živěji, moc mi tam zatahujete.“ Ale dalo se s ním hovořit o tom, že někde potřebujete tón pomalu prozpívat, aby se posadil a fráze mohla jít dopředu. Byla to opravdu krásná spolupráce. Velmi tvůrčí, hezká, lidská.

V Národním divadle se aktuálně připravujete na roli Kostelničky v novém nastudování Její pastorkyně. Když vstoupí Kostelnička poprvé na scénu, co všechno nám těchto pár vteřin o této postavě řekne?

Kostelnička je pro mě žena zkoušená životem, s naprosto jasným názorem na lidi a na hloubku života. Když vstupuje poprvé na scénu, přesně ví, co uvidí. Zná Jenůfu, nevidí ji první den, a tak ji nezaskočí, že se někde za rohem objímá se Števou. Ví o jejich vztahu už dlouho, možná že se dokonce pokoušela Jenůfě tuhle pošetilost vymluvit: „Števa mi strašně připomíná mého muže. Nedělej to!“ Z pozice svého věku a svých životních zkušeností umí číst v lidech. Musí to být žena intuitivní a velmi citlivá, když pak prožívá všechno tak, jak to prožívá. Mnoho lidí by si s tím vůbec nelámalo hlavu, prostě by zavřeli dveře a konečná. Nikdy by se k ničemu nepřiznali. „To musel udělat někdo jiný!“ Ona má svědomí. Do této první scény vstupuje s myšlenkou: „Já jsem ti to říkala. Jak to, že jsi zase tady? Co tady zase děláš?“ V tu chvíli není zlá. Jen životní zkušenosti ji staví do pozice, že ví, co bude následovat a že to asi nedokáže zvrátit. Ale spíš teď tak trochu filozofuji!

Právě v tom je ale Její pastorkyňa velice krásná. Že nás inspiruje k přemýšlení o těchto existenciálních věcech.

Je to takový rozervaný příběh. Jako nahrubo oloupaný pomeranč!

U Jenůfy vnímáme její emocionální přerod naprosto zřetelně. Vyvíjí se ale i Kostelnička? Ujde nějakou cestu? Nebo zůstává stejná a „jen“ reaguje na vzniklé situace?

Zcela určitě se mění. Ve svém nitru. Na začátku vidíme zralou, pevnou ženu a najednou se jí všechno začne rozpadat pod rukama. A ona v tom šedne, stárne, drolí se. To je její vývoj. Mladé postavy v jevištních dílech zrají, takže to vnímáte lépe. I v normálním životě vidíte na člověku mezi osmnácti a třiceti obrovský posun dopředu. U starých lidí ho vidíte taky, ale tito lidé už nerostou nahoru, ale dolů. Zmenšují se. Teří. Stávají se průhledným plátýnkem. Ale to je přeci také vývoj! Všechno v životě je oblouk. Jako v hudbě, ve zvuku. Nejdříve to jde nahoru a pak od určitého momentu zase dolů. Někdo stoupá do padesáti, někdo do sedmdesáti a stárne do stovky. A někdo je na vrcholu ve třiceti a pak už se stává jenom teřícím papírkem, který je stále průhlednější a průhlednější nejenom fyzicky, ale i myšlenkově. A nemusí to být jeho vina! Prostě to tak je. Všichni nejsme stejní a nic není špatně. Myslím, že všechno v životě, co nás potkává, za prvé není náhoda a za druhé je to tak správně. Nemůžeme být všichni dokonalí. Dokonalý je jenom mramor. To jsem měla jednu paní léčitelku, ta se na mě vždycky podívala a řekla: „Ty zase chceš být dokonalá!“ A já jsem odpověděla: „No, dokonalá. Musím být přece zodpovědná a udržovat se v dobrém stavu!“ A ona na to: „A víš, že dokonalí jsou jenom ti z alabastru a ti jsou všichni mrtví? A navíc jsou jenom vysochaný!“ (Zamyslí se.) Kostelnička zraje, chápe věci víc do hloubky, což někdy neosvobozuje, ale tíží. Uvidíme, jestli se mi ji podaří vystihnout.

Janáčkova hudba v tom velmi pomáhá.

Svým způsobem. On vlastně v orchestru hovoří. Nejde jen o hudební frázi, ale o rozhovor. Někdy těžký a snadno se v něm zabloudí! (smích)

Ostuda, nebo vražda? Řeší tuhle otázku Kostelnička?

Řeší. Už od prvního vstupu na scénu. Ostudu, vraždu určitě ne. Vražda ji poprvé reálně napadne, až když zpívá: „Smrti se to nepodobá, dýchá to už týden.“ I když si myslím, že v ní podvědomě zraje už od okamžiku, kdy Jenůfu schová před ostatními, kdy ji zavře do komůrky. Tehdy na ni začnou dotírat těžké myšlenky, tam začíná stav její porušené mysli nebo šílenství, mentálního, psychického zmaru, který ji na konci pohltí. Nejvíc zestárne za těch devět měsíců Jenůfina těhotenství. Tam na ni dolehne všechna tíha jejího života.

Stejně je to úžasné poselství – strach z ostudy. Dnes v mnoha případech lidé něco spáchají s klidným vědomím, že za dva dny to „vyšumí“.

Když jsem byla mladá, říkalo se: „Dobré jméno máš jenom jedno.“ Od toho se odvíjí i hranice, kterou když překročíte, je to navždy. Dostanete jakési vnitřní razítko. Ještě v mých třiceti mělo slovo mnoha lidí váhu. Platilo. Pak už to byli jen jednotlivci a přestalo jít o obecný status. A dnes? Jakou váhu má slovo? Myslím, že si ho ani nikdo netroufá někomu dát. Většina bere tuhle společenskou dohodu, která patří k určité době, jen jako přežitek. Pro mě ale mají společenské dohody své opodstatnění, jsou pro mě důležité, protože když se nemůžete spolehnout vůbec na nic, jste sám, opuštěný, ztracený, nemáte v životě žádné záchytné body.

Apeluje příběh Její pastorkyně i dnes na naše svědomí? Má co říct současnému světu?

Takových příběhů existuje milion, ale Faust nebo Gazdina roba jsou archetypy určité situa­ce a jejího řešení platné v každé době. Ano, zobrazují morálku, která platila pro určitou generaci, ale jsou v nich znázorněny situace, postoje, hodnoty či ony společenské dohody, které jsou platné pořád, a pokud se je rozhodneme svévolně přehlížet, vždycky na to dojedeme. Proto se k nim vracíme a stejně tak se k nim budou vracet generace, které přijdou po nás. Protože bez nich nedokážeme žít. Hrajte ruletu bez kuličky. To nejde!

Sama máte dvě dcery. Udělala byste pro ně to, co Kostelnička pro Jenůfu?

Vyznávám trochu jiné životní hodnoty. Samozřejmě se můžeme jen dohadovat, jak byla ta doba krutá, jaké postavení měly ženy na vesnici? Má prateta měla takového muže, který pil a tloukl ji, a ona měla jedinou výhodu, že byla ženská jako stodola a všichni ve vsi se jí báli. To byla možná taková Kostelnička – vzdělaná, samostatná žena, která psala místní kroniku, řídila celý mlýn, ale co se týče chlapů, vždycky si vybrala někoho naprosto nepoužitelného. Šly o ní klepy, i v rodině se říkalo: „No, teta Kyzivátová!“ Měla špatnou pověst, samotná, bezdětná ženská. Všichni o ní říkali: „Kdo ví, jak si vydělává!“ Přitom její mlýn prosperoval. Takže musela být v těžké situaci. Dnes už je ale všechno jinak. Proto bych nic takového pro své dcery neudělala! (Směje se.)

Nevzala byste svého vnuka a nestrčila ho pod led?

Ne. Svá vnoučata miluji a pod led bych je strčila asi z úplně jiných důvodů! (smích)

Existují dnes stejné autority jako Kostelnička?

Určitě. Existuje spousta charismatických žen, které mají naprosto jasno, mají svou intuici a řeší situace, protože jsou nuceny je řešit, byť ne vždycky způsobem, se kterým souzní. Ale máte dvě možnosti, jak vyřešit problém: buďto k obecné, nebo ke své vlastní spokojenosti. Zda je vražda horší než ostuda, řeší již každý podle své vlastní morálky. Ví Bůh. Ale Kostelnička je bezpochyby typ charakteru, který je i v dnešní době obdivuhodný a určitě nese své poselství.

V Její pastorkyni je několik momentů úzce spjatých s křesťanskou vírou, například když Kostelnička říká: „Já Pánu Bohu chlapce zanesu,“ nebo když se Jenůfa modlí za svého „chlapčoka“. Je nutné vnímat tuhle operu optikou víry?

To je otázka cítění. Pro mě to není cesta, kterou bych v Pastorkyni hledala. Víru vnímám jako něco mnohem komplexnějšího. Boha si neseme každý ve svém srdci a jak si ho definujeme, je naše zodpovědnost a naše rozhodnutí.

Pastorkyňa je pro vás tedy spíš o vztazích?

Ano. Skutečně ji nevnímám jen optikou „mám ostudu před Bohem a činím hřích vůči Bohu, protože zavraždím dítě“. Ten hřích páchá člověk.

Zpívala jste jak Jenůfu, tak teď Kostelničku. Když je srovnáte pěvecky, kam se hlasově posouváte?

Kostelnička je úplně jiný obor! Zpívají ji hlavně mezzosoprány, ale může si na ni troufnout i soprán. Záleží, jak se cítíte ve střední poloze. Já se v ní cítím dobře a myslím si, že ji mohu předložit publiku jako akceptovatelnou, nezávadnou, ale pořád bude sopránová. Nedávno jsem mluvila s Evou Urbanovou a ptala jsem se jí, kdo byl pro ni vzorem jako Kostelnička, a ona řekla: „Kdybych neslyšela Martu Krásovou, tak bych s přijetím té role váhala. Ale když jsem si ji poslechla, věděla jsem, že ji mohu zpívat.“ Udělala jsem totéž, poslechla si Martu Krásovou a ve slovech Evy Urbanové je hluboká pravda. Kostelnička nemusí být jen tmavý, hluboký hlas. Stejně jako nikde není psáno, že je zlá. Pouze zkoušená životem a na základě svých osobních zkušeností, ran osudu, se chová tak, jak se chová. Dokáže však být nejen bezradná a přísná, ale také laskavá, vlídná a milá.

Těšíte se na tu roli?

Stále k ní mám velký respekt! Ale jsou dny, kdy si říkám: „To bude dobrý!“ A pak: „Opravdu? Takhle? Jak mám tohle zazpívat?!“ Ještě pořád existuje mnoho míst, se kterými si lámu hlavu.

Dovedete si představit, jak budete představení prožívat, když znáte důvěrně obě postavy?

Ano, velmi často si budu muset držet pusu, abych nezpívala Jenůfu! (smích) Protože se mi to stává i teď na zkouškách. Zpívám svůj part a najednou pokračuji dál, ale už to není moje, už je to Jenůfa! Tímhle ale trpí hodně zpěváků. Když jsem zpívala již svou čtvrtou inscenaci Prodané nevěsty, musela jsem si dávat pozor, abych v duetu nezpívala Jeníka!

Může znalost role Jenůfy pomoci vystavět charakter Kostelničky?

Z toho, že už jste postavila jeden dům a vedle něj stavíte druhý, čerpáte jen zkušenosti. Ale stavíte nový dům, vytváříte nová okna, nová patra, zvažujete, jestli chcete tenhle výhled nebo jiný. Všechno budujete úplně od začátku. Stejně tak já stavím úplně novou roli. Kostelnička pro mě není zestárlá Jenůfa, přestože z Jenůfy možná jednou vyroste Kostelnička. To už ale není nikde řečeno.

Dívám se na vás a říkám si, jaký kámen jste si vybrala pro dnešní den? Vím o vaší zálibě v mineralogii.

V poslední době nosím nejraději křišťál. A miluji kámen kyanit! S „té“, nikoliv s „dé“ na konci. Krásně modrý! (Usmívá se.)

Úžasná zpráva všem kolegům!

Ano! Nosím při sobě kyanit. Často!