Anděl, jak ho ještě nikdo nenamaloval

Podobná otázka musela vyvstávat před samotnými umělci. Nejeden z mistrů nejspíš někdy od mecenáše dostal zadání namalovat Zvěstování tak, aby v Panně Marii každý poznal nejmladší dceru nebo milenku zadavatele. To by nebylo nijak těžké. „Ale hlavně,“ dodal jednou ten či onen Medicejský, „namaluj to, jako to ještě nikdy nikdo nenamaloval! Vymysli něco nového! Chci, aby všichni – a hlavně Sforziové – pukli závistí.“

Tady začínaly potíže. U řady zobrazení byli malíři vázáni psanou i nevyřčenou církevní tradicí. Existovala třeba celá příručka, která podrobně popisuje, jak malovat anděly. Což je pozoruhodné vzhledem k tomu, že anděla nikdy nikdo neviděl. Nebo ta příručka vznikla právě proto? Každopádně tu byla v různé míře závazná pravidla, jak může to či ono vypadat. Naštěstí v renesanci dochází k jejich uvolňování. Malíři stále více sahají k antickým vzorům a také se obracejí k přírodě.

Napětí mezi křesťanskou tradicí a přírodou je něco, co západní civilizace provází. Jak si povšiml Gary Snyder, naše muzea jsou z poloviny plná obrazů světců, kteří potlačovali svou tělesnost, a z poloviny nahých žen, jejichž tělesnost přírodě radostně přitakává. Jako básník a přírodovědec, který si myslí, že umění je ze své podstaty pohanské, prý doufá, že nahé ženy (a muži, dodám já!) jednou nad beztělesnými světci zvítězí. Za pozornost stojí, že andělé (někdy mimochodem také zobrazovaní nazí) stojí kdesi na hranici mezi duchovním a přírodním světem: zosobňují sice duchovní bytosti, ale těla mají lidská a opeření a křídla je spojuje s ptáky.

Malíři začínají podrobněji studovat opeřence právě kvůli zobrazení andělů. Asi nikoho nepřekvapí, že jejich zájem o přírodu je vůbec zpravidla spjatý s podnikáním. Václav Hollar například vytváří rytinu slavné kočky, která nemlsá mimo jiné proto, aby se procvičil a mistrně zvládl zakázku od kožešníka. Ten si žádal tak věrné zobrazení rukávníků, aby každý hned vstal a běžel k němu do krámu. Vsadím se, že i Dürer dělá proslulou studii křídel mandelíka nikoli bez myšlenky na nějakou budoucí scénu zvěstování nebo nanebevstoupení. Mrtvolky ptáků horlivě a rád studuje Leonardo, kterého navíc zajímá, „jak je to vyrobené, že to létá“. Malují je i desítky, ba stovky dalších umělců, protože musí: roste poptávka po originálních andělských křídlech.

Od teď bude Gabriel, zvěstující překvapené Panně Marii, že právě počala spasitele, sice stokrát podávat dívce tutéž lilii, ale jeho křídla budou pokaždé jiná. Jedinečnost si však malíři půjčují právě u přírody. Jak se to tedy má s božími posly z ornitologického hlediska? U koho si umělci půjčují křídla nejčastěji? Počátky jsou prosté a strohé: středověcí a raně renesanční malíři se drží příručky a jediného ptačího druhu – orla skalního. Taková křídla mají skromnou paletu, která se skládá z hnědé, okrové a zlaté. Zlatá často tvoří pozadí obrazu a umožňuje na letkách vytvořit působivý ornament. Ale když orel, proč ne jestřáb, krahujec, poštolka a další dravci? Na počátku renesance začínají malíři přizdobovat křídla pavími oky, ale ještě zůstávají u původní dravčí barevné škály. Není to ale svévolná fantazie, zobrazením pavích ok odkazují k biblickému popisu andělů jako bytostí, které mohou mít mnoho očí (nebo třeba čtyři tváře a tisíce křídel). Převládne ale zobrazení anděla jako lidské bytosti s křídly a okřídleného děťátka, obojí antického původu.

Ale zpět k opeření božích poslů: v renesanci přichází přelomový okamžik a ornitolog může zaplesat. Na scénu vstupují pávi se svou měňavou barevnou paletou, mandelíci, vlhy hajní, a nakonec ve velkých hejnech přilétají pestrobarevní papoušci zpěvaví, arové, lori a kolibříci. Každá křídla jsou nyní jedinečná: nacházíme letky v něžných pastelových barvách, inspirované dobovou módou (Lorenzo Monaco nebo Maestro della Madonna Strauss), ale také opeření pruhované (Fra Angelico a jeho fresky v klášteře San Marco ve Florencii) či duhové peří (Zvěstování od Jana van Eycka v Národní galerii ve Washingtonu D.C.) Francesco Morone rád dělá červenorůžová křídla, která připomínají kakadu růžového. Již zmiňovaný Fra Angelico a jeho žáci hojně používají zlatou barvu, takže to vypadá, že peří je posypané třpytkami.

S koncem renesance móda luxusních a extravagantních křídel postupně polevuje. Trochu oranžové a červené ještě najdeme u Rubense, Caravaggio má zas anděla s šedomodrými křídly. Celkově v baroku, které klade důraz na světlo, kontrasty a dramatickou atmosféru, andělé blednou a stále častěji se objevují s křídly bílými nebo zlatavými. Definitivní standardizace labutích či holubičích křídel se prosazuje v devatenáctém století v období akademismu a romantismu. Ale dokud jsme v renesanci, žádná bílá se nekoná. Umělec míchá barvy, nanáší jeden odstín za druhým a celou dobu přemýšlí, jak na to, abychom jednoho dne prohlásili: Zvěstování jsem viděla už stokrát, ale takového anděla ještě nikdy!

Marie Iljašenko
marieiljasenko.com