David Matásek: Asi jsem nezažil, že by svět byl v pořádku

Na fotografie k tomuto rozhovoru jste pózoval v Národním divadle den po jeho zahoření. Vy už jste tady opravdu zažil snad všechno. Zajímalo by mě, jak to začalo. Jaká byla cesta Davida Matáska do Národního divadla?

Bylo to, tak jako všechno v mém životě, dílem náhody. Po sedmi nebo osmi letech svobodného povolání jsem dostal nabídku od Ivana Rajmonta nastudovat roli Orlanda v Jak se vám líbí a během zkoušení několik kolegů dalo výpověď. Zároveň s nabídkou na tu jednu roli jsem tenkrát dostal nabídku na celé angažmá, což pro mě byla taková existenční záchrana, protože samozřejmě v porevoluční době příliš velký zájem o kočovné herce nebyl, lidi měli asi jiné starosti než chodit do divadla. Ze začátku to byla drsná škola, ale měl jsem štěstí na kolegy, kteří ke mně byli kupodivu velice laskaví, přestože jsem vypadal tak, jak jsem vypadal, měl jsem 100 kilo a holou hlavu, měl jsem v tý době ještě funkční kapelu… Přesto se mě pár kolegů ujalo, nezapomenu na Borise Rösnera a jeho výborný přístup k mladým hercům. Přesto to pro mě byl kulturní šok, po osmi letech svobodného povolání najednou fermany. Po čtyřech letech jsem toho měl skutečně dost. Tehdy v takovém neuralgickém bodě přišel Michal Dočekal a nazkoušel s námi Joyceovy Vyhnance, což byla velice intenzivní práce a taková trochu jiná, soustředěná, v malým obsazení. Bavili jsme se s Michalem Dočekalem i o mém tehdejším neladu a on mi nabídl, že bych mohl s ním jít do nově otevřeného Divadla Komedie, kde právě vyhráli s Honzou Nebeským konkurz. Tak jsem na sedm let odešel. Paradoxně za sedm let Michal opět vyhrál konkurz, tentokrát do Národního divadla, a nabídl mi návrat. Jsem tady teď třiadvacátou sezonu a po těch letech jsem naznal, že je zase čas odejít.

Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?

Před dvěma lety, kolem šedesátky, jsem si uvědomil, že je potřeba trošku zvolnit, a poprosil jsem Martina Kukučku a Lukáše Trpišovského o určitou zdravotní pauzu, myslím mentálně zdravotní, potřeboval jsem se zbavit úzkostných stavů. Vyšli mi tehdy neuvěřitelně vstříc, musím je strašně pochválit, protože mi dopřáli ten luxus nic nového nezkoušet a jenom hrát. Znovu jsem o ten luxus ale žádat nechtěl, protože mi to přišlo nefér vůči lidem, kteří zkoušejí dvě inscenace do roka, někteří pracovití i tři. A musím říct, že mě taky nikdy nenapadlo, že tady budu tak dlouho.

Mluvíte o těch úzkostných stavech, zdá se vám, že jste tu příliš dlouho. Nepopisujete vyhoření?

Myslím, že mi vyhoření hrozí, ale že bych se cítil úplně zpráchnivěle, jako troud, to nemůžu říct. Já jsem v tomhle takový naiva, na každou práci se znovu a znovu těším, těším se na setkání s mladými režiséry, s mladými kolegy, protože mě to hrozně baví. Utvrdila mě v tom i poslední premiéra 100 songů. To bylo opět velice osvěžující a oživující, protože Štěpán Gajdoš je hrozně příjemný, mladý a inteligentní pan režisér, takže jsem se zase spoustu věcí dozvěděl.

Ale filmových i televizních rolí za sebou máte hodně, čím to je, že na vás film působí jinak?

Herec tam pracuje s velkou spoustou jiných profesí. Střihač najednou ten film může udělat úplně jinak, než jsme ho viděli nebo než jsme si ho představovali. Ve chvíli, kdy jsme před kamerou, se často děje něco jiného než vidíme ve výsledku. V divadle se přinese puška a já už prostě vím, že do pěti minut vystřelí. Proto mě na té práci baví zkoušení daleko víc, bavíme se o tom, proč tam puška je a kdo z ní má vystřelit.

Jste hodně vidět ve veřejném prostoru, třeba v kampani Movember, působíte výbušně na sociálních sítích. Uvažujete nad společenskou rolí umělce? Máte pocit, že něco takového existuje?

Existuje. Není to dáno tím, že bysme měli silnější nebo relevantnější hlas. Jsme stejně nevzdělaní jako většina společnosti, jenom je na nás víc vidět. Když jsme jako aktivní občani této země něčím pobouření a máme potřebu se k tomu vyjádřit, tak je na nás samozřejmě vidět stejně, jako když jsme v televizoru, případně v divadle. Myslím si, že herec by neměl propadnout pocitu, že je Jan Zlatoústý, neměl by na sebe brát úlohu mentora, tomu se velmi bráním. Nehodlám ale politikům napříč politickým spektrem tolerovat nespravedlnost, povrchnost nebo nějakou otlemenost. A sociální sítě jsou totální zlo, ale nenechám se nikým ostrakizovat. Mám rád humor, možná je ten můj pro někoho za hranou, ale je potřeba si uvědomit, že je mi 60, jsem boomer a nebudu si dávat pozor na to, jestli je můj humor dostatečně woke. Samozřejmě s sebou nese případné přešlapy a jsem ochoten za to mít plnou odpovědnost, s tím nemám problém.

Nyní zkoušíte roli Agamemnona v Oresteii, máte za sebou ale řadu dalších divadelních vládců: starostu Dubského v Našich furiantech, byl jste Král ve Stát jsem já nebo Théseus ve Vítejte v Thébách. Máte nějakou teorii, čím to je? Jste vůdčí typ?

Ne, ale hraju je rád, protože je to možná rozměr, který mi chybí a který si rád vyzkouším. Je to taková psychoterapeutická stránka naší práce, že si člověk může osahat věci, kterých se ve svém vlastním životě bojí, má z nich přehnaný respekt, nebo jich dokonce není mocen.

Zatímco vy zkoušíte Oresteiu, vaši kolegové chystají inscenaci Privatizace. Oba tyhle tituly mají silný politický kontext. Myslíte, že divadlo má moc něco měnit, že má nějaký politický vliv?

Tuhle úlohu divadla bych nepřeceňoval, ale myslím si, že v každé dobré hře politikum je. A není podle mě naše povinnost hlásat tu „správnou“ myšlenku, ale nastolit nějaké otázky: jestli jdeme správnou cestou, jaká míra povrchnosti je ještě únosná, jestli se má tolerovat darebáctví... Oresteia se velmi výrazně ptá, jaká je role člověka v současné společnosti. Do jaké míry se můžeme tvářit, že jsme vláčeni rozbouřenýma vodama, a do jaké míry ty rozbouřené vody vytváříme.

Oresteia nebude uvedena jako Aischylovo antické drama, ale inscenujete současnou adaptaci britského dramatika a režiséra Roberta Ickea…

Ta aktualizace není hloupá, není to aktualizace za každou cenu. Někdo může namítat, proč to nehrajeme tak, jak to už bylo napsané, ale já si myslím, že s novou dobou přichází nové otázky a že obecně platné otázky můžeme pokládat v novém kontextu. Nedaleko od nás je válka, takže pochybnosti o smyslu válčení, o smyslu oběti jsou naprosto legitimní. 

A v jaké době se tahle nová Oresteia odehrává?

Řekl bych, že to je ryzí současnost. Nemluví se tam o žádných raketách s plochou dráhou letu a podobných věcech, ale přesto je jasné, o co jde: „Musíme vyplout, někam doplout a zničit nepřítele, protože zastává jiný postoj.“ Nejde o žádnou krásnou Helenu nebo co, jen o to zničit ty druhé dřív, než zničí oni nás. Takhle je dnešní doba nastavená, abysme si ospravedlnili svoje kroky, mluvíme přesně takhle – zabít, nebo být zabit. Jako kdyby si lidé nechtěli klást složitější otázky a nechtěli se zabývat širším kontextem. To všechno je v dnešní době zesílené lupou sociálních sítí, medializací všeho, každého blábolu anebo každé dobré myšlenky. Může se stát, že ty dobré myšlenky v přehršli informací zaniknou. Říct dnes „četl jsem v novinách“, „slyšel jsem v rozhlase“, „viděl jsem v televizi“ už vůbec nic neznamená. Žijeme v době totální hybridní války, každou informaci je možné převrátit naruby. A všechno tohle odráží Oresteia. V tomhle je Ickeova hra hrozně cenná.

Který moment v Oresteii je pro vás nejsilnější? Asi není nic silnějšího, než zabít vlastní dítě. To je naprosto šílené, jedno z jakého popudu. Agamemnon může být vnímán celkem ambivalentně, jaký k němu máte vztah vy?

Nejsem herec, který by ospravedlňoval kroky svých postav. Jsem ke svým postavám velice kritický. Možná je to taky daný tím, že nejsem herec-srdcař, který se do role položí a má pocit, že dokud neteče sopel a krev, tak to není správný herecký výkon. Snažím se o soustředěný výkon se vší vážností, ale vždycky jsem trošičku nad rolí, to mě i jako diváka baví víc.

Takže je pro vás Agamemnon prostě zrůda?

Je to zrůda. Je v kleštích, to je jasné, ale to, jak se rozhodne, je zrůdné.

Politické téma má v Oresteii paralelu v konkrétním rodinném střetu, dost se tam projevuje i jakési mezigenerační neporozumění. Řekl jste o sobě, že jste boomer, narážíte se svými dětmi na neshody?

Samozřejmě jsem okřikován nebo upozorňován na nekázeň v ústním projevu. Ale považuji to za nutné, jedině tak se můžeme posunout dopředu. Děti se musí vůči něčemu vymezit, kam by svět spěl, kdybychom souhlasili se svými rodiči, poslouchali stejnou hudbu, nosili nedejbože stejné flanelové košile. To nepřipadá v úvahu. Přijde mi nezodpovědné vymezovat se vůči mladým lidem, mluvit o nich jako o sněhových vločkách. Moc dobře si pamatuju svoje dospívání a taky to nebylo vůbec jednoduché. Nenávidím veškeré sentimentální nářky nad tím, že dřív byl svět v pořádku. Kdy byl v pořádku? Já jsem ho v pořádku asi nezažil.

Bavíme se o tom, že svět není v pořádku, že žijeme ve složité době. Co vám ale dělá radost?

Od dětství jsem byl veden k lásce k přírodě. Ono to zní tak zprofanovaně, ale s tou láskou přichází i úcta, nějaký úžas nad tím, jak věci fungují, snaha se dopátrat toho, jak a proč ty věci fungují. Trávím hodně času v přírodě a pochopil jsem, že to nejlepší, co člověk může udělat, je odpoutat se někdy od lidského hemžení a věnovat se hemžení mraveniště nebo včelstva. A když už jsme u toho, včelaření je pro mě teď super novinka. Zasvětila mě do něj žena, která teď studuje učňovský obor včelařka a přináší neustále nová zjištění. Poslouchám to úplně nábožně, protože je tam řád, smysl. Nevrtají do toho žádný sociální sítě, žádná hybridní válka – jo, války tam jsou. Včely jsou velice invazivní druh a dokážou se oloupit o med, dokážou se přepadat, zabíjet mezi sebou, to všechno je samozřejmě ale v řádu přírody, v řádu silnějšího.

S tou přírodou to ale taky není úplně optimistické. I to je téma Oresteii – na postavy ve hře doléhá nesnesitelné horko…

Musíme to brát vážně, protože nás příroda, ne že snad přímo varuje, ale je odrazem stavu. Mám pocit, že jakmile se společnost, systém vzpouzí přirozenému řádu, tak se samozřejmě špatně brání přírodním katastrofám. Spoustu věcí podceňujeme, nejsme na ně připraveni, i když naši předkové o nich věděli, počítali s nimi a dokázali se jim třeba i trošku bránit. Dnes se tváříme, že umíme všechno, ale přitom jsme zapomněli i to, co jsme dřív věděli. Když použiju příklad: rozorali jsme meze a jsme překvapení, že přijde voda a spláchne nám domy, které stojí tam, kde stát neměly. Proč to děláme? Proč se obracíme k nějakým divným konzumním božstvům, která nám nic kromě chvilkového zisku nepřinesou? Dost šeredíme s energiemi, s jídlem, s oblečením… Ale nechci znít jako nějaký zelený věrozvěst, to v žádném případě.

Máme si v divadle tyhle rozpaky ze současného světa ještě rozdírat, nebo se tam spíš odreagovat a bavit?

V zásadě si myslím, že divadlo je očistný rituál, který by neměl diváka nutit, aby se sebemrskal. Ale bojuju proti tomu, abychom chodili do divadla jako do nákupáku – jdeme si pro margarín, víme, jak chutná, a takový ho chceme – ve stejném obalu za stejnou cenu a stejně hnusný. Divadlo jsou Vánoce, je to dárek, který si divák v daný večer rozbalí, a může se stát, že je to svetr z chemlonu, který se mu nehodí nebo nelíbí, ale určitě bych kvůli tomu nezatracoval divadlo jako formu. Pokud diváci přijdou s otevřenou hlavou a hledají důvody, proč my to hrajeme tak, jak to hrajeme, můžou otevřít fakt krásný dárek.

Mluvíme spolu v adventním období, ale rozhovor vyjde až v lednu. Uvažujete o nějakém novoročním předsevzetí?

Předsevzetí jsou jenom zklamaná očekávání. To, co zvládnu, je v mých rukách, to si nemůžu jen tak přát. Být laskavý k lidem, kteří si to zaslouží, mít oči otevřené a být nemilosrdný k nešvarům, to je všechno. A ještě mi vadí ten neustálý celospolečenský poklus. V přírodě klusat nejde, tam si skutečně musíte na určité věci počkat – až přestane pršet, až roztaje sníh, až všechno začne zase klíčit. Má to svůj rytmus a nic neuspěcháte. Kdybych se tohle naučil přijímat a přestal na sebe mít nároky, tak bych byl moc šťastný. Myslím, že bysme si všichni oddechli. 

Foto: Zdeněk Sokol