Balet L’Histoire de Manon: Vášnivý tanec rozervaných duší

Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela. Manon je dítě, Manon je plavovláska, Manon je první a poslední má láska. Manon, ach Manon, Manon z Arrasu, Manon je moje umřít pro krásu.

Tak se vyznává zamilovaný student Des Grieux v básni Vítězslava Nezvala, která je stejně jako MacMillanův balet inspirovaná románem Abbého Prévosta z třicátých let osmnáctého století. Kdo je vlastně Manon? Světice, nebo hříšná manipulátorka? Okouzlující šestnáctiletá dívka na cestě do kláštera, která zanedlouho skončí jako žena na prodej. Neodolatelná svůdnice, která uhrane každého muže, mladého i starého, chudého i bohatého. Očarovala i sira MacMillana, který ji však neviděl tak romanticky jako Nezval…

„Manon je v podstatě coura a Des Grieux blázen,“ napsala po londýnské premiéře v roce 1974 jedna z kritiček pro The Guardian. Jiná se přidala a zalitovala, že primabalerína Královského baletu Antoinette Sibley, která Manon tančila, musela při ztvárňování takové „odporné zlatokopky“ plýtvat silami. Sama Sibley byla ve svých soudech mírnější – odmítla, že by Manon byla intrikánka. Označila ji za dívku, která zkrátka „dovolila, aby se jí to všechno stalo“, a v určitých momentech se musela nějak rozhodnout.

Manon ani Des Grieux, do něhož se dívka nečekaně zamiluje, nemají peníze a jejich budoucnost je nejistá. Mladá kráska má sice studenta ráda, ale zároveň touží po luxusu, a tak odejde se starším boháčem a nechá se vydržovat. „Kennethova Manon není moc sympatická,“ domnívá se baletní mistr Robert Tewsley, který MacMillanovy choreografie inscenuje a přijel také do Prahy. „Já si ale myslím, že to dílo je pořád aktuální. Tíživá bída i plný měšec, prodejnost a prostituce – diváky to stále oslovuje.“

Sám choreograf se narodil do chudé rodiny, a když se později rozhodl věnovat tanečnímu umění, chtěl zapomenout na pohádky, na něž byl tehdejší baletní svět pořád ještě zvyklý, a zatoužil nekompromisně zobrazovat realitu života. Nebál se přivádět na scénu psychiatrické pacienty ani výjevy z koncentračního tábora. Nepopíral, že svět je místo, v němž jsou pády a katastrofy na denním pořádku. Proč se balamutit pohádkami? Pro rozporuplné chování své Manon, jež se snaží vyhnout materiální nouzi a společenské degradaci, měl pochopení: „Ona se ani tak nebojí být nemajetná, spíš se za to stydí. Vždyť chudoba se v té době rovnala dlouhé a pomalé smrti!“

Vášnivé duety jsou bezpochyby nejsilnějšími okamžiky inscenace. Tanečníci „mluví“ celým tělem, jejich výraz je komplexní. Musejí zvládnout nejen náročnou taneční techniku, ale i přesvědčivě zahrát povahu postav. „V dětství jsem nemohl emoce dávat najevo,“ svěřil se choreograf, „a tak je chci ukázat v tanci.“ Matka malému Kennethovi zemřela, když byl ještě chlapec, a k otci nikdy neměl blízko. Když stál nad matčiným hrobem, připadalo mu, že zůstal na všechno sám. Jako dospělý byl vysoce citlivý, měl výkyvy nálad a problémy s alkoholem, a dokonce vyhledal pomoc odborníků na duševní zdraví. Své temné stránky, slabosti a strachy však přijal a zúročil – byl umělecky navýsost plodný a jeho tvorba je dnes snad ještě slavnější než dřív. Mnozí jeho baletní hrdinové však takové štěstí neměli a nechali se vnitřní temnotou či vnějšími okolnostmi zdrtit. Jako Manon, která nakonec umírá v náruči svého milého.

Diváci byli v roce 1974 na rozdíl od kritiků nadšení a sám choreograf údajně prohlásil, že díky Manon si ho lidé zapamatují. A vzhledem k tomu, že letos je to rovných padesát let, co se tento celovečerní příběhový balet s úspěchem uvádí na významných divadelních scénách, nejspíš se nemýlil.

Foto: Serghei Gherciu