Bez důvěry to nepůjde

Probuzeni pípáním budíku dotápete do koupelny a nanesete pastu na kartáček. Zatímco štětinkami kartáčku masírujete dásně, volnou rukou naplníte rychlovarnou konvici a zapnete ji. Do hrnku hodíte sáček s čajem. Kdybyste následně otevřeli dveře na záchod a proti vám stála reportérka rozhlasu s mikrofonem, patrně by to s vámi mohlo lehce otřást. Možná byste v tu chvíli nevěřili vlastním očím. Skoro určitě by utrpěla vaše důvěra k bezpečnostním dveřím od bytu. Když už se nám ji tam ale podařilo propašovat, nechme ji, ať vám položí anketní otázku: „Připadáte si důvěřiví?“

Pojďme si rovnou přiznat, že jste uvěřili budíku, že vás budí ve správný čas, nezkoušeli jste, zda nemáte místo pasty na zuby krém na boty, důvěřujete tomu, že z kohoutku neteče kadmium říznuté pro větší tekutost kyselinou mravenčí. Také jste se nebáli sáhnout na konvici, která je pod proudem, a obsah sáčku jste až do setkání s reportérkou mohli bez přemýšlení považovat za čaj, a ne za psilocybin. Jinými slovy, ještě nejste ani v polovině svých ranních rituálů a už jste mnohačetně a bez přemýšlení projevili důvěru, že lidé, které jste nikdy ani nezahlédli, po vás nejdou a udělali svoji práci dobře.

Množství lidí, kteří jsou fyzicky a organizačně zapojeni do výroby tak jednoduché věci, jako je kartáček na zuby, se pravděpodobně bude počítat na tisíce. Jeden těží nerosty, druhý zařizuje dopravu, třetí vyrábí část nástroje pro výrobu kartáčků, čtvrtá hlídá děti prvnímu, protože batole v dole nepřipustí pátý, zodpovědný za bezpečnost práce. Každý z nich má jedinečné know-how, jak dělat svoji část skládačky efektivně, a nemá zřejmě nejmenší tušení, jak by vyrobil rychlovarnou konvici.

Člověk jako jedinec zkrátka rozumí dějům kolem sebe jen velice povrchně. Náš kousek skládačky je naopak bez ostatních bezcenný. Jsme na sebe naprosto a totálně vzájemně odkázáni s úplně cizími lidmi. Bez důvěry to nepůjde. Málokdo má čas každé ráno teoreticky ověřovat Ohmův zákon nebo si vyrábět vlastní elektřinu. Je-li soběstačnost hodnota světa, který byl ještě v pořádku, šlo to s lidstvem značně z kopce už za dob lovců mamutů.

Evoluce nám nadělila důvěru jako konkurenční výhodu. Pokud se nechystáme zahodit pár milionů let vývoje, odplazit se zase někam do moře a přisát se tam na kámen, zřejmě nám nezbývá, než jí v tomhle důvěřovat. Ano, té evoluci, která odedávna praktikuje metodu pokus omyl a občas jí vymře celý rostlinný či živočišný druh. Omlouváme se za nepohodlí.