Balet Coppélia vykouzlí úsměv

Když Balet Národního divadla na jaře uvedl poslední premiéru sezony, balet Coppélia, pozitivní reakce publika na sebe nenechaly dlouho čekat. Jde o příběhový balet, choreograf Ronald Hynd ho komponoval v úctě k tradici, pohybovému obsahu a původním tvůrcům. Vždyť v průběhu sto padesáti čtyř let od své premiéry v Paříži v roce 1870 procestoval tento titul snad všechny země světa, vedle Giselle a La Sylphide patří k nejvýznamnějším dílům francouzského baletu 19. století, která se na jevišti dochovala v „živé baletní tradici“. Navíc zde neumírají hrdinové pro nedostižnou lásku. Naopak – příběh je uzavřen happy endem, svatbou – jeho barevnost, rozmanitost a hravost z něj dělají ideální rodinné představení, krásnou divadelní příležitost pro všechny generace.

Pozitivní ohlasy získalo pražské uvedení i v zahraničí. Jak píše německá recenzentka Ilona Landgraf v článku Potrava pro duši:

„Vřelé přijetí pražským obecenstvem ukázalo, že balet stále obsahuje to, po čem lidé touží v dobách krize: soudržnost, dobrý humor, štědrost a romantickou zápletku se šťastným koncem.“

Osobitý punc tak dali baletu představitelé hlavních rolí.

„Aya Okumura excelovala jako Swanilda navzdory silné konkurenci. Její barvitá technika, definovaná čistotou a rychlostí, propůjčila choreografii nezapomenutelnou jiskru. Aya však svou postavu také prožila. Federico Ievoli v roli Franze se půvabně vymanil z ošemetné situace, když byl přistižen, jak posílá polibky dívce v okně. Jeho tanec vyzařuje joie de vivre a choreografie Federicovi nabízí dostatek příležitostí k uplatnění talentu,“

píše Maggie Foyer na platformě Bachtrack.

Úspěch druhé premiéry a obsazení Alina Nanu a Patrik Holeček shrnula vtipně recenzentka Zuzana Rafajová v Tanečních aktualitách:

„Postarala se o to zásadní měrou ústřední dvojice Alina Nanu a Patrik Holeček, která se se svými rolemi ,vyblbla‘ do maxima. (…) Nanu rozpustilé a správným způsobem přidrzlé role umí, s potěšením mohu navíc tentokrát konstatovat, že se zcela vystříhala jakýmkoli viditelným projevům premiérové trémy nebo křeče, její projev byl naprosto přirozený, bez manýr, živý, věrohodný, ale hlavně zábavný. Poutala k sobě pozornost a vy jste se na ni prostě chtěli dívat i ve chvílích, kdy netančila a nebyla středobodem pozornosti. (…) Holečkovi se to povedlo více než úspěšně, jeho Franz byl správně sebejistým ,hejskem‘, který jako by latentně věděl, že pokusy o svádění Coppélie nejsou úplně košer, ergo má-li před svatbou, ale současně se opíral o přesvědčení, že jedno mrknutí, prohrábnutí vlasů a zatraceně dokonalý dvojitý saut de basque a vše bude odpuštěno. Nic moc pro reálný život, k nezaplacení na scéně.“

14., 19., 27. a 28. září ve Státní opeře