Romeo a Julie: Střípek naděje v tragédii lásky

Balet Romeo a Julie, uváděný ve Státní opeře, propojuje nestárnoucí Shakespearovo drama s mistrovskou choreografií Johna Cranka a emotivní hudbou Sergeje Prokofjeva. Tento nesmrtelný příběh lásky a nenávisti v sobě nese nejen tragédii dvou mladých lidí, ale I naději, že i katastrofa může být bodem obratu. Jaké poselství nám tento příběh přináší v dnešní době? A může mít sílu vzkřísit naději i v naší rozdělené společnosti?

Tragédii Romea a Julie je třeba vnímat mnohem širším pohledem, než jen vidět příběh o zakázané lásce. Smrt mladých milenců se stává zrcadlem pro všechny kolem nich. Nenávist mezi Kapulety a Monteky je destruktivní, svého vrcholu dosahuje v dynamické scéně smrtelného souboje Merkucia s Tybaltem. Avšak to, jak je tato nenávist dalekosáhlá a přitom nesmyslná, si obě rodiny uvědomují až v momentě, kdy stanou nad těly svých dětí. Katastrofa zde působí jako katalyzátor změny a dokáže sjednotit i ty největší nepřátele. Tento okamžik ale choreograf v baletním zpracování vynechává. Jedním z nejsilnějších okamžiků Crankovy inscenace je finále, v němž smrt Romea a Julie přináší pouze ticho. Jsou to diváci, kdo nahlíží do samotné podstaty tragédie.

Balet | Romeo a Julie – foto: Pavel Hejný

Zrcadlo generačního vzdoru

John Cranko vytvořil svou verzi Romea a Julie pro Stuttgartský balet v roce 1962, tedy v době, kdy zejména německá společnost stále ještě reflektovala důsledky války, ale zároveň se po celém světě začínala probouzet studentská hnutí – mladí lidé nechtěli žít ve stejném světě jako jejich rodiče, chtěli vzít budoucnost do svých rukou a zařídit si život po svém. Není proto náhodou, že v této době vzniklo hned několik nesmrtelných adaptací tohoto dramatu. Vedle Crankova baletu vzpomeňme například na filmovou verzi Franca Zeffirelliho.

Cranko tuto rovinu vzdoru zdůrazňuje svou choreografií, která nepostrádá dramatické prvky, ale ani jemnost. Romeo je zamilovaným snílkem i idealistou, který se snaží vymanit z omezení svého světa. Julie je skutečnou hrdinkou, ukazuje neuvěřitelnou vnitřní sílu v momentech, kdy se rozhoduje vzepřít osudu. Cranko svým přístupem vytváří víc než jen oku lahodící balet – vytváří nadčasové drama. Duety Romea a Julie jsou plné vášně a touhy, kontrastují s davovými scénami, v nichž rezonuje nenávist i pokrytectví v celé jejich síle. Láska mladých Veroňanů je nevědomým bojem proti destrukci. Crankova choreografie a Prokofjevova hudba spolu vytvářejí harmonii, která zachycuje křehkost a intenzitu lásky. Romeo a Julie se stávají symbolem naděje na proměnu světa, který je spoután konflikty

Nadčasová reflexe konfliktu

V dnešní době je příběh Romea a Julie mementem. Připomíná, že konflikty, které zdánlivě nemají řešení, mohou být překonány – často však za cenu obětí na jedné i druhé straně. Dopřává divákům, aby nejen v jejich příkladu, ale i v sobě našli naději. A především, aby si kladli otázky aktuální i pro naši společnost. Jaké jsou důsledky po generace trvajících konfliktů? Jak můžeme překonat nenávist zakořeněnou v tradicích a předsudcích? A co nás příběh dvou milenců může naučit o odvaze čelit nepřátelství s otevřeným srdcem? Balet Romeo a Julie je víc než jen inscenací. Je zrcadlem, které nám ukazuje naše vlastní chyby, naše vlastní konflikty a také naši vlastní naději. Katastrofa, která se odehrává na jevišti, tak není jen koncem, ale také příležitostí – příležitostí k pochopení, ke smíření a k novému začátku.

Foto: Serghei Gherciu, Pavel Hejný