Julie Niny Fernandes

Věčně bude srdce jímat znova žal Juliin a bolest Romeova, píše William Shakespeare v proslulé tragédii o nešťastné lásce mladých milenců. Jeho hra měla premiéru na konci 16. století a od té doby se dočkala mnoha různých zpracování, ať už činoherních, operních, muzikálových, nebo baletních. Je to příběh univerzální, jehož základní premisy přetrvaly, nicméně tvůrci, interpreti i diváci mají vždy znovu příležitost vnímat osudy hlavních hrdinů a jejich znesvářených rodin po svém.

V padesátých letech minulého století se této látky chopil choreograf John Cranko a svou veleúspěšnou baletní premiérou Romea a Julie v Německu zahájil obdivovanou éru Stuttgartského baletu. Inscenaci, která se stala jedním z nejhranějších baletních opusů současnosti, v roce 2022 převzal i Balet Národního divadla, dokonce s původní scénickou a kostýmní výpravou výtvarníka Jürgena Roseho. „Cranko byl člověk, který hledal smysluplnost. Záleželo mu na tom, aby navázal na dobu, v níž dílo vzniklo, a adaptoval ho pro současnost,“ řekl Rose o svém blízkém příteli a spolupracovníkovi, který se podle jeho slov bezprostředně dotýkal emocionálních míst, která jsou obecně platná, a proto jsou jeho balety tak živé.

Jednou z tanečnic, která letos na podzim Julii na scéně Státní opery ztvární, je Nina Fernandes, jiskrná Brazilka, která má s touto hravou i vášnivou rolí zkušenosti už z Miami City Ballet, kde dřív působila. Jak se Nina na drama mladičké milenky dívá dnes? „Nejvíc si všímám toho, že Julie nemá svůj hlas! Je jasné, že ve třinácti letech se asi úplně sama rozhodovat nemůže, ale ona by ten hlas neměla, ani kdyby byla starší. To mi vadí a prožívám tu nesvobodu s ní. Nesváry mezi Monteky a Kapulety jsou hrozné, ale pro mě je nejhorší to, že Julie jako mladá žena nemá na výběr, nemůže být sama sebou. Napřed jí rodiče poručí, aby si vzala Parise, o něhož nemá zájem, a pak jí zakážou její životní lásku...“

Nina odešla od rodičů z Ria de Janeira do Spojených států amerických kvůli své lásce k tanci, když jí bylo osmnáct. „Maminka svolila, ale táta mě nechtěl pustit, bylo to pro ně těžké. Když jsem ale trvala na svém a oni se postupně přesvědčili, že jsem šťastná, začali mě podporovat. Dnes mi se vším pomáhají a já jsem za to vděčná.“ Nina svého osudového Romea, pro kterého by byla ochotná položit život, zatím nepotkala, ale jako Julie musela zemřít už mnohokrát. „Když jdu na jevišti vstříc smrti, nevnímám to jako tragédii. Běží mi hlavou, že Julie se přece jen osvobodí. Chce být s Romeem a konečně nachází způsob, jak to udělat. Touží mu padnout do náruče – a ve věčnosti se jí to podaří. Přesně to v tu chvíli prožívám. Je to naděje, je to touha po lásce, která je větší než smrt.“

Mladá tanečnice vypráví, že ne ve všech částech Brazílie jsou ženy tak svobodné jako třeba ve Spojených státech, kde léta žila, ale ve velkoměstech, z jakého pochází ona, je všechno na dobré cestě. S úsměvem dodává, že postavení žen v České republice bude muset ještě prozkoumat. Užívá si pracovního zázemí v pestrém baletním souboru Národního divadla, v němž je osmnáct národností, a raduje se z toho, že tam potkala i krajana. „Z Brazílie jsme tu jen dva, ale právě Erivan Garioli se mnou tančí Romea! Je to krásná spolupráce. Já jsem v roli Julie trochu zkušenější než on v roli Romea, ale čím víc se poznáváme, tím je to lepší.“

Crankova baletní verze Romea a Julie na hudbu Sergeje Prokofjeva je mnohými považována za nejzdařilejší taneční zpracování tématu vůbec. Choreograf Shakespeara zbožňoval, jeho dramata pro něj byla „svatyní, elixírem života“. „Cranko je skvělý vypravěč. Balet Romeo a Julie je jasný a čitelný, není v něm nic navíc, žádná zbytečná gesta,“ uzavírá Nina Fernandes. „Je vlastně velmi prostý – a hluboce působivý.“

Uvádíme 19., 25., 26., 31. 10. a 2. 11. 2024 ve Státní opeře.

Foto: Serghei Gherciu