Klauni, Venuše a Svůdce: symboly namísto rolí

Z Pantalona je ředitel cirkusu, ovšem vtělený do abstraktní postavy, jež dostala jméno Svůdce. Harlekýn se stal klaunem, ale je rozdvojen: v každém člověku je totiž díl harlekýna, ale i kousek pierota, v našem případě Veselého a Smutného klauna. Avšak na začátku tvorby neměli tato jména – v obsazení jsou vedení jako První a Druhý klaun (v pořadí Smutný a Veselý). Mají symbolizovat dvě stránky lidské osobnosti, dva odstíny lidské duše, a tak jsou vlastně jednou jedinou postavou. Na jevišti sice mezi nimi probíhá živý dialog a herecká akce, ale ve své symbolické podstatě je to dialog hlasů uvnitř mysli, věčný rozhovor mezi lehkomyslnou a vážnou, citovou a pragmatickou částí každého z nás. A čím by byl tradiční cirkus bez okouzlující krasojezdkyně? Z komedie nám přeci nesmí vypadnout Kolombína. A tak se stala Venuší, která se navíc mohla zrodit z obrazu, a tak dát začátku inscenace tajemný nádech.

Klauni, Venuše i Svůdce sice jednají jako dramatické postavy, ale jsou to postavy symbolické, a jejich podvojnost je něčím, s čím se musí interpreti sžít. Hrají (a tančí) jejich společný příběh, drama, ale zároveň musí mít na paměti, že nejde o drama individuálních osudů, ale že tančí podobenství. Proto jsou na jednu stranu postavy tolik stereotypní, protože nejsou charaktery lidí, kteří by se narodili, žili a v inscenaci je zastihneme v určité životní etapě, jíž mnoho předcházelo a formovalo je. Ne, tyto postavy nemají minulost – nejsou to lidé. Klauni přicházejí na svět ze dvou vajíček, Svůdce se vyloupl z proudu lávy hned ve svém neposkvrněném obleku a cylindru jako kouzelník. A Venuše – tu oživil on sám, povolal ji k životu z Boticelliho obrazu a její vor obývají múzy.

Chcete-li, clowni způsobí, že židle stane se nežidlí a hůl neholí. Namáhají se tak dlouho, až přestane být židle pro sedění. Nezáleží na její sličnosti, ale na emotivním ocenění podivuhodnosti, kterou vzbudí clownovo postavení na jedné ruce a na rohu židle. Zaostří-li se představa ještě intensivněji vzhledem k jevištnímu skutečnu, je tu nové drama, film, balet. Jejich lyrismus nemá zákonů dramatické estetiky starých a tak zv. „moderních“ dramat; jest stejně básnicky svébytný jako lyrismus masky François Fratellini, jest stejně nedělitelný od sceny a pohybu. Básník neztrácí jevištěm nic ze svých obrazů, nalézaje v divadelních skutečnostech a poměrech nové scénické metafory.
(Jindřich Honzl)

Metafora života

Klauni prožívají během inscenace celý lidský život, Svůdce a Venuše jsou oba jejich průvodci a učiteli, jeden jim dává touhu a druhý okamžiky štěstí a spočinutí, jeden klade léčky a druhý ukazuje, jak je překonat. Svůdce klaunům na začátku jejich pouti nabídne zlato a bohatství, úspěch, ale rozhodnou se, že chtějí prožít raději lásku a báječné dobrodružství. Venuše je však příliš dokonalá – není z tohoto světa, a proto ji jako ideál nikdy nemohou dostihnout. Jako symbol nedosažitelné dokonalosti a ztělesnění touhy je ale motorem jejich dobrodružství, jejich život není marný, právě naopak: všechno poznání a dovednosti, všechny zážitky získají právě díky tomu, že stále mají za čím jít, že stále po něčem dychtí. V závěru si sice uvědomí nedosažitelnost svého cíle, ale zároveň pochopili, že smysl jejich života byl v tom, co objevili a co se naučili cestou. „Cesta nesmyslem a omylem za smyslem,“ jak řekl výtvarník Seydl.

Svůdce, aby klaunům jejich putování ztížil, Venuši proměňuje do rozličných podob: motýla, loutky, cikánské tanečnice, krasojezdkyně, populární hvězdy (v inscenaci zůstal jen fragment z původní verze, kde Venuše zpívala), ve ztracené části inscenace zvané Hradní hry byla také královnou-kartou. Venuše však během života získá autonomní vůli a sama Svůdci spolu s klauny utíká, vzepře se jeho dalším příkazům, takže je zavřena do klece jako divoká lvice a Svůdce se ji snaží „zkrotit“. Její emancipace se nakonec podaří – uletí na svobodu a stane se ženou. A unikne tak všem, i klaunům, kteří zůstávají zavřeni ve svých archetypálních podobách. Pochopí však, že proti kouzlu pozemské lásky na rozdíl od nástrah Svůdce bojovat nemohou, a sami nakonec zestárnou (Svůdce nestárne – po dokončení svého úkolu se vrátil k živlu, z něhož přišel). Na konci života se klauni sice rozpomínají na svá dobrodružství s mírnou lítostí, že už je po všem, ale pochopili jeho koloběh a upřímně přejí svým mladým protějškům, aby si také užily svá dobrodružství.

Když v roce 1979 Laterna magika poprvé vyvezla Kouzelný cirkus do Nizozemí, jeden z kritiků viděl smysl postav v poněkud jiném světle a jako jeden z mála spatřil negativní aspekt také ve Venuši, jde ale opravdu spíš o výjimku – perličku ze dna: „Dva klauni hledají štěstí, velkou vznášející se papírovou květinu. Na své cestě prožijí mnoho dobrodružství, protože zlé bytosti – cirkusovému řediteli se stále daří svádět je k tomu, aby šli za falešným světlem – Venuší. Ve filmové podobě se poprvé vynoří z vody, stojí v lastuře. Venuše se zrodila.“

Evlad Schorm nástupcem Alfréda Radoka

Poselství o nacházení smyslu života v jeho neuchopitelnosti však z inscenace nevyplývá na první pohled. Hledat symboly a metafory začne divák až tehdy, když se nasytí kouzel s plátnem a „dialogy“ živých a filmových postav. A nezačne-li nikdy, také se nic nestane! Inscenace nabízí scény, které diváky mohou jen čistokrevně pobavit, a scény, které dříve svou realističností udivovaly jako kouzlem. Ať už je to „Jízda na štaflích“ proti horizontu natočenému z jedoucího vozu, který obsáhne krajinu od jara do zimy a působí div ne závrať, ať je to scéna krocení lvů, která je doplněná skutečnou sítí; ať je to slavná Švankmajerova Loutkohra, která připomíná animovaný film, a pak překvapí vstupem loutek v životní velikosti na jeviště… Čistou zábavu nabízí číslo s lipicány, kterými jsou ale skutečné baletky, na filmu i na jevišti. Tu přicházejí klauni za zvuku Straussovy Trisch-Trasch polky do svého přirozeného prostředí cirku a vystupují ve svých skutečných odvěkých rolích, aby narušili zdánlivě klidný chod představení a vyprovokovali svého ředitele.

Scéna letu balónem, jak připomínáme i v jiné části, je naopak filmovou poezií a holdem české krajině, nad kterou hrdinové prolétají. Nechybí tu klasická synchronizace pohybu interpretů proti jízdě kamery, které evokují poryvy větru, klesání a stoupání… tehdejší klasické postupy Laterny magiky využívané buď pro čistě estetický účinek (už od doby Expa a Zájezdového programu využívali tvůrci přímého kontrastu v pohybu na scéně a na filmu), nebo jako zde k vytvoření iluze pohybu interpretů v prostoru. Je zde velmi citlivě nakládáno s odkazem Alfréda Radoka, který jak víme nikdy nechtěl mít Laternu magiku jako show a varieté, ale toužil po tom, aby mohl spojením filmu a divadla předkládat divákovi hlubokou poezii.

Ještě silnější je tento odkaz, nebo spíše vnitřní souznění Evalda Schorma s Alfrédem Radokem, ve scéně Svatby. Její pojetí je střízlivé a vymyká se dobovému zobrazení lidového tance jako prvku apriori veselého a optimistického. Jak jsme již naznačili, záběry detailů upracovaných rukou venkovanů z jihočeského statku jsou možná i skrytou připomínkou Radokova Otvírání studánek, jež o dekádu dříve vzbudilo tolik odporu u schvalovací komise kvůli obrazům rozblácené jarní krajiny a vrásek na tvářích starých žen… Prostota a soustředění se na rituál svatebního tance a loučení dívek s nevěstou bez okázalé nádhery vytvářejí mezi scénami z obou inscenací významovou paralelu. Na filmovém horizontu vlají ve vzduchu vybělené šátky. Klauni, kteří nepoznaní zasedají ke slavnostní tabuli jsou náhle pozorovateli děje, jehož přestali být součástí. Květ vytažený z vázy a položený srdcem na bílý ubrus se stává nejsilnějším gestem filmu i celé inscenace, ve své symbolice mnohem účinnější než pastorální idyla s odcházející nevěstou a ženichem, kteří se za námi ohlížejí zprostřed zelené louky.

Pro tyto okamžiky, pro tyto nuance je třeba vidět Kouzelný cirkus jako syntetické dílo s obsahem, který je mnohem bohatší než na první pohled viditelná komedie a zábavné hrátky klaunů. Obě roviny však přispěly k jeho dlouhotrvajícímu úspěchu. Nebyl by stálicí, kdyby zůstal jen pouhou groteskní honičkou čtyř stylizovaných postav, ani kdyby v něm příliš převládla filozofická snaha o výklad života.

Zajímavostí inscenace je její několikanásobný závěr. Nejméně dvakrát je divák nenápadně sváděn k dojmu, že představení již končí, ačkoli tomu tak ještě není. To už není radokovské, to je vyloženě schormovská libůstka. Jak vzpomínají tanečníci (i herci), Evald Schorm miloval, když mělo představení několik konců. V Kouzelném cirkuse je to jednak loučení zestárlých klaunů s Venuší, když přicházejí k polorozpadlé maringotce. Venuše je uvnitř, ale nesetkají se, mává jejich odcházejícím postavám. Jedním z konců je také přemožení Svůdce, který se vrací zpátky do plamenů, ze kterých vzešel. Další částí je už několikrát zmiňovaná poetická Svatba, a pak je to závěrečný obraz, obraz stáří. Tehdy se na plátně objeví v zasněžené masopustní krajině mladí klauni, pružní a veselí, a lákají svá alter ega k novým dobrodružstvím. Klauni ale už nechtějí, jen zamávají dovádivému mládí a inscenace už doopravdy končí.

Inscenace byla zkrácena již před prvním zájezdem. Poměrně brzy padly za oběť dynamice představení Hradní hry, k trvalé nelibosti Jiřího Srnce. Ale už na premiéře někteří recenzenti upozorňovali na to, že je inscenace příliš dlouhá a pozornost diváků postupně klesá. Že se diskutovalo i o nové podobě, je jisté. Z interní komunikace je k dispozici dlouhý dopis správního ředitele JUDr. Arnošta Bergera řediteli Národního divadla Přemyslu Kočímu v kopii pro Josefa Svobodu, který píše o svém zklamání ze způsobu, jakým byla inscenace krácena. Zmiňuje se o obtížně čitelném čísle s „kuřáky marihuany“ (které bylo zřejmě součástí scény Periferie, protože dnes v Kouzelném cirkuse nic takového nenajdeme). Dnes už jen úsměvně působí jeho kritika scény se svatbou, která „tím, že nezobrazuje typickou současnost české vesnice, může v cizině velmi zkreslovat představy o životě na naší vesnici,“ a v závěru postěžování na přílišnou hlasitost hudby během představení…

Surrealisticky působí „likvidační protokol“ po zkracování a úpravě inscenace, kterým byly eliminovány ze hry rekvizity: „obří vejce, 2 ptačí nohy, 1 ptačí hlava, profil obličeje, 4 karty, 20 listů, 6 pohárů, 8 svíček, 2 štíty, gong s paličkou, rakev.“

• ZPĚT NA VÝPIS KAPITOL