Kontext: Hudební život v německojazyčné Praze

Vroce 1932, tedy v době, kdy se Evropa potýkala s drtivými dopady světové hospodářské krize, převzal vedení Nového německého divadla (NND) vídeňský rodák Paul Eger. Pražská německá operní scéna byla ve vleku politických a hospodářských tlaků z Německa, kde v té době přišla v důsledku krize o práci zhruba polovina lidí pracujících v divadelních provozech, a to nejen z řad herců, režisérů či hudebníků, ale i profesí s divadlem spojených. Příliv nezaměstnaných vedl v Československu k zostření státní kontroly pracovních povolení zavedených v roce 1928 a zvýšila se i ostražitost německých stavovských organizací v českých zemích, které hájily zájmy domácích Němců. Počet zahraničních umělců nesměl překročit 30 % členů kmenového souboru, a sbory a orchestry musely být dokonce složeny výlučně z československých občanů, mezi něž se dostal cizinec pouze na základě zdůvodněného povolení. Další podmínkou bylo, že legálně přijatí příchozí museli mít stejné platy jako domácí umělci. Náklady NND na sezonu se v té době pohybovaly mezi šesti až sedmi miliony korun. Aby divadlo přežilo, byly však nutné škrty. Egerovi se za dva roky podařilo snížit náklady o 30 %: zmenšil soubor, využil dílčích úvazků, zastavil výrobu dekorací, redukoval zbývající gáže, našel úsporný tisk programů a plakátů. Díky soukromým dárcům založil nadaci Gesellschaft der Freunde des Deutschen Theaters (Společnost přátel německého divadla), oficiálně registrovanou v roce 1935. Sociální nejistotu herců částečně zmírnil dohodou s několika produkčními společnostmi na Barrandově, kterou podepsal v roce 1933. Mezi mnoha herci NND, kteří se v té době objevili na filmovém plátně, byli Walter Taub, Willi Bauer, Hans Götz nebo Emmy Carpentier.

Nástup nacismu a vznik Sudetoněmecké strany

Další imigrační vlna nastala v roce 1933 poté, co se stal Adolf Hitler německým kancléřem. Český i německý tisk přinášel v kulturních rubrikách téměř denně zprávy o uměleckých osobnostech vykázaných z Německa. Byly mezi nimi i tak slavné osobnosti jako režisér Max Reinhardt nebo bratři Heinrich a Thomas Mannové, kterým se díky pomoci českého městečka Proseč podařilo emigrovat do USA. Žádosti o pražské angažmá, které ještě před rokem dostával Eger poštou, vystřídal proud emigrantů v situaci fyzického ohrožení. Archiv pražské divadelní kanceláře z této doby dokládá, že Eger se osobně staral o personální záležitosti, korespondoval, vyjednával povolení a kombinoval co nejefektivněji své možnosti v divadle s možností jiných spolků a organizací. Uprchlíky zaměstnával jako hosty nebo jim dával malé úvazky, které financoval z darovaných peněz. Velké částky na pomoc německým emigrantům mu věnoval bankovní dům Petschek: oficiální úvěr divadla dosáhl na konci roku 1938 asi pět milionů korun, další peníze bankéř divadlu daroval. České země poskytovaly příchozím literátům, novinářům, hercům či zpěvákům mimořádně dobrou možnost nouzového uplatnění, protože německá kultura zde byla zakotvena svou staletou přítomností. V Praze, Brně a Ostravě vysílaly německé rozhlasové redakce, vycházely zde německé noviny a časopisy, Praha disponovala ateliéry pro natáčení koprodukčních filmů, které hledaly nové síly. Tvořily se herecké a literární skupiny: v roce 1934 založili Hedda Zinnerová a Fritz Erpenbeck po vzoru Burianova voice bandu Studio 34, v Café Louvre hrála v letech 1930–1938 německá skupina La scène, v sále německého spolku Unitaria v Karlově ulici (dnes divadlo DISK) hostovala Erika Mann se svým politickým kabaretem Pfeffermühle. Počítáme-li i navracející se československé občany německé národnosti, našlo v této době v Československu útočiště více než 250 osob z uměleckých profesí. Vzhledem k počtu obyvatel a hospodářské pozici státu to byl počet mimořádně vysoký. Například ve Francii se uchytilo sotva 60 německých umělců, minimální byl i podíl bohatého Švýcarska. Imigranti měli v Československu zakázanou politickou činnost, ale byly jim povoleny kulturní aktivity, jež se těm politickým zcela vyrovnaly.

Československý stát reagoval v roce 1933 na situaci zpřísněním cenzury a zákonů, zejména těch, jež mu umožňovaly dle potřeby zakročit proti pravicovým i levicovým extremistickým skupinám, rozpustit politické strany, stíhat protistátní činnost státních zaměstnanců a zakázat periodické tiskoviny. Přesto byla 1. října 1933 v Chebu oficiálně založena Sudetoněmecká vlastenecká fronta (později Sudetoněmecká strana SdP) v čele s Konradem Henleinem a 7. dubna 1934 se následně několik českých organizací spojilo do fašistického seskupení Národní fronta. Eger byl po celou dobu pod obrovským tlakem. Nesplňoval předpoklady norimberských zákonů, pro Němce nebyl loajálním Rakušanem a ani v Praze neměl na růžích ustláno. 4. prosince 1933 přetiskl Prager Abendblatt sprostý antisemitský útok listu Völkischer Beobachter, který nazýval pražské divadlo „rejdištěm emigrantů, kde uprostřed židovského pekla bojuje malá skupina árijských říšskoněmeckých herců za ideje německé kultury“. V březnu 1934 Egera navíc napadla i česká Přítomnost Ferdinanda Peroutky, když otiskla článek pod titulem K čemu je německé divadlo. Autor zde pod pseudonymem Visitator kritizoval omšelost českého repertoáru na subvencovaném německém jevišti, cizince v souboru a údajnou snahu ředitele „zapsati se dobře v říšském propagačním ministerstvu“. Egera doslova káral jako odpadlíka od „československé kulturní linie“ a představitele „nedemokratického divadla“. Politicky složitá začala být i situace v divadle, kde byly v roce 1935 bez vědomí vedení založeny dvě komunistické buňky: jedna v orchestru, druhá v činohře. Paradoxně v nich byli aktivní rovněž němečtí uprchlíci.

Ve stejné době vznikl Klub českých a německých divadelních pracovníků, jehož názorové spektrum sahalo od radikálních komunistů až po umírněnou občanskou levici. Klub vznikal postupně, významný impuls k jeho existenci dala kolektivní cesta umělců do Leningradu a do Moskvy na mezinárodní umělecký festival v září 1935, jíž se mimo jiné účastnil také Alois Hába a Erwin Schulhoff. Spolupráce se SSSR byla v té době poměrně intenzívní. V 30. letech zde dlouhodobě pracovala a hostovala řada dirigentů NND, mimo jiné Kurt Adler. Série koncertů zde dirigovali Otto Klemperer a Erich Kleiber, v Leningradě a v Moskvě vystoupili Alexander Zemlinsky (ředitel opery NND v letech 1911–1927), Hans Wilhelm Steinberg (Zemlinského nástupce v letech 1927–1929) a George Szell (hudební ředitel NND v letech 1929–1937).

Češi a Němci společně

Jedním z nejemotivnějších česko-německých počinů 30. let bylo provedení dvojjazyčné hry Jana Nepomuka Štěpánka z roku 1816 Čech a Němec aneb Mlejn na hranicích členy Národního divadla, Nového německého divadla a Vinohradského divadla. Premiéra 26. května 1936 se konala ve Stavovském divadle, v bývalé královské lóži seděl prezident Edvard Beneš. Do hry byly připsány postavy muzikantů, pacholků a děveček, protože se chtěli zúčastnit i herci, na které v původním textu nezbylo místo. Češi mluvili německy, Němci česky. Mezi hereckými osobnostmi byl například Václav Vydra, Zdeněk Štěpánek nebo Walter Taub.

Konec Nového německého divadla

1. ledna 1938 slavilo NND padesát let od svého otevření. Slavnostního provedení Wagnerových Mistrů pěvců norimberských se zúčastnil prezident republiky Edvard Beneš, který přislíbil podpořit myšlenku německého Národního divadla v Praze. Ředitel Paul Eger neopomněl ve svém projevu zdůraznit, že si v Praze přeje německé divadlo národní, nikoliv nacionalistické. Ještě 4. března se v Lucerně konal solidární česko-německý večer, jehož výtěžek získal penzijní fond německého divadla. Bylo to poslední společné vystoupení německých a českých divadelníků. 12. března 1938 bylo anektováno Rakousko, 23. dubna vyhlásil Henlein osm tzv. karlovarských požadavků, jež volaly po vytvoření uzavřeného německého území v Československu. 19. května 1938 svolal Eger po večerním představení personál divadla, včetně českých zaměstnanců. Hovořil o politickém vývoji poslední doby a naléhavě žádal o politickou neutralitu na divadelní půdě. „Nemohu nikomu nařizovat politické smýšlení, ale musím vyžadovat disciplínu a zachování chodu souboru.“ Napětí posledních týdnů už práci zřetelně ohrožovalo: Češi v orchestru, technice a ve sboru, Henleinovi stoupenci, němečtí komunisté z Říše i z Prahy, Židé z Německa a českých zemí, němečtí Pražané s pozitivním vztahem k německému státu a řada neutrálních osobností s nejlepší vůlí po slušné společnosti – ti všichni byli nuceni spolupracovat.

Na konci května 1938 se konaly komunální volby, ve kterých dosáhla Sudetoněmecká strana obrovského vítězství. Výměna osob v německých spolcích a společnostech se začala odehrávat „demokratickou cestou“. Všude podle téhož modelu: na valnou hromadu spolku, svazu či společnosti nebo na mimořádnou schůzi se dostavil větší počet čerstvě přihlášených členů, kteří regulérním hlasováním prosadili své požadavky, především arizaci a podíl na moci. Proměna pražské německé kultury tak byla dokončena zevnitř prostřednictvím německých sil z českých zemí.

1. září požádal Adolf Hitler o připojení československého území s více než padesáti procenty německého obyvatelstva k Německu. Do Prahy začali ještě téže noci přijíždět spolu s českými uprchlíky také poslední němečtí členové regionálních divadel. Skleslé skupinky seděly v noci na schodech před nádražím, mnozí plakali a všichni čekali na otevření ranních kaváren, aby si poslechli zprávy z rozhlasu. 16. září zakázala československá vláda Sudetoněmeckou stranu a vydala zatykač na Konráda Henleina a Karla Hermanna Franka. 23. září vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Národní divadlo demonstrovalo, německý soubor se začal definitivně rozpadat. Mezi 259 zaměstnanci bylo 120 cizích státních příslušníků, z nichž 110 okamžitě opustilo Prahu. 91 Čechů v orchestru, sboru a technice odešlo z angažmá. Zůstalo 84 Němců s československým občanstvím, s nimiž se ocitlo v nejistotě asi 390 členů jejich rodin.

1. září potvrdila Mnichovská konference Hitlerovy požadavky. Toho dne Paul Eger v oprávněných obavách o svou bezpečnost opustil Prahu a odjel do Švýcarska. 30. září vyplatil Německý divadelní spolek poslední platy. Poté se sice ještě pokusil zachovat práci pro trosky souboru, ale jeho snaha vyšla naprázdno: nedostavilo se publikum. 30. října dostali všichni zaměstnanci divadla dopis, že vzhledem k mimořádným okolnostem není spolek schopen plnit povinnosti zaměstnavatele a s odvoláním na příslušný paragraf kolektivní smlouvy o „vyšší moci“ pokládá všechny závazky za zrušené. Bylo však ještě zapotřebí zachránit ohrožené lidi. Paul Eger proto požádal ze Švýcarska svého bývalého sekretáře, aby prohledal kanceláře NND a zničil vše, co by mohlo pro bývalé zaměstnance znamenat nějaké riziko. Z poslední části divadelního archivu se tak stal fragment. 2. listopadu 1938 byl v tisku oznámen konec činnosti Nového německého divadla, které půl století psalo pražskou, potažmo evropskou operní historii.