Manon Lescaut v Baletu i Opeře

Manon „po italsku“

„Proč by o ní nemohly existovat dvě opery? Žena jako Manon může mít víc než jednoho milence!“ reagoval údajně Giacomo Puccini na sice dotěrnou, nicméně zcela legitimní otázku, proč se pouští do kompozice opery Manon Lescaut pouhých devět let poté, co sklidila mezinárodní úspěch francouzská verze Julese Masseneta. A po italsku k tomu sebevědomě dodal: „Massenet cítí Manon jako Francouz, s pudrem a menuety. Já ji cítím jako Ital: s bez­nadějnou vášní!“

Do kompozice své třetí opery se třicetiletý Puccini pustil v nelehké době. Po neúspěchu opery Edgar to vypadalo, že jeho kariéra operního skladatele je v troskách a svět je jen krůček od toho zůstat bez hrdinek jako Tosca, Mimi, Cio-Cio-San, Turandot i půvabná Manon, jež za svou nerozvážnost a přelétavost zaplatí životem. Pucciniho nakladatel Giulio Riccordi však dobře vycítil mladíkův mimořádný tvůrčí potenciál, poslal jej do Bayreuthu „omrknout“ Wagnerovy Mistry pěvce norimberské a rozhodl se dát mu ještě jednu šanci. Nutno dodat, že jeho prozíravost a podpora pravděpodobně zachránily jeden z největších operních talentů historie.

Puccini vložil do Manon Lescaut celou svou budoucnost. Pokud by neuspěla, jako skladatel by s největší pravděpodobností skončil. Pracoval na ní tři roky mezi létem 1889 a podzimem 1892, v době, kdy jeho přátelé Pietro Mascagni a Ruggero Leoncavallo úspěšně dobývali svět. Roku 1890 prorazil Mascagni, se kterým Puccini sdílel pokoj během studií v Miláně, s operou Sedlák kavalír a v roce 1892 nastoupili svou slavnou cestu na světová operní jeviště Komedianti Ruggera Leoncavalla, mimochodem prvního z dlouhé řady libretistů Pucciniho Manon Lescaut. Ve své vile v Sant’Agata se ke svému poslednímu velkému opernímu opusu vzedmul také mistr nad mistry Giuseppe Verdi. Premiéra jeho Falstaffa se uskutečnila v milánské La Scale 9. února 1893, pouhých osm dní po premiéře Pucciniho Manon Lescaut v Turíně. Pucciniho dílo se tedy ocitlo přímo ve vražedné konkurenci!

Na libretu na motivy románu Abbého Prévosta Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut se podílelo celkem sedm libretistů, včetně již zmiňovaného Ruggera Leoncavalla, nakladatele Giulia Riccordiho a samotného skladatele, a byl vlastně zázrak, že se nakonec podařilo text úspěšně dokončit. Puccini ostatně vešel do dějin „trýzněním“ svých libretistů, na které kladl i v dalších letech nebývalé nároky. Výsledkem tvrdé práce byl ovšem naprostý triumf a nadšení italského publika. Manon Lescaut měla svou premiéru 1. února 1893 v Turíně, a ještě v témže roce se hrála v Buenos Aires, Riu de Janeiro, Petrohradě, Madridu a Hamburku. Praha se zařadila mezi prvních deset měst, která operu uvedla, dokonce předstihla i slavnou londýnskou Covent Garden. Národní divadlo, které mělo v Praze přednostní právo na italský repertoár, ji poprvé hrálo 24. dubna 1894. Na premiéru v Novém německém divadle (dnešní Státní opeře) si musela Manon Lescaut počkat až do roku 1923, kdy ji zde nastudoval tehdejší operní šéf Alexander Zemlinsky.

Inscenace Manon Lescaut na jevištích Národního divadla

Režie české premiéry v Národním divadle se v onom roce 1894 ujal František Adolf Šubert, první ředitel českého divadelního svatostánku. Scénografii svěřil Robertu Holzerovi, dekoračnímu malíři a krajináři, absolventu výtvarné akademie ve Vídni, který v letech 1880–1883 působil v Divadle na Vídeňce, poté v Prozatímním divadle a v letech 1883–1924 v Národním divadle, kde byl od roku 1922 dokonce šéfem výpravy. Holzer spolupracoval s výtvarníky tzv. generace Národního divadla: Mikolášem Alšem, Františkem Ženíškem a Vojtěchem Hynaisem. Pro Manon Lescaut vytvořil nové dekorace pro první a třetí jednání: zájezdní hospodu v Amiens a kasárna v Le Havru. Druhé a čtvrté jednání – tedy palácová scéna a závěrečné dějství kdesi na poušti v americké Louisianě – se hrála v tzv. typových dekoracích. Divadelní cedule lákala také na nové kostýmy. Manon se dočkala osmi repríz. Pochvalu kritiky si vysloužila Pucciniho skvělá instrumentace, na svou dobu odvážné harmonie a vřelost čtvrtého jednání. Zmíněna byla dokonale propracovaná Šubertova režie a Holzerovy „v každém ohledu vynikající“ dekorace.

Podruhé se Pucciniho Manon vrátila na pražská jeviště ve třicátých letech: v roce 1932 do Nového německého divadla a o tři roky později do Národního divadla ve scéně Václava Gottlieba, syna dekoračního malíře Čeňka Gottlieba a synovce Josefa Matěje Gottlieba, dlouholetého šéfa výpravy Národního divadla. Václav Gottlieb asistoval na sklonku dvacátých let v Berlíně významnému evropskému scénografovi Emilu Pirchanovi ml., vynálezci tříbokých scénických hranolů, které umožňovaly střídat na jevišti v rychlém sledu až tři různé dekorace. V letech 1929–1930 pak absolvoval ještě studijní pobyt v Paříži v divadle Vieux Colombier. Přesto jeho zpracování Manon Lescaut víceméně potvrzuje klasický přístup českých scénografů první republiky k vizualitě italských oper.

V roce 1980 uvedlo Smetanovo divadlo (dnešní Státní opera) Manon Lescaut ve scéně vynikajícího českého scénografa Vladimíra Nývlta. Nývlt, spjatý s Divadlem E. F. Buriana, je rovněž podepsán pod řadou velkých mezinárodních expozic z konce šedesátých let, za něž si odnesl mnohá ocenění: za Pražské Quadriennale 1967, Biennale v Sao Paulu 1969 nebo za Světovou výstavou v japonské Ósace v roce 1970.

Zatím naposledy se na jeviště Státní opery vrátila Pucciniho Manon Lescaut v roce 2007 v režii Jozefa Bednárika, ve scénografii Vladimíra Čápa a Martina Kotúčka a v kostýmech Josefa Jelínka, který je mimo jiné autorem kostýmních návrhů k televizním adaptacím Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Schubertovy Die Winterreise (Zimní cesty) režiséra Petra Weigla nebo k televizní opeře Luboše Fišera Věčný Faust v režii Jaromíra Jireše, která si v roce 1986 odnesla první cenu z Mezinárodní soutěže televizních oper v Salcburku.

O století později Manon tančí

Také choreograf Kenneth MacMillan, když se rozhodl v roce 1974 inscenovat svou baletní Manon, byl inspirován a nadchnut Pucciniho partiturou stejnojmenné opery. Prahl po dramatickém efektu duetů (v baletu pas de deux), po pucciniovské gradaci. Jenomže z důvodu copyrightu mu to bylo odepřeno. Další možností tak byla jiná hudba k operní Manon, ta od ­Julese Masseneta. Jenže v baletní inscenační tradici nebývá tento postup, z různých důvodů, zvykem. A tak se Kenneth MacMillan rozhodl na doporučení blízkého přítele Normana Morrice následovat příklad fenoménu Crankova baletu Oněgin z roku 1965, který je postaven sice na Čajkovského hudbě, nicméně z Čajkovského stejnojmenné opery v něm nezazní ani nota. Nová kompozice pro Manon tedy vznikla v orchestraci Leightona Lucase a Hildy Gaunt, byla sestavena z jiných Massenetových opusů vyjma opery Manon a pražský divák tak dostává v této divadelní sezoně ojedinělou příležitost – zhlédnout Pucciniho operu a – s nadsázkou řečeno – „neMassenetův“ balet. Ten dokonce v české premiéře, jelikož doposud nikdy nebyl v Národním divadle ani jinde v tuzemsku uveden. A je to s podivem – vzhledem k oblíbenosti opery, proslulosti příběhu i podhoubí, které půvabné Manon připravil v české kotlině Vítězslav Nezval svou poetickou hrou ve verších. Vždyť to známe všichni: Manon je první a poslední můj hřích, nepoznat Manon, nemiloval bych.

Nápad vytvořit baletní Manon vznikl z potřeby Kennetha MacMillana dát londýnskému souboru Royal Ballet inscenaci, která by nabídla komplexní a zajímavé role nejen hlavním představitelům, ale i souboru. Vzhledem k negativním ohlasům kritiky na jeho předchozí balet Anastasia (1971) se rozhodl koncipovat Manon konzervativněji a držet se formálně inscenační tradice devatenáctého století. A znalý a poučený divák najde své paralely, a to nejen ve stavbě díla prostřednictvím tří jednání.

Jako příklad můžeme uvést hned další Mac­Millanův balet Romeo a Julie z roku 1965, který je Manon podobný především svou příběhovou strukturou. Tragický osud mladých milenců je vyjádřený emocionálními pas de deux, které neopomínají zvýraznit pohybové registry obou postav: Romea / des Grieux či Julie / Manon. Zajímavým detailem je, že Kenneth MacMillan byl v době vzniku Manon fascinován kraso­bruslením. Sledujte pozorně choreografický rukopis! Ano – někdy jako by tanečníci skutečně klouzali po ledu…

Pro Kennetha MacMillana byla velice důležitá literární předloha novely Abbého Prévosta. Na konci předešlé sezony – než se začala světová premiéra Manon připravovat, nechal v šatně tanečníků Antoinette Sibley a Anthonyho Dowella výtisky zmíněné novely se vzkazem „pro pěkné letní čtení a inspiraci na další sezonu“. Avšak tanečníci nevěděli, zda bude uvedena Manon, či Carmen, neboť šlo o souborné vydání obou titulů. I tato náhoda má své místo při úvahách okolo Manon – z celé baletní (a možná operní i literární) umělecké tvorby je charakteru role Manon totiž Carmen nejbližší. A i zde se sluší zmínit podobný inscenační postup – v baletní knihovně všech světových scén zdomácněla Carmen sice s původní Bizetovou operní hudbou, ale i tady jen ve suitě, v orchestraci Rodiona Ščedrina, manžela legendární baleríny Maji Plisecké, pro kterou vznikla.

Pro MacMillana bylo důležité, aby se hlavní představitelé do svých postav dokázali vžít a porozuměli jejich situacím. Proto každá představitelka Manon měla možnost procítit roli podle sebe. Ukázat, že cesta „za lepším“ je leckdy vykoupena morální rozpolceností a emocionální trýzní. Narativy Manon jsou opředeny etickými otázkami, interpolací mezi láskou a materialismem, a nakonec i silou nevyhnutelného osudu. I když je balet inscenován v klasické tradici, nejsou postavy spoutány baletními ani jinými konvencemi a projevují své pocity v celém tělesném registru.

Poprvé byl balet pod názvem Manon uveden v Royal Opera House v Londýně v roce 1974. Proč se tedy na našem programu objevuje L’Histoire de Manon, a ne jen krátce Manon? V roce 1991 byl pod tímto titulem, který odkazuje na Prévostovu předlohu, uveden v Pařížské opeře. Přejmenován byl z důvodu podobného, jako nyní v Praze – pro rozlišení mezi dvěma inscenacemi (opera versus balet na stejné scéně). A tak přichází i do Státní opery bok po boku operní Manon Lescaut s baletem ­L’Histoire de Manon.

Krásný zážitek z opery i baletu!

U příležitosti baletní premiéry ­L’Histoire de Manon přiletí do Prahy také lady MacMillan, vdova ­po siru Kennethu MacMillanovi, která dlouhá léta pečuje o choreografický odkaz svého muže. Lady MacMillan, původem z Queenslandu v Austrálii, je i uznávanou umělkyní a kurátorkou jeho choreografických děl. Její vlastní umělecká tvorba měla úspěch na významných výstavách v Londýně i po celém světě, na výstavě v rámci Expo 17 v Astaně bylo dokonce k vidění dvacet jejích maleb zachycujících zákulisní život během uvádění baletu Manon. Lady MacMillan je rovněž významnou osobností v oblasti kulturního managementu, byla členkou správní rady Royal Opera House a předsedala výboru přátel ­Covent Garden. Premiéra tohoto baletu v Praze bude tak příležitostí k poctě velkému choreografovi a jeho odkazu, který stále živě rezonuje na světových scénách.