Na perutích poetismu

Zaryl se nám pod kůži po generace, protože přinesl v době neklidu a velkých společenských změn ten nejprostší a nejpřirozenější pohled na svět, jaký mladí lidé své doby potřebovali nalézt. Poetismus je lehkonohá hra a umění života, mísí popírání jakékoli formy s požitkem z každodenních radostí. Není to sloh a vlastně ani opravdový umělecký ismus, je to manifest radosti a životní i umělecký postoj: umění vyrůstající z lesku neonů a z prachu a pilin manéže, spíše než surrealistického zpěvu telegrafních stožárů. Změkčuje modernitu, obrušuje konstruktivismus. Formu nechává obrůst květy fantazie. Hravost jazyka poetismu a hravost cirkusového prostředí, spolu s jeho tajuplnou exotikou, vytvářejí společně ze života báseň.

„Cirkus je azylem romantiky v dnešním světě,“ píše o skutečném cirkuse roku 1924 Karel Teige, který byl jako teoretik vůdčí osobností české avantgardy a mluvčí poetismu. Povýšení lidové kultury smíchu na umění bylo samozřejmě i intuitivní formou protestu. Poetismus neromantizoval profesi kočujícího umělce jako takovou, ale bral z ní příměr a analogii, aby mohl popsat básníka nové doby jako žongléra se slovy a klauna. Láska k cirkusu je vlastní celé avantgardě, u nás už od první generace kolem básníka S. K. Neumanna.

Kouzelný cirkus zahaluje svou vážnou podstatu právě do takového oparu rozvernosti a hravosti, který nacházíme v poetismu. Je to humorná a hravá inscenace, neoslovuje na prvním místě rozum, nepředkládá filozofickou otázku k rozřešení, ale příběh k procítění. Jeho hloubka se dotýká diváka tam, kde se najednou prolne bezstarostnost s melancholií. Proto se pohybujeme přímo uvnitř cirkusu, v barevném šapitó, kde se rodí smích a úžas, ne v amfiteátru antického divadla, ačkoli sdílí stejný půdorys. Proto nás tvůrci oslovují: „Vítáme vás v našem cirkuse“ a říkají také: „V našem kouzelném cirkuse, v našem šapitó, uvidíte pohádku a v pohádce je všechno jako v životě, jenomže mnohem průzračnější a jasnější; právě proto je nám životní moudrosti pohádek, vedoucí k dobrým koncům, tolik zapotřebí.“

Tajemné, krásné a mocné jako chrám
za městem stany již stojí;
také by mohlo to býti ohromné zvíře
šedivé, nemotorné, však vzácné, že hrdina sám
pro žízeň svou je dojí.
Miluji tyto stany,
že jako ženy v posledním měsíci jsou obtěžkány.
Pro lidi z činžáků, z baráků skrývají skvostný svět
v maštalích, klecích, šatnách, skladištích,
šelmy a pestré věci a hubené krasavice
a koní, oh, koní dvacet, třicet, čtyřicet;
pět dílů světa setkává se v nich
a pojítkem jsou široké clowna nohavice.
(S. K. Neumann, Cirkus, 1914)

Cirkus, varieté, pantomima či artistika nejsou jedinými náměty, jimiž se poetisté nechávali okouzlovat, ale patří k jádru jejich tzv „topů“. Jak dobře se hodí slova Karla Teigeho na náš Kouzelný cirkus:

„Umění, které přináší poetismus, je ležérní, dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milostné. Zrodilo se v atmosféře jara družnosti, ve světe, který se směje; co na tom, slzí-li mu oči. … Poetismus chce udělat ze světa velikolepý zábavní podnik. Excentrický karneval, harlekynádu citů a představ, opilé filmové pásmo, zázračný kaleidoskop. Jeho múzy jsou laskavé, něžné a smavé, jejich pohledy jsou tak fascinující a nesrozumitelné jako pohledy milenek.“

I náš Kouzelný cirkus otevírají múzy – čtyři múzy, na jejichž pokyn se na horizontu zvedá zázračné šapitó. Harlekýnská domina, plášť ze symbolů hracích karet, svůdná tanečnice, na očích masky jako na plese.

Souvislost Kouzelného cirkusu s poetismem ve své popremiérové recenzi odhalil hudební publicista Jakub Jakoubek:

„Ve Světě, který se směje říká Teige, že ‚od dob Shakespearových dovoluje si divadlo čerpati z cirku…, neboť v cirku nejde jen o kouzlo clownerií a akrobacii. Cirkus je především příkladem rovnováhy, školou práce a diskrétní síly‘. Nevím, zdali režisér Schorm, scénograf Svoboda, pantomim Fialka, malíř Seydl, Jiří Srnec, Jan Švankmajer, Emil Sirotek a Karel Vrtiška mysleli při přípravě pořadu na tahle slova. Jejich zázračná manéž je však v každém případě stylově vyvážená, tvořivě pracovitá a umělecky silná. Je tomu tak právě proto, že jim nešlo o čisté klauniády a filmové, loutkové, hudební, či černodivadelní fígle, ale o příběh. O příběh vyprávějící o lidském životě na této zemi, o příběh místy věrně pravdivý, místy nadskutečný, ‚pohádkově průzračný‘ – cožpak v samotné skutečnosti není dost nadskutečna a fantazie? Stačí se jen pozorně dívat; tohle věděl Rimbaud stejně jako Nezval, Chaplin stejně jako třeba E. F. Burian, vědí to ostatně všichni moderní filmaři, básníci, výtvarníci, hudebníci …“

Jedna z recenzentek premiéry Kouzelného cirkusu Irena Krausová v roce 1977 napsala ve Svobodném slově toto vyznání, které oceňuje instinktivní poezii a poetismus inscenace: „Kouzlo cirkusu na nás dýchne už na chodbách v Laterně magice; už tam se musíme – jsme-li vnímaví a hraví – zastavit, zasmát, možná se i vrátit na pouť, do cirkusu či alespoň k prastarému kolotoči na Letné. A posléze – když zhasnou světla v sále a před námi se vztyčí a otevře šapitó – ocitneme se uvnitř. Uvnitř moderního cirkusu, v němž chladí nával mořských vln, září Krása zrozená v mořském oku, svádí divoká vášeň cikánů, voní spadané listí i zebe čerstvý sníh, kde voní staré loutkové divadlo s klasickými figurkami a samozřejmě kouř z maringotky a zcela jistě piliny z pod kopyt cvičených koní i šminky krasojezdkyň… Obraz střídá obrazem postavy putují z jeviště do plátna a naopak, důvěřiví klauni prožijí před našima očima mnoho kouzelných dobrodružství.“

Bezpečné dobrodružství

Cirkus nás „pronásleduje“ v literatuře i ve výtvarném umění jako neustávající volání svobody. A v něm postava klauna, která ale trochu komplikuje tohle jednoduché čtení – v okamžiku, kdy se umělec ve své tvorbě ztotožňuje s artistou či klaunem, profesemi vyděděnců, nastoluje téma postavení samotného umělce ve společnosti, cenu, jež je za (nejen) uměleckou svobodu placena. Součástí cirkusových témat je i kočovný život jako takový, který je neodmyslitelnou součástí celé této metafory, ale může existovat i sám o sobě, jako obraz čistého volání svobody, jež nemusí být nutně spojeno s tvorbou umění. Takového volání, které nás dovede až k maďarským stepím, po nichž ujíždí tábor kočovníků, kteří nechtějí „vůbec nic, pane – jen volnou cestu!“ Svůdce v Kouzelném cirkuse Venuši promění mimo jiné v cikánskou tanečnici a klauny naláká do jejich tábora. Možná je to první okamžik, ve kterém Venuše poznává chuť svobody a nastupuje proměnu k lidství. Je jen prostou shodou okolností, že inscenace Kouzelný cirkus vzniká ve stejné době, kdy má v Sovětském svazu premiéru legendární film Cikáni jdou do nebe. Nebo není?

V románu Jaroslava Havlíčka Helimadoe podléhá jedna z hrdinek volání svobody, když uteče autoritativnímu otci s kočujícím iluzionistou. A víme dobře, jak potulný cirkusový kouzelník Arnoštek rozčeřil stojaté vody maloměsta v nenapodobitelné poetické hříčce Vladislava Vančury, narušiv klid místní společnosti nejen poetikou svého divadla, ale i atmosférou dobrodružství, které přišlo z dálek a přimělo obyvatele přemýšlet o životě za bezpečnou hranicí vlastního plotu. Právě Vančurovi věnoval Vítězslav Nezval svou báseň Akrobat. Sbírka Kůň a tanečnice, kterou napsal za války, je inspirovaná obrazy Františka Tichého. U Nezvala se motivy cirkusu objevují také ve Valerii a týdnu divů, nebo v knížce pro děti Anička Skřítek a slaměný Hubert, ale zásadní je i jeho druhá básnická sbírka, jež je jedním z literárních manifestů poetismu a má název Pantomima: pro surrealisty a poetisty, jak jsme již připomněli, jsou cirkus a varieté branou k říši fantazie. Romantický svět cirkusu ale objevil v próze už daleko dříve Jakub Arbes v romanetu Akrobati a Nezval se u něj zřejmě inspiroval v prozaické prvotině Karneval.

(...) byl očekáván příchod akrobata
jenž kráčel po laně z madridské katedrály
přes Řím Paříž Prahu až na Sibiř
kde prý měl sázeti do ledu
červenou růži Evropy k žluté růži Asie
na znamení úsměvu dvou světadílů
(Vítězslav Nezval, Akrobat,1930)

Cirkus má své nezastupitelné místo v obrazech z klukovského dětství Bylo nás pět Karla Poláčka. Pravou fascinaci cirkusem představují ovšem díla Ivana Olbrachta a Eduarda Basse, notně podpořená domácí kinematografií. Ivan Olbracht byl méně romantizující, jeho Bratr Žak z povídek O zlých samotářích, a jeho postupně vycházející varianty (v povídkové, respektive románové i divadelní podobě včetně televizní adaptace), ukazuje život cirkusových artistů v nepřibarveně realistickém světle, vrací motiv vyděděnců společnosti. Než se Eduard Bass pustil do románové epopeje rodu Humbertů, proslavil se již povídkovou knihou Lidé z maringotek. Stejnojmenný film režíroval v roce 1966 Martin Frič, snad jako předzvěst pozdějšího seriálu Františka Filipa. František Kožík je autorem knížky pro mládež Cirkus U Tří slunečnic… a tak bychom mohli pokračovat stále dál.

Za povšimnutí jistě stojí, že cirkus najdeme u zrodu Osvobozeného divadla. První inscenací, která byla uvedena pod hlavičkou Osvobozeného divadla, byla v roce 1926 adaptace Molièrovy hry Georges Dandin s názvem Cirkus Dandin a ve scénografii evokující cirkusové prostředí z dílny Antonína Heythuma. Inscenoval ji Jiří Frejka se svými spolužáky z dramatického oddělení Pražské konzervatoře a s elévy Národního divadla. Vliv cirkusu a klaunérie je pak zásadní u Voskovce a Wericha. Už v Vestpocket Revue se objevily cirkusové motivy a byl to Jiří Voskovec, kdo byl cirkusem ovlivněn nejvíce. Studoval ve Francii, kde si velmi oblíbil klaunské trio Fratellini z cirkusu Medrano. Známé klaunské tváře, jež jsou dodnes jakousi indexickou značkou V+W i Osvobozeného divadla, vznikly právě podle líčení klaunů Fratelliniů: Voskovec podle masky poetického klauna Francoise, Werich podle hřmotného Alberta.

Komediantský vůz

Kdyby z vás chtěla některá, mé dámy,
nevěrné štěstí mi závidět,
dal bych jí rád a bez váhání
ten starý vůz, s kterým jsem projel svět.

Vždycky jsem toužil okusit,
v polštáře lenošky a lásky klesnuv přeochotně,
jak chutná hořce kořeněný klid,
když visí dálky v okně.

Přijďte se jednou ke mně podívat,
na obručích mých kol se třpytí cizokrajný prach,
v koutě spí chřestýš, jedovatý had,
a v plachtě tma a hrůza, strach.

Ještě bych přidal plášť, již sešlý pohříchu,
černokněžnickou hůl, čepici plnou štírů,
kouzelnou laternu magiku
a Orfeovu lyru.

Svůj celý vůz
na čtyřech kolech se zlomenou ojí,
komediantský vůz, rejdiště plachých Múz,
které se bojí.

(Jaroslav Seifert, Jaro, sbohem, 1942)

• ZPĚT NA VÝPIS KAPITOL