Od poetismu k novému i Kouzelnému cirkusu

V oblasti nového cirkusu, který divadlem být chce, vznikají skutečně kvalitní inscenace, které naplňují představu moderního multižánrového divadla. Jejich živost a opravdovost, touha po sebevyjádření, po sdílení příběhů a dramat je povyšuje na divadlo vysoké kvality, a to i v případech, kdy trochu pokulhává režisérský um. To se občas stává tehdy, když tvůrci setrvávají v zajetí představ o tradiční multidisciplinaritě a všestrannosti cirkusového umělce, jenž chce i dnes vše zvládnout sám. Upřímnost záměru a snaha o otvírání nových témat i zkoušení inscenačních principů, s nimiž třeba ještě nemají velké zkušenosti, to je alespoň znak živoucí tvorby. Do pastí úkolů nad vlastní síly padají čas od času i naše dva největší novocirkusové soubory, které jsou však s to vytvořit plnohodnotné divadelní inscenace, jež ocení divák i odborná veřejnost. I v okamžicích omylu jsou však divadlem živým, a nikoli „mrtvolným“, jež vzniká při takzvané sázce na jistotu nebo při apriorní snaze šokovat.

Jako předzvěst dnešní popularity této divadelní formy, která se vyvinula desítky let po první světové válce, lze číst již dříve zmiňovaného vyznání Karla Teigeho, teoretika a mluvčího Devětsilu z lásky k tradičnímu cirkusu, a to již v roce 1926:

„Dnes divadla tonou v deficitech. Nikdo o ně nestojí: ani život, ani vývoj; ani básník, ani režiséři. Hluboká nechuť proti dnešnímu divadlu zavádí nás hledat divadelní zábavu v cirku, kabaretu a music-hallu. Po dlouhé periodě ne úpadku, ale nezájmu a nedocenění ocitá se dnes cirkus v popředí zájmu. Děti a dav byly mu věrny vždy. Ale dnes jej favorizují i intelektuálové a umělci, zhnuseni snobismem premiérového publika divadel. Umělci by se tu však měli chopit spolupráce. Ve spojení s klauny vypracovat nová díla humoru.“

Jeho predikace byla poměrně přesná, protože režiséři, herci, tanečníci a choreografové, výtvarníci a vizuální umělci – ti všichni si dnes nacházejí cestu k osvobozujícím novocirkusovým inscenacím.

Před sto lety nemohli poetisté odhadnout přesnou formu, jakou bude cirkus nové doby mít a že se z něj například vytratí drezura. Láska poetismu a celé avantgardy k cirkusu, varieté, pouličnímu divadlu všeho druhu a lidové zábavě měla samozřejmě svou hlubší a závažnější příčinu – byla otevřeně přiznávanou reakcí na děsivé prožitky první světové války a nutnou léčbou hrůzy z poznání, jaké zlo je člověk schopen napáchat na svých bližních. A to ještě nikdo netušil, co přinese válka druhá. Jak podotýká Teige: bývá vnitřní potřebou smát se v nejtragičtějších hodinách. „Dnešní člověk, těžce zápasící o svou existenci, má příliš málo kdy a chuti zabývat se dutými a velkovýmluvnými díly akademickými.“ Poetismus, jemuž jsme věnovali jednu kapitolu, se snažil prolnout umění s každodenním životem a každodenní život povýšit na umění.

Chcete-li, clowni způsobí, že židle stane se nežidlí a hůl neholí. Namáhají se tak dlouho, až přestane být židle pro sedění. Nezáleží na její sličnosti, ale na emotivním ocenění podivuhodnosti, kterou vzbudí clownovo postavení na jedné ruce a na rohu židle. Zaostří-li se představa ještě intensivněji vzhledem k jevištnímu skutečnu, je tu nové drama, film, balet. Jejich lyrismus nemá zákonů dramatické estetiky starých a tak zv. „moderních“ dramat; jest stejně básnicky svébytný jako lyrismus masky François Fratellini, jest stejně nedělitelný od sceny a pohybu. Básník neztrácí jevištěm nic ze svých obrazů, nalézaje v divadelních skutečnostech a poměrech nové scénické metafory.
(Jindřich Honzl)

Avantgarda objevila surrealismus, který odkrývá paralelní svět, stejně skutečný jako smyslově poznatelnou realitu, svět snů a podvědomí. Objevila poetismus, který odhaluje kouzlo všednodennosti a obléká je do roucha fantazie, adoruje čistou radost a obhajuje humor a zábavu jako důležité a nezastupitelné složky života. Objevila dadaismus, který celý smysl života a světa staví na hlavu jako tarotový viselec, ukazuje jeho absurditu a z trosek osvobozuje představivost, již žene do bodu absolutního maxima. „Marinetti správným instinktem označil varieté a music-hall za moderní antiakademické divadlo. Je drastické, aniž by bylo surové: mocná přetvářka doby.“ A mimochodem – avantgarda rozvinula multižánrové divadlo a předpověděla divadlo multimediální. Laterna magika je přímým potomkem umělecké avantgardy!

Cirkus je věčný

Nevíme, kdo řekl tato slova. Ale obliba tradičního cirkusu jako show i nového cirkusu jako divadla trvalá je. Cirkus jako metafora divadla na divadle se dobře hodí pro vytvoření inscenace, v níž má být vyjeven sled událostí jednoho lidského života, aniž by se tvůrce uchýlil k užití konkrétního příběhu, který rychleji zastará, nebo aniž by publikum unudil přílišným symbolismem. Cirkus je zkratka, která vede rovnou k srdci diváka. A právě pro svou pomalou proměnlivost je krokem k nadčasovosti takové inscenace. Ano – to je podstata životnosti Kouzelného cirkusu, který dokázal dojímat a bavit celých 45 let. Vznáší se v časoprostoru metafory a je zakotven v prostředí, které je sice živé, ale nepodléhá módním proměnám.

Přitom tvůrci inscenace Kouzelný cirkus zpočátku vůbec nepřemýšleli nad tím, že by snad jejich dílo mělo přetrvat desítky let. A patrně proto se nadčasovým stalo, protože sázka na jistotu málokdy přináší umělecké ovoce. Kdyby je tvořili s úmyslem vyprodukovat evergreen, spíše by pohořeli než uspěli, úspěch takových rozměrů, ne, ten se nedá naplánovat předem.

„A Pepíčku, myslíš, že se to bude hrát alespoň rok?“, ptal se prý po premiéře režisér Evald Schorm představitele Veselého klauna Josefa Kotěšovského, který svou roli předal nejprve synovi a dnes ji učí tanečníky, kteří by mohli být docela dobře jeho vnuky. Evaldova věta se stala často používanou anekdotou a má v sobě hloubku jeho skromné osobnosti.

Tradiční cirkus je multižánrovou formou, která je v mnoha směrech opravdu neměnná, a přece netrpí zatuchlostí mrtvolného divadla. Nelze ji zavřít do knih jako texty dramat a ve své podstatě se vyvíjí rychle jako její publikum, ačkoli si zachovává konstantní znaky a atributy: ale barva cirkusového stanu, klaunská paruka a červený nos, to jsou jen šaty, nátěr a poznávací znamení – Haló, tady cirkus! To jsou světýlka na semaforu, ne obsah formy. Protože je postavena na umu především nonverbálním, její dílčí části se rozvíjejí v souladu s tím, jak se proměňuje fyzicky její interpret i její divák. Je v tom mnohem rychlejší než taneční techniky a školy, které jsou kodifikované a obvykle potřebují vnější zásah do své institucionalizované formy, aby se posunuly o další krok a skok. Artistika i klaunérie se jaksi vyvíjejí a přizpůsobují „samospádem“, ačkoli i je uzavíráme do tréninkových center, učilišť a vysokých škol. Ale nedají se tak snadno konzervovat jako třeba akademická taneční technika do svého názvosloví. A jsou vždy vysoce individuální: bez osobního vkladu interpreta by ztratily smysl.

Manéž je scéna bez pozadí, nahá, třírozměrná, herec viděn ze všech stran, nejtěžší herecká zkouška. Vytýká se někdy klaunům, že jsou nejstereotypnější z herců. Ale jsou svými vlastními autory, herci, básníky a dílem zároveň a tato jednotvárnost není snad výsledkem nedostatku imaginace, jako spíše důsledkem standardizace výkonu. (…) Klaunův výkon je nejtěžší herecký výkon, který vyžaduje nejpreciznější plánovitosti.
(Karel Teige)

Klauni v Kouzelném cirkuse jsou velmi paradoxními klauny – popírají svůj vlastní princip! Výkon klauna, ač v čísle předem nacvičeném, je totiž především improvizačním uměním. Ve světě skutečného, neKouzelného cirkusu, reaguje bezprostředně na publikum a může svůj program upravovat z večera na večer. Naši klauni jsou zakleti na filmovém pásu a jejich živé protějšky musí – chtě nechtě – hrát s jejich obrazem jako s živým partnerem. Uvěřitelnost a úspěch každého představení závisí plně na čtyřech interpretech – klaunech, Venuši a Svůdci, který po většinu času na jevišti představuje principála, domptéra. Pokud třeba i jen jeden z tanečníků pojme svou roli mechanicky jako pouhou choreografii, sled pohybů, tanečních variací a naučených grimas, pokud ustoupí z požadavku živé komunikace, inscenace se „rozsype“. Proto je nezbytné, aby už během studia role přijal nelehké požadavky a pochopil, čím tyto postavy jsou – i čím nejsou a být nemohou.

• ZPĚT NA VÝPIS KAPITOL