Ondřej Novotný: Otec hlídá dceru

 „Čtyři herečky a čtyři herci přecházejí z postavy do postavy čitelným a hravým způsobem, jenž je místy i zdrojem humorného odlehčení jinak závažných témat. Hraje se nejen o vztazích otců k dcerám, o jejich úzkostech a odpovědnosti, ale i o řadě dalších aktuálních témat, jako je ekologie, současná podoba mužství, posedlost tělem, konfrontační postoj ke konzumní společnosti, strach z budoucnosti a katastrofických teorií, osamělost stáří a důstojné prožití konce života. Neboť v poslední třetině se hra překlápí do tématu péče dospělé dcery o stárnoucího otce, který ztrácí vládu nad svým životem.“ 

„V poslední čtvrtině hry se perspektiva mění. (…) Nutno dodat, že ani této části hry nechybí humor, ať už vychází z textu nebo z herecké akce skvělého Ondřeje Pavelky v roli starého otce. Přesvědčiví jsou ostatně všichni herci ve Fričově inscenaci, především oba muži/otcové Radúz Mácha a Šimon Krupa, Pavla Beretová v roli dcery, Taťjana Medvecká jako starší žena a v poslední části příběhu dcera v podání Veroniky Lazorčákové. (…) Velký efekt v budování atmosféry má projekce vzniku dětsky stylizovaných kreseb a práce s barvami. Výtvarničení se děje přímo na jevišti a je snímáno a přenášeno na plátno. Nejpůsobivější je pozorování rozpouštějících se barev na mokrém podkladu v momentě, kdy v ději prší, kresby zase zpřítomňují dětské vnímání reality a opět vedou diváka k oživení nejstarších vzpomínek.“ 

„Novotný sliboval, že textem otevře dosud upozaděné téma vnitřního světa současného muže. Tedy plus minus pětatřicátníka, který má vedle malých dětí ‚na krku‘ manželku, starého otce a hypotéku. Autor nabídl tvůrcům první scény brilantní text, který popisuje dnešní každodennost vnitřním hlasem takového jedince. Mluví z něj vlastní zkušenosti a především skvělý pozorovatelský smysl.“