Živelné proměny Návštěvy

Existují dva „věčné příběhy“, se kterými se každý dramaturg nebo dramaturgyně pravidelně potýkají – otázky, kdy derniérovat oblíbené inscenace a jak přimět herce, kteří jsou často nesmírně kreativní, aby za všech okolností ctili text autora. U derniéry mimořádně úspěšné inscenace Návštěva se tyto dva věčné příběhy potkaly – a vlastně s sebou přinesly ještě několik dalších…

Když jsme spisovatele Emila Hakla před lety oslovili, zda by napsal pro Novou scénu původní hru či aspoň zdramatizoval některý ze svých románů, donesl nám (kromě jiných textů) povídku Návštěva. Společně jsme pak na její téma (i na motivy dalších povídek) začali „vyvíjet“ hru. Nebyl to jednoduchý proces – v průběhu tři čtvrtě roku vzniklo nepřeberné množství verzí a variant, sám autor v určité fázi propadal strachu, zda výsledný tvar je ještě jeho dílem. Do programu jsem tehdy napsala mj. i toto: „S přesností hyperrealistických malířů popisuje autor průběh jednoho večírku a s typicky jazykovou bravurou vede – občas nemilosrdně – řez současným mužským světem, aby odkryl všechno, co dokáže pod kůží mužů, procházejících krizí středního věku, ale i zdánlivým úspěchem, bujet a hnisat. Vypráví příběhy kdysi energických přátel, kteří začátkem devadesátých let stáli na prahu kariéry, měli ideály a jasnou představu o životě. Teď se do nich pomalu zažírá skepse.“

Myslím, že jsem sousloví „typicky jazyková bravura“ obsazeným hercům opakovala tak často, že si je vzali opravdu k srdci. A už tak „jazykově bravurní text“ ještě poměrně intenzivně bravurně vylepšovali. Málokterý scénář se během repríz tak divoce, živelně a nekoordinovaně vyvíjel, bujel a bobtnal. Pravda, stává se to i u jiných inscenací, ale v případě Návštěvy to překročilo meze očekávatelného. Naše nápovědka Darina Korandová dokonce v části inscenace účinkovala a z občasného textového tápání udělal režisér Jan Frič součást inscenace. Darina také neodolala a pečlivě veškerou hereckou invenci zaznamenávala. Po derniérovém přípitku nám ze své nápovědní knihy začala předčítat. Smáli jsme se všichni. A snad mi Bombur, Mates, Lexa a Páťa-Páťa – alias moji kolegové David Prachař, David Matásek, Ondřej Pavelka a Saša Rašilov – prominou, když z Darininých poznámek leccos odcituju.

Kdo Návštěvu viděl, ví, že podstatná pasáž textu se týkala poměrně složité problematiky jaderného výbuchu v Černobylu. Spoustu drobných textových změn a nuancí neměl divák šanci odhalit, ale když místo Bomburovy repliky „… dostatečný množství elektřiny k napájení chladicích čerpadel, regulačních tyčí, řídicího pultu“ zaznělo „k napájení chladicích čerpadel, regulačních tyčí a záložního manage­mentu“ bezpochyby nad smyslem procesu „napájení managementu“ zauvažoval. David Prachař totiž veškeré tyto textové „změny“ dělal s naprostou sebejistotou – místo, aby řekl, že „asteroid DA14 má být invenční blíž než dráhy některých družic“, poznamenal „má být blíž než planety Venuše“, jindy zase jen lakonicky dodal, že má být blíž „než některý vesmírný předměty!“. Místo informace, že „protiraketovej deštník mají všechny ruský metropole“, divákům oznámil, že „všechny ruský metropole mají výrobu protiatomovejch reaktorů“. Občas se s ním tedy nějaký fyziky znalý divák snažil hádat, ale marně. Davidu Prachařovi se podařil i mimořádně poetický kulinářský přebrept – během scény servírování večeře nabízel místo „misky strakaté rýže“ zcela jiný pokrm, a to „hrst černé růže“.

Nečekanou básnivost vnesl do textu Haklovy Návštěvy zejména Ondřej Pavelka. Pouhá oznamovací věta, že se tu po listopadu „vyskytli nějaký zločinci“, doznala v jeho podání mnoha nečekaných variant – vyskytli se tu „nějaký demagogové“, „nějaký strašně zákeřný lidi“ nebo „vůbec nějaký lidi“. Pasáž, v níž prostřednictvím své postavy oznamuje, že KGB napsala před listopadem 89 na ministerstvo příkaz „Havel ať je prezidentem, ale nesmí vystupovat proti lustrovanejm zájmovejm osobám“, upravil Ondřej na mnohem rafinovanější „… ať je prezidentem, ale nesere se do předem definovaných lidí“. Při popisu obrazu, který si jeho hrdina koupil, se nespokojil s od autora předepsaným textem „žlutý zuby požírající modrou kachničku, zatímco kolem zběsile víří šedí motýli“, ale bezesporu už tak zajímavý obraz popsal mnohem komplikovaněji – „žlutý zuby požírající černou kachničku a kolem krouží divný zelený motýli“, či dokonce „černý zuby požírající zelený zobáky a kdesi kolem krouží žlutý motýli“.

Jazyková ekvilibristika Ondřeje Pavelky se naplno projevila zejména ve scéně, kdy přátelům vysvětloval, co jako majitel hospody musí nutně ve vztahu k podřízeným dodržovat, „že musí lavírovat mezi galánem, zpovědníkem, chápavým fotrem a přísným velitelem“. Během cca čtyřiceti představení objasňoval, že musí být pro své zaměstnankyně „důvěřivým, případně dobrotivým, milujícím, zkušeným či bohulibým otcem“, „mystickým strýcem“, „rozumným pastorem“, „kultivovaným farářem“, „veleváženým, či věhlasným knězem“. Na jiných reprízách popisoval, že je potřeba být „sympatickým generálem“, „ostrým generálem“, „hřmotným generálem“, „výtečným generálem“, nebo dokonce „vášnivým generálem“. Rovněž také „možným milencem“ či také „trošku záletným milencem“, „schopným advokátem“ a „tajemným světoobčanem“. Na derniéře se – k velkému pobavení kolegů – stal dokonce „intelektuálním brachem“.

Naopak Saša Rašilov a David Matásek byli textově poměrně konzistentní, přesto ale druhý zmiňovaný na jedné repríze diváky skutečně zmátl, když místo „blíží se k nám ten asteroid!“ řekl naprosto přesvědčivě „blíží se k nám ten kosmonaut!“.

Vzpomínat by se dalo donekonečna, zažili jsme s touhle inscenací totiž neuvěřitelných sedm let. Kdyby nepřišel covid, bezpochyby by se počet repríz přehoupl nad stovku – šlo o titul, o který byl mezi diváky extrémní zájem. Těšilo nás to… Když jsme totiž s Honzou Fričem a Emilem Haklem začali inscenaci připravovovat, nechtěli jsme děj povídky pouze dramatizovat nebo otrocky převyprávět, ale pokusili jsme se vstoupit přímo do haklovského světa. Inspirovala nás recenze, kde se psalo, že číst Hovězí kostky je jako „vracet se za štamgasty do známého lokálu. Stejné ksichty, stejný výčepní, stejný smrad a křik a nevybíravost, ale tak nějak bezpečně doma. Jako zahodit kliku od flašinetu plného opileckých historek a oddat se naslouchání.“ Snažili jsme tenhle pocit co nejvíc přenést na diváky, aby i naše inscenace byla takovou vydařenou pařbou s oblíbenými štamgasty, tedy postavami příběhu. I proto jsme vytvořili tak trochu zážitkový projekt, který publikum přivedl do útrob i na jeviště Nové scény a zprostředkoval jim vskutku neobyčejnou návštěvu – nechal je projít trasou, která jim běžně zůstává skryta, donutil je prohlédnout si zákulisí cestou kolem hereckých šaten, rekvizitárny i nástěnky s fermany a nakonec jim umožnil vstoupit přímo doprostřed podivného rautu, jehož účel je od začátku poněkud nejasný. Zkrátka – každý divák mohl na vlastní kůži zažít s Matesem, Bomburem, Páťou-Páťou a Lexou čekání na konec světa.

Byla to hodně osobní inscenace – i proto, že jsme ji nakonec udělali především sami o sobě, o tom co nás děsí, čeho se bojíme, co si možná ani nechceme připustit, v osobní či globální rovině. A když jsem na derniéře stála mezi diváky a poslouchala věty o konci světa, o hrozbě další světové války; věty, které Emil Hakl napsal pěkných pár let před vpádem Ruska na Ukrajinu, trochu jsem brečela, trochu mi běhal mráz po zádech. Matesova replika na závěr, že „tady to každej taky viděl jinak“, nebyla najednou jen úsměvným povzdechem za právě uplynulým večírkem…