Platée žije své city upřímně

Francouzská opera první poloviny 18. století není téma, o kterém se mluví každý den. Můžeme si o ní obecně něco říct?

Ačkoliv její základy formoval paradoxně původem Ital Jean-Baptiste Lully, musíme si francouzskou operu představit úplně jinak než operu italskou, jak ji známe od Monteverdiho přes Cavalliho k Vivaldimu. Typ opery, kterou definoval Lully – tzv. tragédie-lyrique – byl především dvorskou záležitostí úzce spjatý s Versailles. V Paříži však byla velmi rychle, již v roce 1669, založena též městská královská operní scéna zvaná Académie d’opéra, dnes známá jako Opéra de Paris. Z původní lyrické tragédie se poté vyvinulo ještě několik podžánrů jako opéra-ballet nebo comédie-lyrique. Tradičně hrál ve francouzské opeře velkou úlohu balet. Víme, že tanec byl důležitou součástí života na dvoře Ludvíka XIV., sám král byl vynikající tanečník na profesionální úrovni, balet byl pro něj ikonickou disciplínou a vizitkou dvora. Úlohou baletu nebylo pouze ilustrovat děj, jak to často vidíme v italských barokních operách, kde bylo ještě v 18. století zvykem, že se do nich sice vkládala baletní čísla, ta měla ale spíše podřadnou roli, a dokonce k nim velice často psali hudbu jiní autoři než autoři opery, do které byly tance vloženy. U Lullyho a francouzské opery je baletní hudba naprosto svébytnou součástí hudební struktury díla a nejinak je tomu i u Rameaua a dalších Lullyho následovníků, kteří i po jeho smrti ctili jeho autoritu. Lullyho duch se ve francouzské opeře udržel značnou měrou až do Velké francouzské revoluce v roce 1789. Zajímavá je možná i jistá rivalita mezi dvorem a městem, kdy dvorská opera ve Versailles ctila ducha dvorského divadla, zatímco městská opera byla daleko civilnější, svobodnější a otevřenější měšťanským vrstvám, přestože opera ve Francii vždy zůstala spíše elitářskou záležitostí. Je například zajímavé, že Platée, poté, co v roce 1745 proběhla její premiéra při oficiální příležitosti královské svatby ve Versailles, získala největší popularitu právě při reprízách v Académie d’opéra, kde měla premiéru roku 1749 a hrála se téměř dalších třicet let. Což bylo v baroku absolutně neslýchané číslo. I úspěšná opera vydržela na repertoáru zpravidla jen jednu stagionu. Zachovaly se desítky verzí a Prolog, který se hrál samostatně častěji než celá opera, se dochoval, myslím, dokonce ve více než padesáti verzích. Takže pro pařížskou operu byla Platée absolutní trhák. 

Myslela jsem, že existují pouze dvě verze Platée?

Dvě verze autorizované Rameauem. První z roku 1745, kterou napsal pro dvůr, a druhá z roku 1749, kterou upravil právě pro Académie d’opéra. Ve Státní opeře uvedeme druhou verzi s výjimkou závěru, který jsme převzali z verze první.

Proč?

Protože nám přijde z dnešního pohledu méně očekávaný a emocionálně silnější. První verze totiž nekončí žádným předvídatelným sborem, ale poslední scénou žáby Platée, jen takovými „zoufalými“ akordy ve smyčcích. Ve druhé verzi chtěl asi Rameau naplnit očekávání, že každá opera musí skončit finále se sborem, a tak na konci dokomponoval ještě asi dvě stránky sboru, aby byl závěr triumfální. Režisérům i mně se ale líbí více původní varianta.

Je pravda, že Platée byla první francouzskou operou buffa?

Nejsem si jistý, zda úplně první, každopádně uvést takové dílo za účelem dvorské slavnosti u příležitosti svatby Ludvíka Ferdinanda Bourbonského, francouzského dauphina, syna Ludvíka XV., a španělské infantky Marie Terezy bylo něco neslýchaného. Platée je druhým dílem, které Rameau zkomponoval pro tuto královskou svatbu. Prvním byla La Princesse de Navarre (Princezna navarrská) na Voltairův text, která měla premiéru 23. února 1745. Platée měla premiéru o měsíc později 31. března. Premiéra proběhla velice úspěšně a samotnému králi Ludvíkovi XV. se nová opera velmi líbila. Paradoxně Voltairovi, který byl na premiéře přítomen, se dílo nelíbilo vůbec, prohlásil o něm, že je nudné, vulgární a absolutně nevhodné pro tuto příležitost a že tato „žabí“ opera je to nejhorší, co kdy viděl.

Marie Tereza údajně stejně jako hlavní hrdinka Platée neoplývala přílišnými půvaby!

Asi těžko bychom v tomto směru podsouvali Rameauovi nějaký úmysl. Je spíš dílem náhody, že dílo vyznělo poněkud  přidrzle a že se mu později začala přisuzovat skrytá parodie na královský pár údajně nehezké španělské infantky a Ludvíka Bourbonského. Nicméně informace o vzhledu Marie Terezy se traduje pouze v souvislosti s Platée a vlastně nevím, kde se vzala. Podle dostupných portrétů byla totiž španělská infantka velmi krásná!

Kritici se opřeli i do „nevkusných italismů“. Co tím mysleli?

V Rameauově hudbě bychom asi těžko hledali vyložené italismy, nicméně kritizovala se ta jistá ironie, parodie a fakt, že takto odvážný druh humoru si našel místo při takto vysoce oficiální události, jakou byla svatba francouzského následníka trůnu. Rameauova hudba je ovšem velmi francouzská. (Zamyslí se.) Možná naráželi na zvukomalebnost, na hudební prostředky, jakými Rameau ilustruje text. Francouzská hudba byla často ušlechtile odtažitá v tom smyslu, že zosobňovala nějakou dokonalou harmonickou krásu a nesnižovala se k příliš doslovným zvukomalbám například pomocí pazvuků nebo jiných prostředků vybočujících z ušlechtilého kánonu francouzské hudby. Co postrádalo libozvučnost, dokonalou harmonii, bylo francouzské estetice naprosto cizí. V Platée se však parodie odehrává nikoliv pouze na poli děje nebo textu, ale i hudby. Rameau se nebojí tvořit i „ošklivé“ zvuky. V orchestru se ozývá žabí kvákání nebo řev žárlivých ptáků ve scéně, kdy se objeví Jupiter jako sova, Platée opěvuje jeho krásu jako té nejkrásnější sovy a ptáci najednou začnou řvát v takové až kakofonii. I notový zápis vypadá, že by člověk vůbec neřekl, že jde o barokní hudbu. Připomíná spíš Svěcení jara!

V čem je styl Jeana-Philippa Rameaua specifický v kontextu francouzské hudby 18. století?

Rameau žil velice dlouho a až do velmi vysokého věku byl velmi aktivní. Zemřel v průběhu příprav své poslední opery Les Boréades a když se podíváte na jeho rukopis, je vidět, že to byl stále muž pevné ruky a čisté mysli. Jako dítě či mladík zažil ještě dobu Ludvíka XIV., byl svědkem obrovského rozvoje francouzské hudby v první polovině 18. století, přesto si dokázal udržel svůj osobitý jazyk. Už v raných dílech rozeznáme typického Rameaua, zejména v cembalových skladbách, neboť byl také skvělý cembalista, a především v orchestraci. To, jakým způsobem instrumentoval, jak využíval barvy orchestru, jeho svébytné používání dechových nástrojů, to je něco, co poznáte během několika taktů: jeho naprosto originální hudební řeč, kterou ve svých pozdních operách dovedl k úplné dokonalosti. Navíc ve Francii prvních dvou třetin 18. století nenajdete, myslím, žádný hudební žánr, do kterého by nezasáhl. Psal orchestrální i komorní hudbu, opery, skladby pro klávesové nástroje, malé formy, velké formy, byl neuvěřitelně výkonný, a to až do vysokého věku osmdesáti let. Což byl věk na jeho dobu opravdu kmetský. Když se ještě vrátím k opeře Les Boréades, kterou znám velmi důvěrně, protože jsme ji s Collegiem 1704 natočili a hráli také koncertně, a kterou velmi miluji, tak ta byla ve své době považována za nehratelnou. Proto, když Rameau zemřel, z provedení sešlo. Byla údajně pro orchestr i pro zpěváky příliš obtížná. Aniž bych tvrdil, že je to hudba blízká Bachovi, jsou v ní místa, která bych koncentrací kvality a nějaké absolutní krásy označil svým způsobem a v duchu francouzského hudebního kánonu za vzor dokonalé hudby, podobně jako nahlížíme na hudbu Bachovu.

Rameau ale začal psát opery až relativně pozdě?

To je pravda, ve vokální hudbě byl v mladším věku daleko aktivnější v duchovní sféře. Bylo to ale dané možnostmi. Dlouho působil jako varhaník, vedl kůr, tak psal hudbu pro potřeby kostela. A také si myslím, že „netlačil na pilu“. Nesnil o kariéře operního skladatele a teprve když se setkal s libretisty, u kterých měl najednou pocit, že se mu dostává kvalitního literárního podkladu pro scénická díla, tak začal psát opery.

Jaké místo zaujímá Platée v jeho operním díle?

Totálně vybočuje. Není sice jediným jeho dílem v žánru comédie-ballet, ale svým příkrým humorem a satirou je to bezesporu komedie nejvýraznější. A také svou hudební řečí, těmi „italismy“, zvukomalebností, o které jsme mluvili. Nicméně abychom byli korektní, standardní zvukomalba jako bouře, vítr, zpěv ptáků se samozřejmě objevuje i v operách jiných skladatelů. Nicméně Rameau dokázal v kontextu hudební parodie povýšit tyhle zvuky téměř až na jednající postavy a dotáhl je do extrému. V Platée je ostatně všechno extrém! Přesně jako to říká v Prologu Thespis: „OK, vzbudili jste mě, budu s vámi zpívat, ale pamatujte si, že nikdo nezůstane ušetřen satiry!“ Myšleno ani bozi ani šlechta. Satira, kterou vám teď předvedeme, bude tnout úplně do živého, padni, komu padni. To muselo na Rameauovy současníky působit jako šok!

V opeře dochází ke zdvojování rolí. Byla to v baroku běžná praxe?

Například v Itálii zcela běžná, ale i v 18. století byly důvody často pragmatické, tedy zejména finanční. Docházelo i ke kombinacím, které by si z dnešního pohledu režiséři nebo dirigenti dokázali jen těžko představit. Například při premiéře Dona Giovanniho zpíval Komtura a Masetta ten samý zpěvák. Při premiéře Platée to ale byla co postava to zpěvák.

Pokud se nemýlím, tak role podvedené žáby Platée je původně psána pro kontratenor?

Ne, ne, tu zpíval tzv. haute-contre, což není kontratenor. Kontratenoristy ve Francii prakticky vůbec nevyužívali, to byla hlavně anglická specialita, která měla tradici v anglikánském kostele, kde vysoké party zpívali falsetisté. V Itálii byli také, ale šlo o takovou „low-cost“ variantu. Když nebyl k dispozici kastrát, vzal se s přimhouřením obou očí falsetista. Ale ve Francii neměli kastráty rádi, tato praxe byla velice kritizována, a falset či kontratenor zde neměl tradici. Specifikem francouzského repertoáru je haute-contre, velmi vysoký tenor, který však zpívá normálním tenorovým hlasem, jenž je v přechodu do velmi vysoké polohy velice kultivovaně technicky pořešený, tam, kde míšení falsetu a přirozeného hlasu vytváří velice specifickou barvu. Ale nejde o kontratenor, tedy o čistý falzet, ale o obor, kterému se říká haute-contre. Je to dané i fyziognomií a posazením hlasu. Všimněte si, že když mluví Francouz, často má hlas posazený velmi vysoko. Fyziognomie Galů nahrává tomu, že se ve Francii rodí tyhle typy hlasů. Zajímavé je, že i ve sborech nezpívali altovou linku falsetisté či altistky, ale tihle vysocí haute-contre tenoři. A pak tam byl ještě samozřejmě normální tenor v běžné poloze. 

Uplatníte tuhle sborovou praxi i v pražském nastudování?

V dnešní době je obrovský problém dát takový ansámbl dohromady, protože tyto hlasy u nás v podstatě neexistují. Konečně ani ve Francii jich není mnoho! Abych ještě více přiblížil rozdíl: když má v romantické opeře tenorista vysoké „c“, celý večer se čeká na to, jestli ho zazpívá nebo nezazpívá. V Les Boréades má haute-contre takových vysokých „c“ čtyřicet! Je to pro něj úplně normální poloha.

V Praze bude zpívat roli Platée Marcel Beekman. Proč padla volba právě na něj?

Zpěváky, kteří jsou schopní tuhle roli dobře zazpívat, bychom spočítali na prstech jedné ruky. Marcel Beekman patří k těm, kteří mají Platée v repertoáru, má tedy s tímto typem zpěvu a s touto rolí zkušenosti, což je důležité. V našem případě jsme navíc museli vzít v úvahu fakt, že hrajeme s orchestrem Státní opery, byť „vyztuženém“ členy Collegia 1704. Budeme ale hrát ve vysokém ladění na 440 Hz. Ve Francii byly Rameauovy opery psány pro ladění buďto 392 Hz, nebo 400 Hz, což je o celý tón nebo o třičtvrtě tónu níž, než je obvyklé moderní ladění. To je obrovský rozdíl! Dnes většinou u barokní hudby ladíme na 415 Hz, což je stále o půl tónu níž než moderní ladění. Může vám to připadat jako nepatrná nuance, ale u takto vysoké tessitury to hraje velikou roli, a proto mnoho zpěváků odmítá zpívat Platée v moderním ladění. Marcel Beekman tvrdí, že je mu to jedno. Nastudoval ji jak ve Stuttgartu s moderním orchestrem, tak v roce 2017 v produkci Williama Christieho v Divadle na Vídeňce s Les arts florissants v nízkém ladění a v dalších různých variantách v New Yorku, v Paříži a na dalších operních scénách. Takže má s tou rolí bohaté zkušenosti, a to je u takového projektu neocenitelné. A také si udělal čas!

V představení bude tentokrát namísto Sboru Státní opery účinkovat Collegium Vocale 1704. Znamená to, že se ti podařilo sehnat párek šikovných haute-contres?

Ty jsme ani nesháněli! To bychom museli žít ve Francii a ani francouzské sbory zpravidla neobsazují haute-contres, ale alty vyztužené jedním nebo dvěma vysokými tenory, aby to mělo takovou tu specifickou barvu, což mi také děláme, že občas přesuneme do altu některý z tenorů, který tuhle polohu haute-contre má. Ale abychom měli kompletně obsazenou skupinu haute-contres, to je v rovině science-fiction!

Měl si ještě jiný důvod, proč ses rozhodl pro tuto operu angažovat Collegium Vocale?

Samozřejmě vím, že Státní opera má vlastní sbor, nicméně Rameauova hudební řeč je velmi specifická. V instrumentální rovině věřím, že se nám podaří způsob tvorby tónu adaptovat požadavkům stylu. Nicméně u sboru je situace trochu jiná. Zpívá-li sbor hlavně velký romantický repertoár – Wagnera, Pucciniho, je tvorba tónu technicky natolik odlišná, včetně zacházení s textem, způsobu frázování a pěveckého myšlení, že bychom přes veškeré kvality Sboru Státní opery asi narazili na limity, které by ani jedné straně nečinily potěšení. A tak stejně jako Collegium Vocale nebude nikdy zpívat Lohengrina nebo Madamu Butterfly, tak je dobře, že Rameaua nastuduje specializovaný vokální soubor.

Světové produkce Rameauových oper často reflektují v tanečních číslech zdobnost přítomnou v jeho hudbě. Je ti takové pojetí blízké?

Záleží na celkové scénické estetice. U moderní inscenace asi nemá smysl snažit se rekonstruovat barokní tanec, ale pokud bychom se pokoušeli o rekonstrukci barokního představení za svitu svíček a s celou tou nádhernou barokní scénografií, tak potom bychom se jistě na barokních tancích vyřádili. V každém případě si myslím, že je k pojetí tanců zapotřebí přistupovat invenčně. Nevím, jak budou choreografie vypadat, ještě jsem je neviděl, ale jsem přesvědčený, že cílem by mělo být zprostředkování určité energie toho kterého tance, sledování jeho ilustrativní funkce, protože všechny tance jsou vsazeny do nějakého dějového kontextu, podtrhují dějovou linku. Způsob jejich vizualizace by tedy měl jít ruku v ruce s hudbou a dějem, byť vyjádřeno moderními prostředky.

Dodržíš všechny hudební vtipy?

Samozřejmě, ty jsou součástí partitury a sám Rameau je velmi precizně označil. Vepsal do partitury i poměrně dost scénických a interpretačních poznámek. Je vidět, že hudební prostředky, které použil, nebyly ve své době úplně obvyklé, protože je poměrně přesně popisuje. Například u glissand píše, že dvě noty je zapotřebí spojit pohybem jednoho prstu. Trochu to připomíná skladatele nové hudby, který vysvětluje dnešním interpretům netradiční techniky hry na nástroj.

Dotýká se tě Platée nějak osobně?

V té opeře je přítomna jistá potrhlost a satira, zároveň je ale svým způsobem smutná nebo dojemná, protože Platée žije své city upřímně a neví, že si z ní všichni kolem dělají legraci. Jde až o jistý druh šikany, kdy bozi částečně zneužijí tuhle ubohou žábu k tomu, aby odnaučili žárlit Juno, částečně k vlastnímu pobavení, což ve mně vzbuzuje občas až lítost. Myslím si, že komičnost celého děje může vyniknout právě tím, že nebudeme za každou cenu zdůrazňovat tu „příšernou legraci“. Naopak bude dobré nechat prostor i pro dojetí, pro jiný druh emoce než jen pro třeskutou srandu. Komičnost scén tak vynikne sama od sebe.

S Collegiem 1704 jsi spolupracoval s Château de Versailles. Jak taková zkušenost ovlivní pohled na francouzskou operu 18. století?

Myslím, že kdokoliv, kdo hraje francouzskou hudbu nebo obecně barokní hudbu a vstoupí do Versailles, tak to na něm zanechá stopy, protože jde o grandiózní zážitek. Ten všudypřítomný duch absolutistické Francie, Ludvíka XIV. i Ludvíka XV., jiný druh estetiky, způsob, jakým jsou park, kanál i jezera propojeny s architekturou v té vysoce artificiální, stylizované podobě, to je něco, co je francouzskému umění téhle doby vlastní. Všechno to, čemu se poté snažili vzepřít osvícenci, když hledali čistou, přírodní, přirozenou krásu. Nicméně právě tahle umělecká stylizace je fascinující a zažít ji na vlastní kůži ve Versailles je něco, co mě osobně samozřejmě muselo ovlivnit. 

Poslední otázka. Proč přijít na Platée?

Protože Rameau byl a je génius a podle mě jeden z největších skladatelů v dějinách opery!

Platée, premiéry 21. a 23. listopadu 2024 ve Státní opeře

Foto: