Poe a true crime podcasty

Je otázkou, pro jaké ze zmíněných médií by se zakladatel žánru detektivky rozhodl v současnosti. Zda by Jámu a kyvadlo, Skokana či Masku červené smrti vyprávěl například na filmovém plátně či zda by zůstal věrný papíru a peru. Pokud by se ale rozhodl pro divadlo, zjistil by, že jeho příběhy už na divadelních prknech žijí. V případě Nové scény Národního divadla za tím stojí režisérka a choreografka Lenka Vagnerová, jejíhož Poea, který oslavuje jak dílo, tak i osobnost tohoto amerického spisovatele, uvádí Laterna magika s velkým úspěchem již čtvrtou divadelní sezonu.

Inscenace nevytváří klasický příběh, ale spíše emotivní cestu napříč Poeovými prožitky a vizemi. Strach a zoufalství z Jámy a kyvadla, kde vězeň inkvizice uniká smrti jen o vlásek, se přelévá do hlubšího zamyšlení nad smyslem života, krásou či přírodou. Kontrastem je krutá a cynická pomsta ve Skokanovi, kde trpasličí šašek zúčtuje se svým tyranem, a nakonec nevyhnutelný osud v Masce červené smrti, kde mor pronikne i za zdi zdánlivého bezpečí. To vše doplněné ještě o humor a ironii. Vše, co bylo dílu i charakteru Edgara Allana Poea vlastní. O to více se nabízí fakt, že osobnost tohoto literáta byla bezesporu mnohovrstevnatá a pro tvůrce, který se rozhodl na divadelní prkna přenést nejen dílo, ale i autora samotného, může být „jeden Poe“ na jevišti málo. I proto jsou rovnou dva. Velký a malý – samozřejmě myšleno vzrůstem. Velkým je Vladimír Javorský, malým Tereza Marečková alternující se s Julií Goetzovou.

Poe kombinuje činoherní herectví, fyzické divadlo a multimédia. To vše zasazeno do poutavé scénografie. Své dotváří i hudba Ivana Achera, která přichází vždy ve zcela přesný čas a ve zcela přesném znění. Divák se tak dostane do fantazie Edgara Allana Poea dřív, než stihne vyslovit jeho jméno. Jedinou připomínku postupujícího času tvoří zvuk ilustrující tlukot srdce či pravidelné „odbíjení“ třistakilového kyvadla. A co se týče textu, z toho můžeme vybrat následující: „Záhady nutí člověka přemýšlet, a tím mu škodí zdraví!“

Nabízí se otázka, proč máme vlastně záhady a tajemství tak rádi. Čím nás fascinuje zločin? Když nám, pokud bychom přistoupili na výše zmíněné, prožívání cizího utrpení nemusí vždy úplně svědčit. Odpovědí je určitě vícero. Jednou z nich může být ta, že jednoduše milujeme příběhy. A ty dramatické obzvlášť. Ještě pokud máme šanci si adrenalin a napětí prožít například v bezpečí vlastního domova, je to dobrý a příjemný kompromis. Mimo to může být detektivka i zajímavou logickou úlohou při hledání odpovědi na otázku, kdo je vrah. Současný průměrný díl true crime podcastu se, co se týče kvality díla Edgara Allana Poea, určitě nemůže s tímto velikánem srovnávat, ale minimálně nás takový poslech asi také přitahuje tím, že se, dle slov autorů, jimi prezentovaný příběh skutečně stal. Etická otázka toho, zda z nešťastných osudů jedněch dělat volnočasovou zábavu pro druhé, patří asi jinam než do divadelního časopisu.

Faktem zůstává, že záhady a temné příběhy nás provázejí napříč staletími až do dnes. Přestože se mění formát, Edgar Allan Poe stál u zrodu žánru, který je evidentně nesmrtelný. A dle citované věty z inscenace Laterny magiky nutí člověka přemýšlet. A to vůbec není špatné.