Jan Burian udělil ceny umělcům Národního divadla

Přivřené oči a charakteristický hlas, který se skvěle hodí nejen k jeho divadelním a filmovým rolím, ale i k postavám drsných mužů, jež tak často dabuje. Přes pětatřicet let už patří k výrazným postavám hereckého souboru Činohry Národního divadla. Herec Alois Švehlík oslavil 30. července pětaosmdesátiny a byl uveden do Síně slávy.

Za svou více než šedesátiletou divadelní kariéru ztvárnil řadu nezapomenutelných postav, které jdou od komediálních figur a milovníků až po vysoce charakterové role. Působil v divadlech v Klatovech, v Mostě, Olomouci, Liberci a na mnoha pražských scénách – v Činoherním klubu, divadelním spolku JEDL, Divadle Viola, Divadle Na Jezerce, Dejvickém divadle nebo Divadle Na zábradlí, kde za výkon v Jandlově hře Z cizoty získal v roce 2005 Cenu Divadelních novin. Za stejnou roli byl nominován i na Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka.

Členem Činohry Národního divadla je Alois Švehlík od roku 1988. Za téměř čtyřicet let se zde představil v dlouhé řadě rolí širokého hereckého rejstříku, např. jako Mlynář a Klásek v Jiráskové Lucerně, Jean ve Strindbergově Slečně Julii, Astrov v Čechovově Strýčku Váňovi, postava označená jako On v Mittererově Návštěvní době, Pemperer v Nestroyově komedii Tajné peníze, tajná láska, Baron di Ripafratta v Goldoniho Mirandolíně. V Millerově Smrti obchodního cestujícího hrál hlavní roli Willyho Lomana, v Gogolově Ženitbě Žvanikina, v O’Neillově Měsíci pro smolaře Phila Hogana, v Mášových Podivných ptácích Aleše Hrdinu, v Tylově Paličově dceři Kolínského, Ibsenova titulního Johna Gabriela Borkmana, hrdého a osamělého muže stále čekajícího na svůj opětovný vzestup. Dále ztvárnil například Pelopa ve Vrchlického a Fibichově melodramu Smrt Hippodamie, Leonata v Shakespearově komedii Mnoho povyku pro nic, Matěje Šumbala ve Stroupežnického Našich furiantech, Millera v Schillerových Úkladech a lásce, Alfreda Doolittla v Shawově Pygmalionu, Maxe ve Stoppardově Rock’n’Rollu, Hraběte z Glostru v Shakespearově Králi Learovi, prof. Špačka v Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj, Generála v Medkově Plukovníku Švecovi nebo Andreje Pjosu v Hordubalovi. V roce 2021 převzal Thálii za celoživotní mistrovství.

Od sedmdesátých let se objevuje před kamerou a jeho charakteristicky zabarvený chraplavý hlas je rovněž často využíván v rozhlase a zejména v dabingu, z řady filmů k nám jeho prostřednictvím promlouvali Charles Bronson, Anthony Hopkins, Robert De Niro, Burt Lancaster nebo Jack Nicholson, za jehož nadabování ve filmu Lepší už to nebude v roce 1999 získal Cenu Františka Filipovského. O osm let později obdržel tuto cenu znovu – za dabing Antonyho Quinna ve snímku Tajemství Santa Vittorie. V roce 2014 byl oceněn i za celoživotní mistrovství v dabingu.

Dlouhá léta učil herectví na DAMU a mezi mladšími kolegy a kolegyněmi je stále nesmírně oblíben. Snad i proto, že svoje zkušenosti nestaví okatě na piedestal, nevyžaduje automatickou úctu, jež je podmíněna pouze věkem. Na druhou stranu před časem v jednom rozhovoru zmínil, že „(…) s pokorou se musí opatrně. Když u někoho, kdo si stoupne na jeviště, převáží, může se stát, že ze sebe samou pokorou nevypraví ani slovo.“

Švehlíkovo herecké charisma s věkem neztrácí na síle, jeho naturelu i ztvárňovaným postavám je blízký humor, který často vyhřezne i skrze subtilní mimiku, ale i nenápadné zironizování všeho, co chce být bráno smrtelně vážně, ale nezaslouží si to. Přesto je v jeho projevu vždy jakási vnitřní naléhavost. Nemá totiž rád vyspekulované a příliš „umělé“ herectví. Sám proto hraje vždy instinktivně, doopravdy, upřímně a napřímo. Stejně tak nad divadlem i přemýšlí. Když se na jedné z prvních zkoušek inscenace Dotkni se vesmíru a pokračuj rozvinula debata, jak komplikovaný a sofistikovaný text vlastně zahrát, zjednal si nejdřív klid a pak do ticha řekl – „Nejlepší to bude hrát tak, jak to je!“