Reportáž z diskuse Je divadlo nebezpečné?

„Ještě donedávna bývalo zahájení divadelního festivalu v Evropě čistě formálním aktem. Poděkovali jste sponzorům a pronesli pár otřepaných frází o demokracii, svobodě, rozmanitosti, Evropě – co vás napadne,“ řekl ve svém proslovu při příležitosti zahájení mezinárodního divadelního festivalu Pražské křižovatky Milo Rau, významný švýcarský divadelní režisér, ředitel festivalu Wiener Festwochen. Co znamená to „donedávna“? A proč to už nestačí? Toho se týkala debata ND Talks: Je divadlo nebezpečné?

Když se Milo Rau dozvěděl o odvolání ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličky, které proběhlo uprostřed divadelních prázdnin takřka bez udání důvodu, napsal slovenskému premiérovi Robertu Ficovi spolu s dalšími dvěma tisíci uměleckých pracovníků otevřený dopis, v němž stojí mimo jiné:

„Tam, kde začne být práce odborníků hodnocena podle míry politické servility, a ten, kdo tomuto měřítku nevyhoví, je označen za aktivistu, končí demokratická společnost a s ní i umělecká svoboda.“

Později v reakci na vzmach nacionalismu a krajní pravice napříč Evropou a politicky motivované útoky na kulturu, které dlouhodobě sledujeme v Maďarsku a nově také na Slovensku, založil Rau diskusní projekt Resistance now! Tour. Jedna ze zastávek tohoto diskusního turné se odehrála na Pražských křižovatkách, kromě samotného Milo Raua byli hosty debaty Dóra Büki, manažerka maďarského divadelního souboru Proton, a Jiří Havelka, nastupující umělecký ředitel Dejvického divadla.

Situaci politicky utlačovaného divadla Proton popsala Dóra Büki jako zcela bezvýchodnou:

„Pro náš soubor v tuto chvíli nevidím žádnou budoucnost.“

Tato pozoruhodná divadelní skupina, která pravidelně hostuje na prestižních festivalech jako třeba v Avignonu nebo na Wiener Festwochen, přišla o veškerou finanční podporu ze strany státu a zbývají jim prostředky pouze do konce tohoto roku.

Jen velmi krkolomně odůvodněné personální i strukturální zásahy, které od srpna zažívají kulturní instituce na Slovensku, jsou nám dobře známé. Umělecká ředitelka Činohry SND Miriam Kičiňová se k debatě připojila pomocí videozdravice, v níž podrobněji popsala, jaké mají ve stávkové pohotovosti pocity a kterým směrem se stáčejí myšlenky zaměstnanců divadla. Možné východisko naznačila prostřednictvím silné válečné metafory:

„Možná je čas stát se okupovaným městem. Vybudovat barikády zevnitř a z jeviště promlouvat ke všem lidem venku, do regionů, mimo Bratislavu.“

Metaforický obraz zabarikádovaného divadla, který použila Miriam Kičiňová, nabral reálné obrysy v Národním divadle Ivana Vazova v Bulharsku pouhý den po debatě, a to v mnohem temnějších barvách – ne jako vize východiska, ale jako bezprecedentní útok na uměleckou svobodu. V den premiéry inscenace hry George Bernarda Shawa Arms and the Man (česky známé pod názvem Čokoládový hrdina) v režii Johna Malkoviche dav demonstrantů násilně bránil divákům ve vstupu do divadla, protože interpretace Shawovy klasické hry údajně uráží bulharský lid. Premiéra inscenace byla demonstranty narušena natolik, že herci museli hrát před prakticky prázdným hledištěm.

Pražské křižovatky | ND Talks: Je divadlo nebezpečné? – foto: Jan Hromádko

V natolik krizové situaci hodinu a půl trvající debata ani nemohla zformulovat jednoznačný a obecně platný návod, jak se mohou ohrožené kulturní instituce bránit. Ve svém proslovu ale Milo Rau nabídl nadějeplnou připomínku v duchu sametové revoluce, k níž si vypůjčil slova Miloše Formana adresovaná Václavu Havlovi.

„Pokud se dramatikovi podaří nás rozesmát, rozplakat nebo obojí, je to umělec. Ale když se dramatikovi podaří svrhnout diktaturu bez jediného výstřelu, je to zázrak,“

a za sebe dodal:

„Pojďme tento zázrak zopakovat. Pojďme začít druhou něžnou revoluci. Pojďme vrátit pojmům Evropa, demokracie, svoboda či rozmanitost jejich skutečný význam. Protože jinak se z nich stanou pouhé poetické ozvěny minulosti.“