Řvát jako zvíře

„Příliš vyhledáváš pomoc venku – a zvláště u žen. Nevidíš, že to není ta pravá pomoc?“ ptá se vězeňský kaplan obžalovaného prokuristy Josefa K. v prázdném kostele, jehož prostor je jen další ze soudních síní života, v nichž je proti K. veden záhadný proces. Slavný fiktivní úředník K., který za více než sto let od svého literárního zrození vešel do povědomí světové čtenářské veřejnosti víc, než si jeho autor Franz Kafka dokázal představit, se v Národním divadle opět ocitá uprostřed nemilosrdných událostí, nad nimiž nemá kontrolu. Přestože odmítá vinu, byl zatčen a musí se potýkat s krutými okolnostmi. Kým je vlastně obžalován a kvůli čemu? A jak vypadá nejvyšší soud, který by ho snad mohl viny zprostit, ale je nedostupný a nikdy ho nikdo neviděl?

Možná že je K. obětí jakéhosi totalitního režimu či úmorné byrokratické mašinerie, ale možná je spíš vězněm vlastního nitra, které mu nedává vydechnout... 

O textech Franze Kafky bylo napsáno mnohé, existuje celá řada výkladů románu Proces i dalších děl a stoleté výročí od smrti tohoto „umělce v hladovění“ nás k temnotě jeho duše intenzivněji přitahuje. Spíš než tápavě určovat přesné významy Kafkových opusů, které jsou neuchopitelné, proměnlivé a pulzující, je fascinující sledovat to, jak Kafka vždy znovu v novém čtenáři, divákovi či tvůrci rozněcuje autentickou reakci, emoční chvění, rozumový veletoč. Balet Kafka: Proces není výjimkou. „Josef K. je mou součástí. A myslím si, že je i součástí jiných mužů a žen,“ svěřuje se choreograf Mauro Bigonzetti. Chápání Kafkova díla je jednoznačně spjato s osobní interpretací, s člověkem, jenž ke Kafkovi přistupuje. 

Román začíná tím, že pana K. v jeho pokoji překvapí dva neznámí úředníci a oznámí mu, že proces byl zahájen. V Bigonzettiho tanečním divadle je od první scény nejdůležitější postavou žena – „Novinová dívka“, jejíž kostým je tvořen zmačkanými kusy papíru. Dívka si hned na začátku jeden list odtrhne od těla a dá ho Josefovi K. „přečíst“ – jako by naznačovala, kdo a co by mohlo být pro K. hlavním zdrojem viny i možného vysvobození. Ženy? V Bigonzettiho choreografii jsou výjevy s nimi dominantní, a tak si s tímto motivem pojďme na chvíli pohrát... 

Novinová dívka se záhy objeví znovu, tentokrát s obrovskou truhlou plnou lejster. Pan K. by chtěl bednu otevřít a do papírů nahlédnout, ale žena mu to nedovolí a lákavými gesty mu nabízí spíš sama sebe. Co by se K. z listin mohl dozvědět? 

V příštím okamžiku se ocitneme v kostele a přijde důležitá „pomocnice“ – krásná ošetřovatelka, která se stará o Josefova advokáta. Ona sice „patří“ advokátovi, ale pro K. se na chvíli stane symbolem šťastného vztahu, jiskřivého souznění. Romantický i hravý duet zavede oba milence do otevřených dveří, jedněch z mnoha v Kafkově světě. Kam vedou? Opravdu ke štěstí? Nebo ke klamu? Prostor je plný navršených papírů... V tomto nejvlídnějším momentu celého představení jako by K. nakrátko spočinul v náruči úlevné a přijímající lásky, bez viny a trestu. Ale jen na chvíli – a jen jakoby. Brzy se tento vesmír zase uzavře a vysoké stohy spisů se v gigantické projekci na pozadí zhroutí, jako by měly odpočívající milence zavalit. Hlavními aktéry této scény jsou dvě neidentifikované postavy, starší pár, manželé v letech. Kafkovi rodiče? 

Franzův bolestný vztah s otcem, přízemním obchodníkem, který křehkého syna odmalička ponižoval, je znám každému, kdo se kdy s Kafkovou autobiografickou a zároveň univerzální tvorbou setkal. Byl to právě tento osudový konflikt, který Kafkovi do jisté míry zabránil vybudovat si stabilní partnerské zázemí, oženit se. „Z pokusů o manželství se stal nejvelkolepější pokus ti uniknout,“ píše Kafka ve svém Dopisu otci, „a příslušně velkolepý byl potom i neúspěch. Tlak strachu, slabosti, pohrdání sebou samým, nedůvěra ve mě samého, ke které si mě vychoval.“ – „Co jsi to udělal?“ křičí v románu Proces strýc na Josefa K., když K. vyjde z tmavé místnosti, v níž se s ošetřovatelkou mazlil. „Zavřeš se někam s takovou špindírou a uškodíš si v procesu!“ 

Sen o manželství se hroutí, Kafka ruší zasnoubení s Felice Bauerovou. Na jeviště přichází Novinová dívka a z těžké truhly vytahuje valchu. Dává ji pradleně, která jako ztělesnění „nečisté“ sexuální touhy, již si Josef/Franz kvůli různým otcovým nevhodným poznámkám spojuje s pocitem sžíravé hanby, rozehrává zničující scénu z nejhorších Josefových nočních můr. Svůdnice si na valše drhne šaty v rozkroku a s roztaženýma nohama ovládá dění... „Mladá žena s černýma planoucíma očima, která ve kbelíku pere dětské prádlo, ukazuje panu K. cestu k soudu...“ píše se v Procesu. Pradlena na jevišti, k níž se připojuje skupina dalších tanečnic s valchami, vyluzuje nožem na kovovém „hudebním nástroji“ hrubý zvuk laciného bažení doprovázený hrdelními zvuky divokých šelem ze záznamu. Josef K. si zacpává uši, ale nakonec je pradlenami přinucen klesnout na kolena a vzít „hřích“ za svůj tím, že zařve jako zvíře i on sám. 

Kdo je vlastně Bigonzettiho Novinová dívka? Někteří odhadují, že představuje Kafkovu literární tvorbu, jíž byl pohlcován. Možná je jeho animou, nepolapenou duší, druhou polovinou, nerealizovaným naplněním. Možná ženou, s níž se nikdy bytostně nepropojil, ačkoli to mnohokrát zkoušel. Nebo snad jeho životním příběhem, který schovával do papírů a písmen, do románů a povídek, a jemuž se sám snažil porozumět... Ostatně, kdo přesně rozliší, co Kafka psal a co žil?

Ještě několikrát se Novinová dívka v baletu objeví a Josef K. je čím dál unavenější. Při jednom duetu ho dívka chytne za obličej, jako by mu chtěla vzít důstojnost, a mrští jím o zem. Tyčí se nad ním a on se ji snaží stáhnout k sobě. Bojí se jí a zároveň žebrá o její pozornost. Plazí se za ní – a ona odchází pryč.  

V závěrečné scéně už prokurista K. jen bezmocně leží v závějích papírů a další se na něho snášejí z nebe, které nezná milost. Jsou to citace ze soudních dokumentů? „Neslušné obrázky“, které románový Josef K. objevil v soudcově zákoníku? Stránky z Kafkových knih? Anebo dnešní noviny s pomluvami, jimž se nedá ubránit? Doznívá hypnotická Symfonie smutných písní Henryka Góreckého a příběh se uzavírá. 

Novinová dívka dusí Josefa K. zmuchlanými lejstry.

Vězeňský kaplan v románu Proces Josefovi K. jemně vyčte, že hledá pomoc venku. Měl by ji hledat v sobě? A jak přesně?

Kaplan mu vypráví příběh o dveřníkovi, který hlídal vchod do Zákona, jenž by se snad dal přirovnat k nejvyššímu soudu, který jako jediný může člověka zprostit viny. Přišel muž a chtěl vstoupit, ale dveřník mu to zakázal. Muž tedy celý život zůstal před otevřenými dveřmi a neodvážil se udělat krok. „Proč tudy nechodí i jiní?“ zeptal se poutník dveřníka na konci života. „Ale tyhle dveře byly jen pro tebe!“ ohromil muže dveřník. Muž ale nakonec zemřel, aniž by pronikl k záři, která ho ze dveří osvěcovala. 

„Dveřník muže oklamal,“ zhodnotí situaci Josef K. 

„O klamání v příběhu není žádná řeč,“ oponuje kaplan. 

Kdo koho klame? Neklame náhodou muž sám sebe? Co když jsou dveře ke svobodě otevřené a on si jen namlouvá, že svoboda pro něho neexistuje? Co když se celý jeho život mohl odehrát úplně jinak? 

Má dveřník/otec skutečně takovou moc?

Kafka: Proces, uvádíme 9. a 16. 11. 2024 ve Stavovském divadle

Foto: Martin Divíšek, Pavel Hejný, Serghei Gherciu