Štěpán Gajdoš: Divadlo dovede vrátit čas

Dosud jste režíroval zejména autorské projekty, pevné texty ve vás prý nevzbuzují přílišné pnutí. Čím vás zaujalo 100 songů Rolanda Schimmelpfenniga?

Jedná se sice o dramatický text, ale způsob práce, který vyžaduje, je vlastně velmi podobný autorské tvorbě. Schimmelpfennig nechává velkou svobodu tvůrcům, aby si ze hry složili vlastní inscenaci. Postavy nemají předem dané charaktery, jsou napsané třeba jako Muž, Žena, Jiný Muž, není ani určené, kolik herců a hereček má postavy hrát, u některých konkrétních situací autor dokonce píše scénické poznámky typu tady může zahrát tohle, ale nemusí. A kromě silného tématu, které se navíc protíná s mou poslední tvorbou, mě baví obrazotvornost tohoto textu, to, jak si hraje s určitou sur­reálností, magičností, někdy až pohádkovostí. Vymyká se realistickému vnímání divadla.

Hra vychází z reálného teroristického útoku. Vy berete při inscenování do úvahy náš současný kontext, střelbu na filozofické fakultě, což je stále velmi citlivé téma. Jaké z toho máte pocity?

Je to pro mě způsob, jak takovéhle události čelit nebo se s ní vyrovnat. Sám skrze práci na téhle inscenaci hledám cestu, jak tou situací prostřednictvím divadla terapeuticky projít, dojít k uklidnění. I to je pro mě na tom dramatu důležité, ačkoliv ta událost samotná přišla až po tom, co jsme se rozhodli ho inscenovat. Druhá důležitá věc je, že ten text má navzdory tématu hodně velký nadhled. A mohou za to primárně ty songy Je to jako když někomu zahraje na pohřbu jeho oblíbená písnička, která není dojemná, ale trsací, a všichni si začnou podupkávat, protože vědí, že ten člověk měl tu píseň rád. Ta vzpomínka, i když bolestivá, je najednou hezká.

A může mít podle vás divadlo takový terapeutický vliv na společnost?

Často tematizuji divadlo, jeho limity a možnosti. Docela dlouho si pokládám otázku, jak se divadlem vyrovnávat s velkými událostmi. Spustilo se to covidem, potom válkou na Ukrajině. Najednou se divadla začala zdát nepotřebná, pak se zase vyjevila jako extrémně potřebná. Kvality divadla se s těmito krizovými momenty proměňovaly, po covidu pro mě byla například největší kvalita divadla to, že se setkalo tolik lidí v jednom sále. Akt setkání byl najednou strašně intenzivní. Dá se to aplikovat i na 100 songů.

Důležitost setkání a naopak osamělost jsou dokonce přímo tématem Schimmelpfennigovy hry.

A i tématem všech postav, které se v inscenaci objevují. Samota, touha po kontaktu, koukání se kolem sebe a vnímání ostatních lidí je pro nás takovým kořenovým tématem textu. Pokládá si otázky „co by se stalo, kdyby“, „co kdyby tenhle udělal tohle“ a jestli by sled událostí mohl být ovlivněn třeba jenom tím, že se dva lidé navzájem podívají do očí. Tohle téma se diskutovalo i po té události na filozofické fakultě, kdy se v různých článcích a na sociálních sítích objevovaly rady „koukejme se kolem sebe“, „všímejme si“, „ptejme se lidí, jestli se cítí v pořádku a jestli nepotřebují pomoct“ nebo otázky typu „Jak je možné, že je na tom někdo psychicky velmi špatně a nikdo kolem něj si toho nevšímá?“

To možná konvenuje způsobu, kterým jste zvyklý pracovat. Prý je pro vás v procesu tvorby velmi důležité „spolubytí“, kolektivní práce…

To vlastně jo. Vzájemné nacítění se na zkouškách je pro mě strašně důležité. Neumím to vypnout, což někdy může být i na škodu, protože ve chvíli, kdy vzniká konflikt, neumím v něm moc dobře pracovat a potřebuji to často hned vyřešit. Vnímám to jako nejpodstatnější část režijní práce, vytvářet na zkouškách takovou náladu, v níž je člověk schopen svobodně tvořit, a prostředí, ve kterém se cítí bezpečně a dobře. Jedna z věcí, které jsou pro mě v divadle zajímavé, je právě setkání s lidmi, a to od tvůrčího týmu až po setkání s diváky.

Takže je to taky takové kouzlo okamžiku. Jedinečnost chvíle, ve které se ocitáme, je další stěžejní téma 100 songů. Jak se ve hře projevuje?

Text popisuje čtyři minuty před výbuchem vlaku, pořád dokola je vrací a opakuje, někdy je prodlužuje, někdy je smrskne. Ve chvíli, kdy vlak vybuchne, spadne číšnici Sally pracující naproti v nádražní kavárně hrníček, který se roztříští na tisíce kousků a skončí svět. To je ten zásadní moment, kdy to vypadá, jako by se dalo ještě všechno zvrátit, ale zároveň už je příliš pozdě. Baví mě skrze divadlo zkoumat tento moment, divadlo ho totiž umí vrátit zpátky nebo ho zastavit, rozhlédnout se kolem, nebo ho úplně proměnit, změnit okolnosti a tím i výsledek. To v reálném životě nikdy nepůjde.