Tramvaj do stanice Touha jako střet reality a iluzí

Tramvaj do stanice Touha je nejen ukázkou mistrovské choreografie, ale i hlubokým zamyšlením nad tím, co znamená být člověkem. Je to příběh o klamu, o sebeklamu, o iluzích, které si vytváříme, abychom přežili. Iluze však nemohou trvat věčně – a když prasknou, zanechají za sebou pouze prázdnotu.

V repertoáru Baletu Národního divadla najdeme řadu inscenací, které zkoumají složitou psychologii lidských vztahů, avšak jen málo z nich se dotýká hlubin sebeklamu tolik jako balet Tramvaj do stanice Touha. Adaptace slavné hry Tennesseeho Williamse je interpretována s intenzitou a syrovostí, která odkrývá temné kouty lidské duše. V kombinaci s expresivní choreografií tento balet nabízí nejen vizuální zážitek, ale i emocionální ponor do světa iluzí, které si hlavní hrdinka vytváří, aby unikla bolestné realitě.

Blanche – mistryně sebeklamu

Hlavní postava Blanche je zosobněním boje mezi realitou a iluzí. Ve snaze vyhnout se drsným pravdám svého života se obrací k sebeklamu jako ke zbrani. Jako diváci sledujeme, jak se postupně ztrácí v konstrukcích své vlastní mysli, vytváří fantazie o sobě i o lidech kolem sebe. V choreografii Johna Neumeiera se její vnitřní svět přeměňuje do fyzických gest – její lehké, vzdušné pohyby jsou plné graciéznosti, jak však ztrácí kontrolu nad svou myslí i tělem, Blanchin tanec se stává civilnějším, těžším a více mechanickým, reflektujícím postupný pád do chaosu a beznaděje. Ten se v Tramvaji do stanice Touha neprojevuje pouze v tanečně-hereckém ztvárnění Blanche, ale prostupuje celou inscenací. Blanche je postava, která nejenže odmítá přijmout skutečnost, ale aktivně se ji snaží měnit, což proměňuje dynamiku vztahu mezi postavami. Její iluze o krásném životě, o šťastné minulosti a budoucnosti jsou v ostrém kontrastu s realitou, kterou představují ostatní postavy. Tento rozpor je zdůrazněn prostřednictvím křehkého klavírního doprovodu Sergeje Prokofjeva a expresivní hudby Alfreda Schnittkeho, postupně se bortící scénografie a atmosférického světelného designu, které vytvářejí pocit duality – světla a stínu, iluze a skutečnosti. I scéna a kostýmy hrají v tomto baletu důležitou roli. Kostýmy Blanche jsou zprvu elegantní a snové, postupně však odhalují její zranitelnost a rozklad její osobnosti. Scénografie pracuje s iluzivními prvky – průsvitné stěny si hrají se světlem a stínem, který evokuje nestálost Blanchiných představ o světě. Atmosféra, kterou balet vytváří, je znepokojující, diváka vtahuje do prostoru, ve kterém jsou hranice mezi realitou a iluzemi nejasné.

Konflikt mezi iluzí a realitou

Kontrast mezi Blanchiným vnitřním světem a tvrdou realitou zosobňuje její švagr Stanley Kowalski. Ten se v baletu pohybuje s dominancí a silou, jeho tanec je plný animální energie, s nelítostnou intenzitou bourá Blanchiny iluze – symbolizuje neúprosnou přítomnost reality, před kterou hlavní hrdinka nemůže uniknout. V choreografii jsou jejich scény plné neustálého fyzického napětí, nejen střetu dvou charakterů, ale i odlišného vnímání světa kolem. Blanchino tvrdošíjné trvání na vlastní představě světa plného krásy se projevuje i v okamžicích, kdy se vše kolem ní včetně jí samotné hroutí. Stanley je symbolem destrukce, která neúprosně a neodvratně tlačí Blanche k finálnímu duševnímu zhroucení. Balet Tramvaj do stanice Touha v podání Národního divadla nabízí nejen emocionální zážitek, ale i hluboký vhled do lidské psychologie. Rozpad Blanchiny duše je tragédií, která nám připomíná, jak snadno můžeme ztratit sami sebe v představách chránících nás před bolestivou realitou. Tento pád je univerzální – ať už v kontextu vztahů, osobních selhání, nebo nesplněných snů. Choreografie umožňuje divákům prožít tento pád fyzicky i emocionálně, vtahuje je do Blanchina světa a konfrontuje je s otázkou: Jak daleko jsme ochotni zajít, abychom udrželi iluzi bezpečí?

Loučení Nikoly Márové

Role Blanche Dubois je pro každou tanečnici nesmírnou výzvou, vyžaduje nejen brilantní taneční techniku a schopnost hereckého ponoru do role, ale především obrovskou duševní vyzrálost, která umožní divákům ztotožnění s touto nejednoznačnou postavou. Všechny tyto aspekty splňuje primabalerína Nikola Márová, jejíž vyzrálý a suverénní výkon do detailu vystihuje psychické proměny hlavní hrdinky. Nikola Márová je po celou svou kariéru věrná Baletu Národního divadla, její profesní dráha je symbolem oddanosti, talentu a neustálého posouvání uměleckých hranic. Od roku 1999 ztvárnila nepřeberné množství ikonických baletních rolí, od dvojrole Odetty/Odilie z Labutího jezera přes Olgu i Taťánu v Oněginovi, Julii či Sylfidu až po role moderního charakteru. Ve všem dokazuje, jak výjimečnou osobností českého baletu je. Blanche Dubois je poslední hlavní rolí, kterou se Nikola Márová 14. prosince v 19.00 po 25 letech s Národním divadlem rozloučí. Nikolo, děkujeme!