Umění je ostrov naděje

V pražské Státní opeře se v sobotu 21. října uskuteční koncert pro Ukrajinu s názvem ORA SPEI. Během večera zazní populární árie známých autorů i skladby ukrajinských skladatelů v podání osmi ukrajinských sólistů i sólistek za doprovodu Sboru i Orchestru Státní opery pod vedením jejího hudebního ředitele Andrije Jurkevyče. Ústředním mottem bude úvodní krátká skladba Jsme, kterou krátce po invazi Ruska na Ukrajinu 24. února 2022 napsal ukrajinský skladatel Jurij Ševčenko na volném základě melodie ukrajinské národní hymny Ukrajina ještě nezemřela. Hymna byla v letech přičlenění Ukrajiny do SSSR zakázána a vrátila se až spolu s perestrojkou. „Chtěl jsem, aby zněla na celém světě jako tichá a jasná modlitba za Ukrajinu,“ řekl o skladbě Jsme skladatel Jurij Ševčenko. 

Program koncertu nabídne v první části slavné árie z oper Bedřicha Smetany, Giuseppe Verdiho, Julese Masseneta, Gaetana Donizettiho a Giacoma Pucciniho. Druhá část bude objevnou cestou do známé i neznámé historie a současnosti hudební Ukrajiny. Program představí tvorbu významných ukrajinských skladatelů (Jurij Ševčenko, Mykola Lysenko, Semen Hulak-Artemovskij, Jakiv Stepovij, Oleksandr Bilaš, Klimentij Dominčen, Myroslav Skoryk a Anatolij Kos-Anatolskij) v provedení osmi ukrajinských pěvkyň a pěvců působících na Ukrajině i v zahraničí, z nichž mnohé u nás uslyšíme vůbec poprvé. 

Budovu Státní opery, ve které se koncert uskuteční, vyprojektovali proslulí architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer. Stejní architekti navrhli i operní budovu v Oděse, v níž působil jako hudební ředitel Andrij Jurkevyč, současný hudební ředitel Státní opery. O operní Oděse, před únorem 2022 i po něm, bude vyprávět také výstava fotografií mezinárodně uznávaného oděského umělce Dmitrije Skvortsova.

Ještě na chvíli u války na Ukrajině zůstaneme. Ovlivnila totiž i obsazení jedné z loňských premiér Činohry Národního divadla. V inscenaci Bakchantky, kterou režisér Jan Frič na půdě Stavovského divadla pojal jako muzikál v hávu sedmdesátých let minulého století, vystupuje například Olha Poltoraková, která byla ještě před rokem sólistkou Oděské filharmonie, ale už krátce po prvních ruských raketových útocích uprchla ze země i se svými třemi dětmi. Říká: „Je to pokračování mého života, který jsem měla do války.“ Na jeviště se mohla vrátit po roce. Ve sboru jsou s Olhou další čtyři umělkyně, které uprchly před válkou.  

Nadějeplně může v leckterém divákovi rezonovat také Proslov k národu, hra, v níž zaznívá: „Dobrý den, vítejte v mé zemi. V mojí zemi prší. Já vím, že ve vaší zemi někdy prší a někdy ne, ale v mé zemi padá déšť neustále. Dalo by se říct, že naší hlavní náplní je ukrýt se před deštěm.“ Režisérka Petra Tejnorová čerpala z textů soudobého italského spisovatele, dramatika, režiséra a herce Ascania Celestiniho. Ty si vtipným, provokujícím, ale často také dojemným a burcujícím způsobem berou na mušku současný svět, jeho rozpory a neviditelná zákoutí – ať už je jimi sociální nerovnost, rasismus a netolerance, nebo korupce ve vládě.  

V různých verzích vnímání tohoto slova můžeme naději objevit i v Nebezpečných známostech dua SKUTR. Na začátku inscenace může být jejím symbolem Cecile de Volanges doufající v lásku, ale i hříšný Vikomt de Valmont nebo intrikánská Markýza de Merteuil žijí ve „své“ naději, byť i je nakonec kroky osudu zavedou jinam, než si přáli.

„Čtvrtá podmínka představovala předmět nikdy neutuchající naděje, tvrdila totiž, že v daných okolnostech je velikost štěstí, jehož lze dosáhnout, vždy přímo úměrná duševní povaze předmětu, o nějž usilujeme.“ Autorem těchto slov je Edgar Allan Poe. Jeho životem a tvorbou je inspirovaná inscenace režisérky Lenky Vagnerové Poe. 

Činoherní inscenace Hordubal se odehrává v čase pohřební hostiny, možná tu mezi smutečními hosty naděje byla. Možná byla v samotném Hordubalovi, když odjel za živobytím do Ameriky. Jenže osud to všechno naplánoval jinak. Pro každého z přítomných.  

Až dosud jsme zmiňovali naději v souvislosti s válkou na Ukrajině, k níž se umělci vyjadřují právě tím, co je jim tak blízké – uměním. Nebo o naději, která je vetknutá přímo v uměleckém díle buď jako vlastnost některé z rolí, či jako jedna z charakteristik podstaty díla. Naděje však doprovází i fázi hledání cest. Není to tak dávno, co se Judy Thomas, asistentka choreografa Krzysztofa Pastora, který je podepsaný pod Moving Rooms, jednou ze tří částí komponovaného večera z děl tří významných současných choreografů Beyond Vibrations, nechala slyšet, že ji těší, jak k práci přistupují tanečníci Baletu Národního divadla. „Když slyšeli hudbu a viděli kroky, oslovilo je to a jsou plní zájmu. To ve mně vzbuzuje naději. Už teď vidím, že vznikne něco živého a zajímavého – opravdového. A takhle se předává nadšení, radost z umění, z tanečníků na diváky, z generace na generaci. Starší choreografie znovu a znovu ožívají.“ Moving Rooms vytvořil Pastor už v roce 2008 pro Nizozemský národní balet. Inspirovala ho hudba Alfreda Schnittkeho a Henryka Góreckého: „Část choreografie vytvořená na Schnittkeho a na první úsek Góreckého má hlubší význam, dotýká se intimity, strachu a dalších prožitků. Ovšem druhá část Góreckého, to je čistá radost, pozitivní energie.“ A proč Moving Rooms? „V té choreografii je velmi důležité využití světelných efektů. Prostory se tam neustále proměňují, prozkoumávám různé významy místnosti, pokoje. Někdy nás určitý prostor osvobozuje, jindy nás děsí. Napadá mě třeba klaustrofobie – v choreografii jsou okamžiky, kdy světlo prostor zmenšuje, omezuje. To v člověku může vzbuzovat strach. Pokoj ale může být i místem s velmi intimní atmosférou a takové pocity důvěrnosti se rovněž pokouším navodit. Smyslnost, citovost.“ Téma naděje zpracovává Krzysztof Pastor i ve svém dalším chystaném projektu: „Ten projekt je zaměřený na mýtus o Prometheovi. Podstatnou součástí je vyprávění o Pandořině skříňce. Když se skříňka otevřela, vypustila na svět pohromy a strasti, ale uvnitř zůstal záblesk naděje. Spíše než varování zdůrazňuje tento příběh lidskou odolnost a neutuchající sílu naděje a nabádá nás, abychom vytrvali i přes výzvy.“

Výstava Oděsa v době válečného konfliktu fotografa Dmitrije Skvortsova bude součástí koncertu ORA SPEI ve Státní opeře.