Kdo je Ema Bovaryová?

Vidí se bezpochyby o něco lepší, větší, vznešenější, než jaká ve skutečnosti je. Urputně věří, že má nárok na víc, než co je jí životem nabízeno. Snadno bychom ji tak mohli odsoudit a poradit jí, aby se podívala do zrcadla a probudila se. Tím bychom ale usvědčili stejně tak sami sebe. Nevidíme se všichni trochu jinak, než nás vidí okolí, nechceme všichni o trochu víc, nevnímáme snad nutně svět skrze naše obavy, naděje a touhy? Hlavními hrdiny vlastních životů jsme přece nevyhnutelně my sami. Jinak to ani nejde. 

Pokud je rozpor mezi realitou a představou o sobě samém nezvykle velký, začíná se mluvit o bovarysmu, což je termín, který je inspirován právě Emou Bovaryovou.

Lidé stižení bovarysmem trpí jistou formou sebeklamu, do kterého se uzavírají i proto, aby pro ně byl běžný svět snesitelnější. To je ale častý postoj k životu i dnes. Co jiného je celý slavný americký sen?

Přesvědčení, že můžete s dostatkem píle a trpělivosti dosáhnout čehokoli, co si zamanete. Koncept meritokratického vnímání úspěchu, který Spojené státy vyvezly do celého světa. A kolika lidem, kteří po tom toužili, se to skutečně podařilo? A jak dopadli ti, kteří svůj sen nikdy neopustili, ale ničeho nedosáhli? 

Ema Bovaryová má mnoho snů, ve kterých bloudí, ale dobře ví, co nechce. Přízemnost, obyčejnost, průměrnost. Nechce klid, chce neustálý pohyb. Nechce si sundat úchvatné boty, které si vzala poslední školní den, v době, kdy měla ještě všechno před sebou.

Tolik možných cest. Nechce si připustit, že těch cest rychle ubývá a že je to tak normální. Začne proto usilovat o dobrodružství, která by se mohla rovnat příběhům z románů, které četla, o to, aby její život něco znamenal, aby byl zapamatováníhodný. A pokud má takový být, pak nemůže žít tak jako všichni ostatní. Musí překročit hranice, které jí byly životem narýsovány, a vykročit vstříc neznámým dobrodružstvím. 

To je podle filosofa a spisovatele Jeana Améryho hlubší význam slova bovarysmus. Označuje podle něj lidi, kteří se vzbouří proti své předurčenosti, ale pak se ztratí v krajinách, které jsou pro ně neprůchodné. Ema byla konfrontována s konformitou společnosti své doby, s tím, že v jistém věku je třeba přestat snít a smířit se s každodenním životem, jakkoli přízemním. Takovou rezignaci na své představy a touhy ale odmítá. Rozhodne se bojovat a hledat barevnější, více vzrušující a naplňující svět. Rozhodne se hledat štěstí. To si ale bohužel plete s obyčejným uspokojením. Ocitne se tak uzamčená ve vlastním sebeklamu.

Věří, že je možné štěstí dosáhnout a udržet si ho. Věří, že na něj má právo. Není jistě jediná, jedno v jaké době. Ostatně i my máme v občanském zákoníku obdobu práva na štěstí, konkrétně právo se o něj brát. Ale jak si štěstí vykládat? A kdo nám k takovému pochopení dá prostředky? Jistě to nebude klášterní škola a předplatné nejnovějších románů jako v případě Emy Bovaryové. Nedostala prostředky k tomu, aby mohla postoupit dál. Snaží se uniknout průměrnosti a dostihnout prchavé uspokojení tak moc, že se dostane za hranu sebezničení. Je to jen její osobní vina, nebo je to stejně tak i vina společnosti, do které byla vržena? 

Morální pochybení je těžké soudit, těm musí čelit každý sám, ta finanční už lze uchopit konkrétněji. Jejich dopady ovlivňují další osudy, a to i těch, kteří za nic nemohou, u Flauberta zvláště citelně například dcerky manželů Bovaryových, Berty. Paní Bovaryová postupně ztrácí všechny zábrany a v novém životním prostoru, který si vytvořila, se nejen ztrácí, ale i umírá. Smrt volí jako jediné východisko z prostoru, v němž se už nedokáže orientovat, ze svého sebeklamu. Bez něj totiž nelze žít. Po jisté době se na něm totiž stáváte závislými. 

Ema Bovaryová se může jevit hystericky, může být i protivná a její řešení problémů dětinské a přehnaně romantické. Ale kolik známe lidí, kteří se v polovině života rozvedou a změní svůj život, ať už si pořídí motorku, milenku nebo milence jako Ema, sochařskou dílnu, či zkrátka cokoli, co jim pomůže vyřešit krizi poloviny života? Čím dál tím více se také mluví o krizi čtvrtiny života, tedy o depresi způsobené strachem z toho vůbec začínat, z nemožnosti nalezení smyslu. Dnes máme všemožné způsoby a cesty seberealizace a k tomu i kvalitní terapie, ale přesto nejsme nekonečně šťastní a naplnění. Největší sebeklam tak je myslet si, že my bychom nemohli být Ema Bovaryová, že nás se to netýká, že my jsme lepší, chytřejší, opatrnější. Ne, nejsme. A teprve když si to přiznáme, můžeme začít hledat štěstí

Paní Bovaryová, premiéry 14. a 15. listopadu 2024 ve Stavovském divadle

Foto: Petr Neubert