Viva Verdi. Festival verdiovských oper se vrací do Státní opery

Tradice uvádění Verdiho oper ve Státní opeře sahá hluboko do historie, a to až do období existence Nového německého divadla v době působení jeho prvního ředitele Angelo Neumanna (1888–1910). Neumann znal Verdiho z Vídně, kam skladatel příležitostně zajížděl dirigovat představení italských souborů. Přesto se k uvedení mistrových oper odhodlával poměrně dlouho. Důvodem mohla být i smlouva mezi Novým německým divadlem a českým Národním divadlem, která dávala Národnímu divadlu přednostní právo na italský repertoár. A tak zatímco se na prknech Zlaté kapličky hrála již v roce 1884 La traviata, o dva roky později Rigoletto a v roce 1888 předstihlo Národní divadlo dokonce Paříž, Vídeň a Londýn v uvedení Otella, v programu Nového německého divadla se jméno Giuseppa Verdiho objevilo poprvé až v roce 1900, kdy zazněla La traviata s australskou hvězdou Nellie Melbou.

O rok později ovšem podnikavý Neumann pružně zareagoval na skladatelovo úmrtí a věnoval mu celé Májové hry. Za tímto účelem povolal do Prahy osvědčeného italského dirigenta Artura Vignu, který společně s dvanácti italskými sólisty, jež doplnili členové pražského ansámblu, uvedl v Praze šest Verdiho oper a slavné Requiem. Verdi-Festspiele se uskutečnilo od 5. do 21. května 1901 a byl to nejen úspěch umělecký, ale i kasovní. Přestože si Neumann troufl zdvojnásobit ceny vstupného, festival byl za dva dny vyprodán. Arturo Vigna neponechal nic náhodě a nastudoval tituly ve velkolepém, „italském“ stylu, který zvedal diváky ze sedadel. Jedna z recenzí například barvitě popisovala, jak během představení Trubadúra vystoupil tenorista před oponu a předvedl aplaudujícímu publiku několikrát za sebou vysoké ‚c‘.

Úspěch Májových her, byť v menším měřítku, zopakovalo Nové německé divadlo ještě i v letech 1902, 1903 a 1904, kdy si Praha poprvé a naposledy vychutnala umění Enrica Carusa. Neumannovi se tehdy povedl přímo ďábelský kousek angažovat tohoto pěvce za cenu 150 marek za představení. V následujícím roce si Caruso řekl o deset tisíc, což už bylo mimo finanční možnosti divadla. Nové německé divadlo v Praze však již bylo nesmazatelně zapsáno do Carusova životopisu jako první zaalpská operní scéna, na které tento slavný pěvec, pozdější umělecký partner a nápadník Emy Destinnové, vystoupil.

V průběhu 20. století se jak na prknech Národního divadla, tak Státní opery představily ve verdiovských rolích i další vynikající pěvecké osobnosti. Jmenujme například legendárního pěvce Karla Buriana, Leo Slezaka, Jarmilu Novotnou, Beno Blachuta nebo v novém tisíciletí Josého Curu. V rámci Verdiho festivalu 2025 se v roli Aidy, ve které debutovala v Královské opeře Covent Garden v Londýně a v Deutsche Oper v Berlíně, představí již zmiňovaná švédská sopranistka Christina Nilsson. Zuzana Marková se uvede ve své parádní roli Violetty Valéry, kterou ztvárnila v operních domech ve Florencii, Atlantě, Toulouse, Bologni, Teatro La Fenice v Benátkách nebo ve slavné Veronské aréně. Za dirigentským pultem rozšíří historickou řadu skvělých dirigentů, kteří nastudovali Verdiho opery v Národním divadle či dnešní Státní opeře jako Alexander Zemlinsky, Georg Széll, William Steinberg, Kurt Masur nebo Martin Turnovský, například i hudební ředitel Dortmundské opery Gabriel Feltz.