Rok české hudby připomněl, jak nesmírně životná je česká opera

Nejprve tedy, co říkají fakta. Rok 2024 se v celé naší zemi nesl především v duchu oslav dvoustého výročí narození Bedřicha Smetany. Kdo se nezapojil, jako by neexistoval. Opera Národního divadla uvedla čtyři Smetanova jevištní díla: Libuši, Dalibora, v novém nastudování Tajemství v režii Ondřeje Havelky a Prodanou nevěstu, která zazněla také na prestižním operním festivalu ve finské Savonlinně. Vedle toho nasadila dalších deset českých titulů, z toho dva v premiéře: Rusalku Antonína Dvořáka a Šárku Zdeňka Fibicha. Hold „české“ hudbě vzdala rovněž cyklem písňových matiné ve Stavovském divadle, galakoncerty k poctě Bedřicha Smetany a české sopranistky Jarmily Novotné, festivalem soudobé tvorby Opera Nova a v cyklu pro nejmenší diváky s názvem Opera nás baví. Zda je to málo či dost, nechť zváží velectěný čtenář.

Možná více než statistiky jsou však důležitější otázky, které oslavy Roku české hudby položily opět po deseti letech chtě-nechtě na stůl a které již v roce 1994, kdy došlo k prolomení pompézní předrevoluční tradice a Rok české hudby se neslavil, předpověděl významný český muzikolog Jiří Fukač. Ten prohlásil, že nejde o náhlé prozření české hudební veřejnosti, nýbrž pouze o jeden z konkrétních projevů „vymítání totalitního ďábla“, a upozornil na nebezpečnou strunu českého nacionalismu. Zda je či není dobře uctívat „čtyřkové“ roky, na to se názory různí. Dramaturgům je však pokládána znovu a znovu stejně zapeklitá otázka: Jak vlastně definovat českou hudbu a co je to „české“, o čem my Češi tak často velmi vášnivě hovoříme a bráníme to do morku kostí? A vůbec si už nepředstavujte dilemata, která řeší odpovědní členové marketingových oddělení, když si po vzoru Hamletova „být či nebýt“ kladou otázku „zabrnkat či nezabrnkat“ na národoveckou strunu.

 Opera skrz naskrz národní

Svět opery, zejména české opery 19. století, bude asi vždy předmětem vášnivých debat tohoto typu, neboť jak prozaicky říká dramaturg Opery Národního divadla a Státní opery Beno Blachut, který se velkou měrou podílel na projektech Zlaté kapličky k Roku české hudby, „národnostní charakter českých oper druhé poloviny 19. století byl přímo v zadání nových zakázek“. Tečka, ende, šlus! Mnohem důležitější se tak jeví debata o jejich umělecké úrovni. „Českým operám druhé poloviny 19. století se často vytýká zastaralý jazyk. Když se ale podíváte na italské opery té doby, najdete v nich rovněž řadu archaických výrazů, které si jen neuvědomujeme, protože italština není naše mateřština. Po hudební stránce jde ale například u Bedřicha Smetany o díla nesmírně kvalitní. Vezměte si jen jeho první operu Braniboři v Čechách. To je prostě dobrá opera! Kolik toho musel napsat Verdi, než se propracoval k operním dílům, která dnes obdivujeme?“ pokračuje. „Co se týče libret, vždy existovaly a stále existují pokusy libreta zejména Smetanových oper předělávat, a to již od 19. století. Jmenujme například Václava Judu Novotného, který přetextoval Dvě vdovy a Dalibora. Ve výsledku se ale vždy všichni vrátili k originálu,“ uzavírá Beno Blachut.

Národní divadlo uvedlo letos v premiéře dvě opery z tohoto období: Smetanovo Tajemství vsazené do prostředí romantického hradu Bez­děz a operu Šárka skladatele Zdeňka Fibicha. První jmenovaná se v Národním divadle hrála v roce 1885, sedm let po světové premiéře v Novém českém divadle. Zajímavostí je, že hlavní postavu Panny Rózy tehdy ztvárnila Betty Fibichová, druhá manželka Zdeňka Fibicha, jehož Šárka se dočkala světové premiéry v Národním divadle v roce 1897. Jsou to právě tyto dvě nové inscenace Národního divadla, které ukazují různé cesty, jak českou operu nejen inscenovat, ale i chápat: zatímco Tajemství Ondřeje Havelky zůstává „doma“ a roztomile si utahuje z české interpretační praxe 19. století, Šárka v pojetí německého režiséra Kaye Linka hledá obecná témata, která dalece přesahují českou legendu a Aloise Jiráska, a nachází inscenační východiska v celospolečenských, veskrze nadnárodních motivech.

Česky. Oder Deutsch?

Vkrádají se i další otázky. Jak uchopit ono neuchopitelné „češství“ v hudbě, jejíž hudební jazyk vlivem politických tahanic a náboženských soubojů po staletí formovala hudba německá? Natož českou operu, jejíž autoři se často vyjadřovali německy lépe než česky. Na tento česko-německý „problém“ poukázala Opera Národního divadla a Státní opera již v projektu Musica non grata, jenž představil řadu skladatelů narozených či působících v Čechách, kteří vyšli z česko-německého, či dokonce z čistě německého jazykového prostředí a ve spolupráci s českými kolegy formovali zcela unikátní umělecké niveau První československé republiky. Umělce jako Erwin Schulhoff, Hans Krása, Pavel Haas, Viktor Ullmann nebo Jaromír Weinberger, jehož opera Švanda dudák, která rovněž zazněla v Roce české hudby, vznikla původně na český text Miloše Kareše, aby se posléze světově proslavila v německém překladu Maxe Broda. Otázce evropských vlivů na českou hudbu se nevyhnul ani cyklus písňových matiné ve Stavovském divadle, který v roce 2024 představil působivý průřez českou písňovou tvorbou od 18. až po 20. století. I pro něj se stali klíčoví nikoliv česky mluvící skladatelé, ale skladatelé narození v Čechách, navíc se vztahem ke Stavovskému či Národnímu divadlu. V dramaturgii se tak objevila mimořádně zajímavá jména jako Jan Václav Hugo Voříšek, Jan Křtitel Václav Kalivoda, Václav Jan Tomášek nebo Václav Jindřich Veit, autor o generaci starší než Bedřich Smetana, obdivovatel Beethovena a samouk, který se hudbou – vyjma ročního angažmá v Cáchách – nikdy neživil, a možná proto zůstal jeho hudební jazyk nesmírně originální. Z dalších autorů jmenujme i jednoho z nejslavnějších šéfů opery Národního divadla Otakara Ostrčila a dále Karla Bendla, Karla Kovařovice, Vítězslava Nováka, Zdeňka Fibicha, Josefa Suka nebo Františka Picku. „O Pickovi se mluví téměř jako o diletantovi, hlavně v souvislosti s pokaženou premiérou Dvořákovy Armidy v roce 1904, ale byla to velmi zajímavá osobnost, ředitel dvou pražských kůrů: u svatého Jakuba a v dominikánském kostele svatého Jiljí. Pro Národní divadlo napsal mimo jiné scénickou hudbu k několika desítkám divadelních her a jednu operu,“ představuje tuto prakticky neznámou hudební osobnost Beno Blachut. V dalších koncertech představil tento cyklus například ještě tvorbu Karla Boleslava Jiráka nebo Arnolda Schönberga, kterému po matce také kolovala v žilách česká, potažmo pražská krev.

Budoucnost české hudby

„Svět se mi tak rozpadal na tři díly, v jednom jsem žil já, otrok, podrobovaný zákonům, které byly vymyšlené jen pro mne a kterým jsem navíc, nevím proč, nikdy nemohl plně vyhovět, v druhém světě, který byl od mého nekonečně vzdálený, jsi žil Ty a zabýval ses vládnutím, vydáváním rozkazu a zlostí nad jejich neplněním, a konečně tu byl třetí svět, ve kterém šťastně žili ostatní lidé, pro které rozkazy neplatily a kteří nemuseli poslouchat,“ napsal Franz Kafka ve svém dopise otci Hermannu Kafkovi, který se stal předlohou pro hudebně-dramatické dílo Kafkův dopis otci českého skladatele Jiřího Trtíka. Dílo vzniklo na objednávku Národního divadla a v červnu tohoto roku bylo s velkým úspěchem uvedeno na festivalu Opera Nova. Když se zeptáte skladatelů generace X a mladších, zda se cítí být „českými skladateli“, zjistíte, že většina z nich již takto dávno nepřemýšlí. Své inspirace hledají v tématech, která přesahují rovinu českého nacionalismu. Spojení s českou hudební tradicí se u nich děje víceméně nevědomě, většinou v závislosti na zkušenosti s lidovou hudbou. Do své tvorby však „českost“ vědomě nevkládají, a dokonce se sami pozastavují nad tím, proč se ji snaží posluchači často téměř automaticky v jejich skladbách hledat. Je samotné zajímají témata nadnárodní, která jednoduše kladou důraz na člověka a na problémy dnešního světa. Trend, který bychom neměli ani v inscenační praxi ignorovat.

Přemítání o Roku české hudby si dovolím uzavřít výňatkem z dopisu Antonína Dvořáka nakladateli Fritzi Simrockovi: „Doufejme, že národy, které mají a reprezentují umění, nikdy nezahynou, byť by byly sebemenší. Promiňte mi to, ale chtěl jsem Vám jen říci, že umělec má také vlast, pro niž musí mít pevnou víru a vřelé srdce.“ Je možná paradox, že článek, který se zamýšlí nad posunem české hudby do „nadnárodních“ kontextů, končí právě touto citací. Antonín Dvořák je však pro mě krásným příkladem spojení jedinečného středoevropského temperamentu se světovostí. Nechť se i Národnímu divadlu do budoucna daří vybalancovat lásku a úctu k vlasti, talent a um českých umělců a vědomí, že hudba Čechů již dávno nenáleží pouze Čechům, ale že svět se chtě-nechtě posouvá kupředu.