Opera pohledem současné generace skladatelů

Oba jste skladatelé s velkou zahraniční zkušeností. Píšete hudbu pro domácí i světové orchestry a festivaly. V čem je pro Vás uvedení Vaší novinky v rámci takto významné akce Národního divadla výjimečné?

JT: Premiérovat operu Kafkův dopis otci v Národním divadle, které je od svého otevření spojeno s těmi největšími velikány české hudby, je pro mě opravdu velká čest. O to větší, jedná-li se o zpracování mně tolik blízkého Franze Kafky a zejména ve spolupráci s týmem tak vynikajících tvůrců. Je to také skvělá příležitost, jak vyzkoušet netradiční cesty v oblasti opery. Například v naší opeře budou hudebníci společně se zpěváky na jedné scéně tvořit celkový obraz, choreografii, scénu, není tedy rozdíl mezi postavením člena ansámblu a zpěvákem. Zároveň zde kladu velký důraz na celkovou zvukovost, ambient a elektronickou hudbu v kombinaci s hudbou instrumentální a vokální. Jsem za tuto příležitost opravdu velmi vděčný.

ŠV: Ačkoli dlouhodobě žiji ve Vídni, přichází mi pracovní nabídky také z Česka. A mám z toho upřímnou radost, protože sem samozřejmě stále patřím a díky tomu se mi daří udržovat kontakt se zemí, kde jsou moje kořeny. Je zároveň nutno podotknout, že bez podpory Rakouské republiky bych na většině dosavadních projektů v Česku nemohl pracovat. Věřím proto, že scénické oratorium Stvůry v rámci festivalu Opera Nova uspěje a v dalších letech tak budu moci ve spolupráci s Národním divadlem i dalšími kulturními institucemi v ČR pokračovat. Podle mě je pro instituci, mající ve jméně slovo „národní“, vlastně samozřejmé pravidelně u českých autorů objednávat nová díla a uvádět je, jakkoliv je to spojené s určitým rizikem. Jde o to, že pokud vonička národní kultury nemá povadnout, potřebuje stále nové impulzy. Jsem opravdu vděčný za tuto příležitost a těší mne, že má ND o moji tvorbu zájem. Pro oratorium Stvůry je to velká příležitost.

Liší se přijetí současné hudby u nás a v zahraničí? Vnímáte v tomto ohledu velké rozdíly? Proč si myslíte, že to tak je?

JT: Myslím, že u nás je stále k soudobé vážné hudbě mnoho předsudků, což je škoda. V zahraničí, a to ať už směrem na západ, nebo na východ, například v Polsku, cítím větší otevřenost. Jako bychom byli v Čechách pořád hodně konzervativní. Proč to tak je, přiznám se, nevím. Baví mě ale snaha bourat tyto předsudky hledáním nových cest a oslovováním nového publika. To se nám daří docela dobře se STRO.MY Ensemble. Když na premiéru Koncertu pro les, která se konala na vykácené mýtině uprostřed lesa, přišli místní obyvatelé z Mníšku pod Brdy a okolí, kteří běžně na vážnou hudbu nechodí, a skladba věnovaná stromům k nim promluvila, bylo úplně jedno, že je to soudobá, tzv. vážná hudba. Nebo v rámci projektu Electric Universe, kdy jsme hráli v O2 Universum pro publikum technařů. Často to není o hudebním žánru, ale o prostředí, myšlence, nových vjemech a zkušenostech.

ŠV: Ve Vídni je situace poněkud jiná než v Praze. Vídeň je extrémně živá hudební metropole s institucemi rozdílného ražení od Wiener Staatsoper po Klangforum Wien. Za touto „výkladní skříní“ se to hemží dalšími soubory, které kvalitou nezaostávají. Minimálně dva spolky se zabývají výlučně provozováním nového a aktuálního hudebního divadla. Zrovna nedávno jsem byl ve Staats­oper na Ligetiho Le Grand Macabre. Už dlouho jsem neslyšel takhle dokonale nastudovanou produkci a sotva vyšly první kritiky, celá série byla okamžitě vyprodaná. Vídeň navíc disponuje domácím publikem, které je hudebně otevřené všemu možnému a částečně i vyžaduje novou experimentální hudbu. Největší festival současné hudby Wien Modern každoročně prodává přes 600 abonentek, které v naprosté většině kupují domácí obyvatelé. V tomto ohledu je to u nás opravdu hodně jiné…

Když skládáte novou hudbu, podléháte nějaké míře autocenzury? Tvoříte zcela volně nebo berete v úvahu vkus publika, pro které píšete? Pochybujete někdy o tom, co vytvoříte?

JT: Snažím se být upřímný a věrný sám sobě, a to jak v tvorbě, tak v životě. Píši hudbu tak, aby se mi líbila, abych s ní byl spokojený a vyjadřovala to, co si klade za úkol. Často je to o dlouhém hledání, přemýšlení, poznávání, přehodnocování. Občas je psaní hudby ta nejpřirozenější věc a občas jsou to muka plná nejistoty, pochybování, tápání.

ŠV: Myslíte, že braní ohledů na publikum je autocenzura? Podle mě by skladatelé měli být během studií více vedeni k zohledňování toho, že jejich dílo bude poslouchat někdo jiný. Nejsem si jistý, jestli se dostatečně poukazuje na to, že umění existuje pouze v komunikaci s publikem. Umění bez publika nedává smysl. Někdy závistivě hledím na současnou literaturu, kde každý spisovatel má k sobě editora, který dílo proškrtá, zkrátí, okomentuje, prostě pohlídá, aby se dobře četlo. Připadá mi škoda, že skladatelé často nikoho takového nemají, a řekl bych, že jsme si prosazováním našich vlastních představ na úkor komunikace s publikem dlouhodobě uškodili. Jiná věc je samozřejmě to, jestli publikum disponuje jistou dávkou otevřenosti vůči novotám, a v tom podle mě spočívá úkol veřejných hudebních institucí. Současná hudba je, stejně jako hudba klasická nebo romantická, jazyk. Jazyk ve smyslu kódu, pro jehož dešifrování musím mít klíč, a ten klíč spočívá v tom novou hudbu pravidelně slýchat. Žádné zvláštní vzdělání není třeba. Pražské publikum je jistě vnímáno jako konzervativnější, nicméně přibývá posluchačů se zájmem o novou hudbu a moderní umění.

Kdo je Vaše publikum, Váš posluchač? Koho si přejete Vaší hudbou oslovit?

JT: Nemám úplně specifikovanou cílovou skupinu. Mám zkušenosti, že moje hudba se líbí jak mladé, tak střední či starší generaci. Možná bych uměl říct, kdo není moje cílová skupina, a to jsou ti, kteří očekávají od hudby čistě zábavu nebo hudbu na pozadí.

ŠV: Pokud by na moje koncerty přestali chodit moji přátelé a rodina, protože by si s tím nevěděli rady, se skládáním bych praštil. Zároveň považuji za důležité, aby s mými věcmi byli spokojeni i interpreti. Jsem rád, když se mi podaří oslovit co největší okruh lidí, zároveň jsem si ale dobře vědom toho, že umění, až na výjimky, je záležitost elitní a z podstaty nedemokratická, a vím, že některé lidi nemůžu oslovit, aniž bych zrazoval sám sebe.

Jakou roli pro Vás hraje při skládání vokální kompozice libreto? Podle čeho ho vybíráte?

JT: Napsat operu inspirovanou Franzem Kafkou byl můj sen již dlouhou řadu let. Za dob mých studií v Clevelandu jsem chtěl zhudebnit román Amerika pro newyorské České centrum, pak jsem přemýšlel nad jistou operní podobou románu Proměny. Předloni jsme se sešli s básníkem Janem Škrobem a přišla řeč na Kafku. Jan se zmínil o Kafkově díle Dopis otci. Když jsem si ho přečetl, hluboce mě zasáhlo. Když mě pak oslovil dirigent Jiří Rožeň s nabídkou uvedení opery v rámci festivalu Opera Nova, ihned se mu zalíbila myšlenka kafkovské opery. A to jsme ještě ani nevěděli, že bude mít Kafka stoleté výročí! Všechno do sebe přirozeně zapadlo a Jan Škrob vytvořil pozoruhodné, velmi originální, nebojím se říci až geniální libreto. Pročítám ho a zhudebňuji již několik měsíců a stále v něm nacházím nové a nové souvislosti. Zároveň celé libreto a osobnost velkého spisovatele od začátku konzultujeme s překladatelkou Franze Kafky Věrou Koubovou, která se v průběhu tvůrčího procesu stala nedílnou součástí našeho týmu. Dbá na historickou věrnost našeho díla a v mnoha ohledech nám otevřela oči.

ŠV: Libreto je pro úspěch opery důležitější než hudba. Pro povedené představení je potřeba souhry tří elementů – textu, hudby a produkce (čili režie a scénografie). Na libreto mám vysoké nároky a v posledních letech jsem dokonce několik projektů kvůli libretu odmítl. Hudba má samozřejmě sílu uhladit nepovedenou repliku, která by v činohře neprošla, ale v opeře díky hudbě projde. Podle mě je ale funkcí hudebního divadla pozvednout text na emocionální úroveň, které by bez hudby nedosáhl. Kašírování slabin libreta považuji za zneužívání hudby.

Čím Vás oslovila předloha Kafkova dopisu otci / Stvůr? V čem mohou být tato témata pro současného člověka zajímavá, objevná? Uměli byste formulovat pocit nebo myšlenku, se kterou byste chtěli, aby divák z představení odcházel?

JT: Dopis otci má velmi aktuální hlavní témata – mentální zdraví, strach, úzkost, výchova, vztah rodičů a dětí, traumata z dětství, násilná komunikace, zesměšňování, nedůvěra, ale také překonávání a vyrovnávání se s traumaty a přijetí skutečnosti. Mnohem víc než o temnotě je tedy o světle – pro mě hodně osobní záležitost. Každý z nás byl někdy dítě a setkal se více či méně s nějakou z výše zmíněných věcí. Často to můžou být jen zdánlivě nevinné „posměšky“, které mohou mít zásadní vliv na psychiku druhého. A o tom přesně je naše opera – intimní psychologické drama.

ŠV: Text Yanna Verburgha chápu jako varování pro liberální část společnosti, že respekt a tolerance nejsou samozřejmé a že občanské svobody lze kdykoliv zvrátit. Předloha Stvůr vznikla v době, kdy Francie uzákonila manželství pro všechny, ale toto rozhodnutí vedlo k explozi násilí malé části francouzské společnosti proti queer lidem. Českou republiku považuji za podstatně méně radikalizovanou a tak opravdu žasnu nad zápasem českých zákonodárců se sebou samými. Na Stvůrách mě také zaujalo spojení tvrdého realismu a poezie. Některé scény jsou psány vysloveně jako báseň a tam má ten text výrazný přesah, který hudba umocňuje. Stvůry přesto nejsou pouhou sbírkou ohavností, které se queer lidem dnes dějí. Dramaturgicky nám šlo o to, aby publikum neodcházelo zdrcené, ale s nadějí. Jestli to celé bude pro publikum objevné, se ukáže až na představení.

Opera jako taková je specifický žánr. Cítíte se být operním skladatelem? Nebo je to jen jedna součást vaší skladatelské osobnosti? V čem je tvorba opery pro Vás zajímavá, jiná, atraktivní?

JT: Toto je moje první opera, takže se zatím jako operní skladatel nemohu moc cítit. Rozhodně je mi ale spojení dramatu a hudby velmi blízké. Mám minimálně dva nápady na další opery, které bych chtěl v budoucnu napsat. Myslím si, že díky technickému pokroku je v tomto žánru stále mnoho neobjeveného. Opera navíc může mluvit o současných tématech a konkrétně je pojmenovat.

ŠV: Určitě se vidím především jako operní skladatel a považuji to za privilegium. Totiž koncerty, kde se hraje výhradně nová hudba, můžou být poněkud odtržené od reality běžného publika. V sálech nezřídka sedí jenom kolegové a experti. Je to pak taková uzavřená nádoba. Opera je z podstaty masové umění, podle velikosti hlediště musíte přesvědčit v řádu až desítky tisíc lidí, aby si koupili lístek, a tudíž je tato uzavřenost vyloučená, což mi rozhodně vyhovuje.

Jak byste popsali svůj skladatelský rukopis? Co byste si přáli, aby si posluchači vybavili, když v programu uvidí napsané Vaše jméno? Jaké jsou atributy, podle kterých je Vaše hudba snadno rozpoznatelná?

JT: To je spíše otázka pro hudební vědce. Píši hudbu, kterou cítím, nepřemýšlím o stylu, ale spíše o sdělení a kreativitě. Baví mě neus­tále objevovat cesty, jak co nejlépe hudebně zpracovat různá témata a zároveň hledat barevnost, zvukovost, autenticitu, učit se novým věcem, poslouchat zvuky a přemýšlet, co ve mě vyvolávají. Teď se třeba věnuji poznávání a experimentování s elektronickou hudbou a spatřuji velkou sílu především ve spojení s hudbou klasickou instrumentální i vokální. Toto spojení a důraz na celkovou zvukovost bude mimochodem nedílnou součástí opery Kafkův dopis otci.

ŠV: Na tuto otázku by měli asi raději odpovědět jiní. Každopádně mě lze označit za tradicionalistu. Nejde mi o reformu žánrů, kterými se zabývám. Třeba opera podle mě jako žánr funguje, nevidím důvod ji nějak překopávat. Na druhou stranu nekopíruji žádné minulé styly a využívám nových kompozičních technik, když je třeba. V zásadě se dá říct, že sedím na dvou židlích, přičemž jsem rád, že se mi v podstatě daří být brán vážně oběma stranami.

Šimon Voseček: Stvůry
17. června, 20.00 hod.
Divadlo Bez zábradlí
světová premiéra

Jiří Trtík: Kafkův dopis otci
15. a 20. června, 20.00 hod.
Nová scéna
světová premiéra

Více o festivalu Opera Nova na webových stránkách operanova.cz