Soundtrack Valérie míří na Spotify

Seznámil jste se s literární předlohou nebo filmem Valérie a týden divů ještě předtím, než jste byl přizván ke spolupráci na inscenaci Laterny magiky?

Do té doby jsem tuto knihu neznal. Neviděl jsem ani snímek Jaromila Jireše z roku 1970. Ale když mi to téma Jakub (režisér Jakub Šmíd, pozn. red.) představil, absolutně jsem pro to zahořel.

Mnohovrstevnatá surrealistická předloha Vítězslava Nezvala pojednává především o tajuplném dobrodružství dívčího dospívání. Čím je zmíněná tematika tak poutavá pro dospělého muže?

Hodně jsem k tomu přistupoval z perspektivy rodiče, což bylo velmi zajímavé. Teenagerský věk u dívek vnímám hlavně skrze svou roli otce a přirozenou ochranitelskou potřebu. Zároveň si myslím, že je důležité si uvědomit, jak moc se v současnosti řeší téma maskulinity – a často i v negativním kontextu. Vím to i od své dcery. Práce na Valérii mi pomohla najít odpovědi na některé z mých otázek, které jsou s rolí otce ve vztahu k dospívající dceři spojené.

Když vás Jakub Šmíd oslovil, abyste k inscenaci složil hudbu, měl jste od začátku jasnou vizi, nebo se váš koncept vyvíjel spíše postupně?

Jakub je v tomto skvělý, protože přichází vždy s jasnou inscenační vizí, kterou ale rozvíjí spolu s celým inscenačním týmem. Nechává nám velký prostor. Myslím, že skladatel není jen „vykonavatelem“ nějakého zadání, ale především někdo, kdo přináší názor. Třeba Jakub přijde s tím, že slyší určitý nástroj nebo konkrétní atmosféru. Výsledný tvar je ale nakonec na mně. U Valérie jsem věděl, že budeme pracovat i s písněmi, ale nechtěl jsem, aby to byly klasické „písničky“ s tradiční strukturou sloka-refrén, sloka-refrén. Nechtěli jsme z toho mít muzikál, spíše nám šlo o poezii v hudbě. Také jsem měl velkou radost, že v inscenaci bude zpívat Aneta Kalertová, protože její hlas miluju. Je ji sotva dvacet, ale v jejím hlase je jakási „stará“ duše.

Vaše hudba tedy hraje v inscenaci podstatnou roli. Jak byste ji sám charakterizoval?

Nechtěl jsem, aby ta hudba byla „normální“. Chtěl jsem ji trochu posunout, aby to nebylo jen o tom, že se hraje krása nebo ošklivost – ale aby i ošklivost mohla být krásná a krása měla v sobě něco syrového. To mě na tom baví. Nejtěžší je pro mě skládat hudbu pro reálné situace, kde někdo dělá běžnou věc. Mám pocit, že hudba spíš funguje mezi řádky, v něčem nevyřčeném. Také vždycky nese nějakou emoci. Když někdo loupe pomeranč, ta emoce může být jakákoli – nebo taky žádná. A právě to je těžké. Jakmile zahrajete jediný tón, už v sobě něco nese, už nějak působí. Dělat generickou, neutrální hudbu, která má znít, jako by tam ani nebyla, je pro mě největší noční můra. Samozřejmě rozumím, co tím lidé myslí, ale mám pocit, že to hudbu vzdaluje od její skutečné podstaty. Hudba tu nefunguje jen jako podkres, ale pomáhá měnit perspektivu.

Jaká skladba z Valérie je vaše nejoblíbenější?

Mám hodně rád závěrečnou píseň, která se jmenuje Kdo? Postava Valérie v příběhu čelí tlakům snad ze všech stran, ta závěrečná skladba je tedy takový manifest. Tahle písnička je pro mě zkratkou celého příběhu – proměna dívky v ženu, ale v koncentrované podobě tří minut. Mám moc rád, jak ji Aneta interpretuje. A ještě mám oblíbený gospelový motiv ve skladbě Go Down, Moses – ten je použitý i v traileru.

Od svých známých vím, že si vámi zmíněný trailer rádi občas pouštějí, a to právě kvůli poslechu hudby. Ta však bude brzy mnohem dostupnější. Náš rozhovor vzniká v době, kdy Laterna magika připravuje skladby z inscenace k poslechu na Spotify. Počítal jste už při komponování s tím, že by měly fungovat samostatně?

Divadlo je za mě místo, kde dobrým spojením všech inscenačních složek vznikne něco magického. Když se to podaří správně, má to zvláštní kouzlo. V dnešní době, kdy se člověk jediným kliknutím dostane k téměř čemukoliv, může být osvěžující, že některé zážitky nejsou tak snadno dostupné. Například hudba, která vznikla pro divadelní inscenaci, prostě zůstává v tom divadle a nejde z toho celku vyjmout. Holt divák musí přijít znovu (smích). To je jeden pohled. Na druhou stranu mi konkrétně v tomto případě dává smysl, že skladby budou dostupné k poslechu i z domova.

Hudba Luboše Fišera je jedním z ikonických prvků filmové adaptace z roku 1970. Ovlivnila vás nějak jeho práce?

Vůbec, já ji neznal. Svatou trojici skladatelů československé filmové hudby – Šust, Fišer, Liška – mám naposlouchanou hodně, ale film z roku 1970 mě minul. Jakub mi i řekl, že ten snímek je skvělý, ale že je to spíš taková pohádka. A my cestou té pohádky jít nechtěli.

Pracoval jste při této inscenaci s nějakými netradičními nástroji nebo experimentálními technikami?

Ano, při komponování jsem se rozhodl využít jeden specifický nástroj, který jsme si na začátku vybrali, a to fagot. Má velký rozsah – ve vyšších polohách zpívá, zní až škrtivě, zatímco ve spodních má hezkou hloubku. Má tedy temnou i romantickou polohu. Tento nástroj jsem využil naplno, takže se v hudbě neustále objevuje a propojuje různé prvky příběhu. Zaznívá v souvislosti s několika postavami – ať už je to Gracián, Tchoř, nebo romantická láska u Orlíka. Každý z nich představuje určitou mužskou sílu, která hlavní hrdinku ovlivňuje, a tento nástroj se jako červená nit prolíná celým příběhem. Dalším výrazným prvkem je motiv divošství, maskulinity – což je znázorněné i v choreografiích. V hudbě se objevují fragmenty připomínající černošské spirituály, divošské zpěvy – jen krátké úryvky. I když se děj příběhu neodehrává v takovém prostředí, líbila se mi představa propojit ho s tímto prvkem. Vím, že Nezval byl fascinován původními kulturami a jejich estetikou, takže mi to přišlo jako zajímavá součást celku.

Když se vrátíme ještě k představitelce titulní role Anetě Kalertové, které v době zkoušení inscenace bylo pouhých sedmnáct let, prozraďte, jaká byla vaše spolupráce?

Anetu znám od jejích třinácti let ještě z jiných divadelních projektů. Ona je opravdu extrémně talentovaná. V případě Valérie napsala texty ke třem písním. S Kubou svou úlohu Valérie důkladně rozebírala. Byl jsem rád, že jsme na těch písních mohli pracovat společně, protože jsou nedílnou součástí charakteru postavy. Myslím, že v takovém případě by měl skladatel ustoupit do pozadí a dát prostor samotnému představiteli role, aby do hudby vnesl něco svého – pokud to dokáže. A Aneta to rozhodně dokáže. Je nesmírně kreativní.

A ještě poslední, nedivadelní otázka. Jakou hudbu ve svém volném čase poslouchá hudební skladatel?

Co miluju, jsou desky ze zlaté éry amerického labelu Motown a černou muziku obecně. Od puberty mne provází Nick Cave, to je moje stálice. Zároveň se ale musím přiznat, že mě nesmírně baví objevovat nové interprety a sledovat, co se děje na hudební scéně.