Rozhovor s tvůrci Sarkasmů

Eyale, Andreji, prozraďte nám, co můžeme od vaší choreografie očekávat.

Eyal: Výchozím bodem je cynické naladění, které v sobě jako jednotlivci nosíme. Každý z nás má v sobě něco dobrého, ale také určitý chaos. Ten bych rád znázornil. Vím, děláme krásné věci, rozvíjíme technologie a další skvělé oblasti, ale také cítím, že se postupně od sebe odpojujeme… Ztrácí se prostá komunikace, trpělivost, naslouchání jeden druhému. Myslím si, že jsme svědky začátku katastrofy, k níž společnost směřuje.

Andrej: Ode mě můžete čekat zábavu na jevišti, pohyb, emoce a také trochu smutku, v podstatě je to docela jasná cesta „nikam“. A tanečníci jsou opravdu vynikající! Je vzácné, že tak velké klasické těleso dokáže být tak otevřené a tvořivé. Tanečníci mají otevřenou mysl.

Co vás k choreografii inspirovalo?

Eyal: Všechno! Třeba hudba. Když jsme s hudebníkem Gilem Mehmertem spolupracovali na jihu Izraele v Beer Ševě, dotkli jsme se různých katastrofických scénářů. Jednou jsme udělali v místnosti strašný nepořádek a pozvali přátele. Atmosféra byla šílená. Přišlo hodně lidí, do té atmosféry jsme se ponořili a začali tvořit hudbu. Pomáhají mi také knihy, pak i tanečníci Baletu Národního divadla, s nimiž pracuju, ti jsou fantastičtí. A vůbec – inspiraci vnímám na každém kroku. Dívám se třeba na krásné jezero, ale hned si představuju pohromu. Ve všem vidím obojí.

Andrej: Mě zaujala otázka stresu a toho, jak se s ním v dnešní době vyrovnáváme. O tom mé dílo je. Kdysi člověk třeba lovil potravu a přitom musel dávat pozor, aby ho to zvíře nezabilo. To byl jiný druh stresu, nutil nás brát nohy na ramena a běžet pryč. Dneska jsme doma, kde je teplo, máme co jíst, máme všechno, ale stresují nás informace. A tak se snažíme uklidnit a dýchat, ovládat se. Nevím, možná bychom se zároveň měli zeptat sami sebe, jak moc tohle ovládání emocí potřebujeme. I dnes chceme utéct, uniknout, a to je normální. Jen si to musíme uvědomovat a dávat pozor.

V čem je pro vás vaše aktuální choreografie, nebo práce na ní, specifická?

Andrej: Od začátku jsem měl ohledně své choreografie jasnou představu, což se mi stalo zatím asi jen jednou nebo dvakrát v životě. Je to vzácné. Specifické je i to, že budu na jevišti poprvé pracovat s videem. Jsem spíš zastánce „ručních“ postupů, s digitálními prostředky jsem zatím nepracoval, ale tentokrát to bylo zásadní pro myšlenku celého díla.

Eyal: Velmi výjimečná je pro mě především spolupráce s pražským souborem. Pracovat s baletními tanečníky, kteří zvládají klasickou i současnou tvorbu, to je pro mě jedinečné. Obvykle jsem ve styku s těmi, kteří se věnují současnému tanci, ale v Praze mají tanečníci základ v klasickém baletu. Zároveň umělecký šéf Filip Barankiewicz léta vede soubor k tomu, aby zvládal právě i současnou techniku. Já jsem se původně chtěl klasice také věnovat, byl to můj sen, ale neměl jsem na to tělesné předpoklady. A tak jsem se zaměřil na současný tanec.

Co by si podle vás diváci měli z vaší choreo­grafie odnést? Jaké je její poselství?

Andrej: Doufám, že se diváci nechají vtáhnout, prožijí emoce a v mém díle se najdou – a odnesou si ho z divadla s sebou. Snad se jich dotknu tak, aby se i dalších pár dní zabývali tím, proč je choreografie tak zasáhla. Doufám, že se mi to podaří.

Eyal: Katastrof nese řadu vzkazů. Ale já nechci, aby měl divák jasné odpovědi, spíš bych byl rád, kdyby si položil správné otázky. Co můžu jako jednotlivec ve společnosti udělat, aby se nám žilo lépe, aby bylo lépe na světě? Nejsme středem vesmíru, nejsme nejdůležitější, ani bychom se tak neměli chovat. A tak se můžeme ptát, jak být na světě dobrým hostem.

S Národním divadlem už máte oba zkušenost. Eyale, vaše choreografie Artza tu byla uvedena v rámci komponovaného večera bpm. A vy, Andreji, jste našim divákům nabídl dílo Perfect Example v rámci triptychu Slovanský temperament. Jak ten návrat vnímáte?

Eyal: Je to úplně jiné. Poprvé jsem na sebe kladl obrovské nároky, ačkoliv na mě ve skutečnosti nikdo netlačil. A dnes, když jsem tady podruhé – vlastně už potřetí, do Prahy jsem se svým souborem přijel i loni –, cítím se tu jako doma. Znám tu lidi, oni znají mě, nezačínáme od nuly.

Andrej: Moc mě to v Praze baví. Jsem rád, že jsem zpátky. Že vidím tváře, které znám už skoro sedm let. A potkávám i nové talenty... Máte skvělý soubor! 

Foto: Ivan Pinkava