Vladimir 518 o Nové scéně

„Já jsem z architektů měla moc ráda například Karla Hubáčka. Byla to opravdu aktivní generace, pracovali pořád. Machoninovi, Šrámkovi taky. Honza byl trochu jiný než Alena, protože ona je taková prostá a civilní, a on se spíš hodil pro ty slavnostní věci. To byli výborný lidi. Karel Prager byl takzvaně nadávavý a byl okolo něho vždycky nějaký rozruch. Ale byl výborný. Zakázku na Novou scénu získal tak, že si vláda usmyslela, že ji stihne dostavět do stého výročí Národního divadla v roce 1983. Chtěli to nový a chtěli všechno nej nej a Prager jako jediný do toho vstoupil a vzal to. Nikdo jiný si netrouſl.“

Cituji zde část odpovědi z rozhovoru s Jaroslavou Brychtovou, dnes už zesnulou sklářskou výtvarnicí, která společně se Stanislavem Libenským tvořila kultovní duo umělců, jež definovalo světoznámý vzestup českého abstraktního skla. Tento rozhovor pro knihu Obsese jsem s ní natočil v jejich ateliéru před deseti lety, podobně jako s devatenácti dalšími tvůrci. Záměrem bylo analyzovat vztah umělce a jeho pracovního prostoru, přesto jsem ale skoro každému z nich nadhazoval i otázky týkající se tak či onak architektury. Vazba mezi uměním a architekturou mi totiž vždy přišla fascinující, a když bych měl tento svůj krátký text zúžit k osobě Karla Pragera, u něj to platilo snad dvojnásob. Vedle Libenského s Brychtovou se v kontextu jeho staveb objevoval pravidelně například i sochař Miloslav Chlupáč, který zcela symbioticky doplnil exteriéry Federálního shromáždění či aktuálně tolik diskutovaných budov Sdružených projektových ateliérů (tzv. Kostek) na Emauzích.

Karla Pragera, i celou jeho tehdejší generaci, volné umění velice zajímalo. Integrálně ho vsazovali do svých projektů, a to ne pouze jako doplněk, ale spíše jako středobod svého formálního přemýšlení. V některých případech se toto intenzivní pohrávání s výtvarnými či sochařskými formami přetavilo v tendenci, kterou můžeme nazvat skulpturální architekturou. Nová scéna je toho zářným příkladem. Komplexní umělecký objekt, poetický materiálový gesamtkunstwerk.

Tuto unikátní soustavu budov, v jejichž příběhu zpočátku sehráli svou důležitou roli i architekti Pavel Kupka a Ivo Loos, čeká v blízké budoucnosti celková rekonstrukce. Nezbývá než doufat, že tato aktualizace nenaruší tu nejdůležitější vazbu, a to je dle mého názoru právě vztah mezi výtvarným záměrem a technologickým (materiálovým) řešením. Karel totiž miloval Miese a ten mimo jiné říkal, že „Bůh je v detailu“. Nezapomínejme na to.