Za vůní manéže i do oblak

Pokud budeme hledat zahraniční předobrazy a možné inspirace, dojdeme ke jménům jako Edgar Degas, Georges Seurat, Pablo Picasso, Henri de Toulouse-Lautrec ad., především Serautovy obrazy Cirkusová přehlídka a Cirkus jsou proslulé. Cirkusy a varieté byly nejčastějším námětem malíře Františka Tichého, který mimo jiné ilustroval román Cirkus Humberto a zůstal cirkusu věrný i ve své volné tvorbě. Je pozoruhodnou osobností, která se vymyká žánrovému zařazení – byl sice současníkem avantgardy (1896–1961), ale k jejímu programu se nehlásil. Byť byl vrstevníkem Nezvala či Teigeho, nesdílel ideje poetismu, program Devětsilu a neměl rád ani surrealismus, jemuž vyčítal přehnaný důraz na formu. Jeho tvorba byla ovlivněna několikaletým pobytem v Paříži a tématem cirkusu, klaunů a commedie dell´arte je doslova prorostlá. Zastavme se u něj na okamžik:

Kouzelný cirkusový svět Františka Tichého

Poprvé se u Tichého objevil motiv cirkusu v roce 1921 v litografii Hrazdářka (jak jsme si mohli povšimnout, toto označení používal i Schorm ve scénáři Kouzelného cirkusu, ačkoli dnes se už pro artistky a artisty na visuté hrazdě nepoužívá). Pravděpodobně se s cirkusem setkal jako řada chlapců v dětství – když do Zlíchova, kde žil s rodiči, přijel kočovný cirkus, nabídli se s kamarádem, že budou pomáhat pečovat o koně výměnou za možnost chodit zdarma na večerní představení. Je otázka, zda jde o anekdotu, nebo o obvyklý jev, protože stejný příběh vlastně vypráví i Karel Poláček v Bylo nás pět… Později prý, když už Tichý studoval litografii, spolupracoval s cirkusem Kellner a Šipka a maloval pro něj plakáty. Jisté je, že když Tichý krátce pobýval v Marseille, vytvářel kostýmy, dekorace a scénické výpravy pro Pinderův cirkus.

V českém prostředí nebyl sám, koho kouzlo cirkusu zajalo. Cirkus či artisty zachytili Karel Myslbek (syn J. V. Myslbeka), který se soustředil spíš na sociální tematiku lidí na okraji společnosti, či Antonín Procházka. Velmi slavný je obraz Cirkus Bohumila Kubišty na pomezí expresionismu a kubismu, aktuálně ve vlastnictví karlovarské galerie. Mnoho výtvarníků ve 20. letech nacházelo v cirkuse námět pro sociálně kritické vyjádření. Klauny maloval i Josef Čapek. Ale fascinace Františka Tichého cirkusem je naprosto výjimečná a soustavnost jeho soustředění mezi našimi výtvarníky obdobu nemá. Jeho práce je do velké míry variační, ve svém díle se ke stejným námětům pravidelně vracel, respektive stále je rozvíjel. Jedním z takových celoživotních motivů je série Hlava klauna, o níž píše kunsthistorička Jana Orlíková:

„V roce 1927 maluje především masku, za níž se klaun skrývá. Tomu napovídá i použitá technika, inspirovaná fauvistickou expresivitou a lapidárností. Silný citový náboj díla prozrazuje, že můžeme mluvit o sebereflexi vlastního místa ve společnosti. Další hlavy z let 1933 a 1934 ukazují pouze masku, pečlivě skrývající člověka, který si ji nasadil. Tady pracuje umělec s ostře nasvíceným plastickým objemem, ať už má v ruce uhel, nebo pracuje s olejem. Neobyčejně silná Hlava klauna VII z roku 1935 kombinuje linii, světlo, které víc skrývá než objasňuje, a střídmou, zcela realistickou vnitřní kresbu. Právě propojením těchto tří prvků se do díla dostalo jitřivé napětí a výpověď o tragičnosti lidské existence. Myslím, že to byla pro Tichého nejzazší možnost osobního poselství, jakési až přílišné nahlédnutí do soukromí.“

Tichý maloval a kreslil sice i pařížskou a pražskou architekturu či zátiší, ilustroval knihy (prosluly například jeho ilustrace Poeova Havrana) a chrlil ex libris a drobné grafiky a byl i výtvarníkem divadelním (především Švandova divadla), cirkus a artistika se však u něj vracely s neochvějnou pravidelností a tvoří motivické jádro jeho díla. Jako kostýmní výtvarník se v roce 1954 uplatnil i ve filmech Komedianti (na motivy Ivana Olbrachta) a Cirkus bude!

Kromě portrétů klaunů, z nichž vždy vychází jakési vnitřní pohnutí a vážnost a jejichž rysy jsou ukryty jakoby ve stínu, se v Tichého tvorbě stále vrací motiv břichomluvce s loutkou a také karetních eskamotérů: celých deset let pracoval na svém vrcholném obrazu Kouzelník. Mezi motivy se také pravidelně vracejí hrazdáři, opakuje se zpodobení hadího muže, polykače mečů a také téma „vysoké školy“, tedy mistrovské drezury koní. Některé jeho práce jsou realistické, inspirované skutečnými klauny, jako byl například Grock, švýcarský klaun a hudebník, velmi populární v meziválečném období v celé Evropě. Tichý vystihl jeho fyziognomii i duši klauna, stejně jako když zachycoval podobu některého z bratrů Fratellini.

Maloval a kreslil kouzelníky, krasojezdkyně i výhledy na cirkusová šapitó, obrazy z cirkusu se řetězí i v cyklu Capriccio, ale vždy se vrací především figura klauna a pak postavy commedie dell´arte, divadelní archetypy harlekýna, kolombíny i pierota (který se v commedii dell´arte objevil až v 17. století). V portrétech je to také vyzývavý Scapino s bílou škraboškou s velkým nosem. Pokud jde o možné předchůdce a inspiraci, proslulé jsou malby postav commedie dell´arte Jean-Antoina Watteaua a jeho předchůdce a učitel Clauda Gillota, v moderní éře maloval harlekýny a pieroty často Picasso. U Tichého jsou to výjevy z představení, portréty v maskách anebo sedící harlekýn s tváří, kterou zahaluje temný stín.

Spříznění klaunů s archetypy commedie dell´arte umocnila avantgarda, která jako by smazaly jejich odlišné kořeny a provenience, a stejně tak se tyto typy prolnuly i v našem Kouzelném cirkuse, kde se v zásadě jeden archetyp přerodil přirozeně v druhý, jak popisujeme jinde. Tvůrců se bohužel dnes už nemůžeme zeptat na jejich inspiraci a na to, zda Evald Schorm nebo Zdenek Seydl nacházeli jakési zdroje i ve výtvarném umění, je to však pravděpodobné, protože každý, kdo zavadí v umění o téma cirkusu a klauna, musí se dříve nebo později setkat právě s dílem Františka Tichého. Ostatně setkali se i v reálném životě, připomeňme krátký animovaný film Jiřího Trnky z roku 1951 Veselý cirkus – jeho výtvarníky jsou vedle Trnky malíři Kamil Lhoták, František Tichý a Zdenek Seydl. Vzájemné ovlivnění je více než pravděpodobné.

Kouzelný cirkus stojí na pomezí starého a nového věku nonverbálních umění. Další kapitolu bychom mohli připsat v loutkovém divadle, které je na scéně přítomné také skrze silné archetypy, navíc ve výčtu kostýmů je ženská loutka vedena jako kolombína. Josef Herman píše ve své bilanční kritice z roku 1992: „Bylo by lákavé podrobně analyzovat i další složky bohaté inscenace. Třeba pasáže loutkového divadla, které do inscenace vnášejí atmosféru tajemné „Prahy magické“, řečeno s prof. Rippelinim. Nebo připomenout, že se inscenace vrací k atmosféře Cirkusu Humberto a obrazů F. Tichého a zároveň předjímá vlnu klaunských inscenací moderní pantomimy 80. let (Polívka, Deklaunizace), které také budou porovnávat poetický svět klaunů s bezcitnou světskou mocí.“

Mnohá umělecká díla ztvárňující cirkus jsou nejen slavná – ale i drahá. Obraz Jindřicha Štyrského Cirkus Simonette, který byl první ilustrací zařazenou v Nezvalově Pantomimě, se v roce 2006 prodal v aukci za 9,46 milionu korun. A obraz Cirkus malířky Toyen se v aukci v pražském Mánesu prodal v roce 2021 za 65,75 milionu korun.

Dovedeš si představit mé vykulené oči na krasojezdkyni v růžovém trikotu. Ta se mi ze všech atrakcí líbila nejvíc a pak samozřejmě dva klauni, kteří se během představení museli několikrát převléct k různým jiným artistickým číslům. Viděl jsem pak v životě kdekterý cirkus z různých dílů světa, zvláště v Paříži, kde jsem si nic z takových možností nenechal ujít, ale tento cirkus ze Zlíchova, s 'hudbou', kterou vykouzlila jen tahací harmonika, se mi líbil nejvíc. (František Tichý v publikaci Františka Dvořáka O umělcích, jak je neznáme)

V titěrně detailních obrazech a grafikách Kamila Lhotáka zase neomylně kralují vedle pionýrských letadel a automobilů balóny, takové, které fascinovaly později režiséra Jiřího Srnce tak, že si jeden vymínil použít v Kouzelném cirkuse. Přinese svobodu Venuši a navíc se díky této sekvenci divák proletí nad českou krajinou. Balón je další hravý, poetický i poetistický motiv. Představuje spojení cirkusového dobrodružství s futuristickým obdivem k pokroku, který člověka osvobozuje tím, že přetíná vazby času a prostoru. Letadlo není tak poetické, protože zdůrazňuje efektivitu a souboj s živlem, ale let křehkého balónu je pokorným hledáním symbiózy. Popírá prostor, ale nikoliv čas. Přiznává lidskou zranitelnost, a tak pohled na něj způsobuje závrať a zvyšuje tep, stejně jako pohled na akrobata balancujícího na hrazdě. Touha vznášet se v prostoru, uletět za svými sny.

Kamil Lhoták později vzpomínal na zdroj své inspirace: „Když mně bylo asi pět let, byl jsem s mou tetou Julií Kouglovou na trávě a ona mi najednou říká: Kamílku, letí balón. A skutečně, nad námi se vznášel za úplného ticha vzduchoplavecký balón. Každý, kdo balón viděl, zůstal štajf! Hlavně protože balón byl velký a tichý. O každém vzletu se vypravovalo dětem i vnukům.“ Jeho tvorbou je nepochybně inspirován mladší výtvarník Tomáš Bím, který se občas vrací k motivu balónu nebo charakteristické dvoubarevné plachty.

Cirkus Simonette vyrostl z téže atmosféry jako Nezvalova Pantomima: evokace dojmu z artificiálních prostředí divadel, šantánů a cirků, ze světa komediantů, pierotů, akrobatů, krajek tanečnic a sladkosti líčidla. Pierot, klauni, námořník, dobrodruh a žonglér stali se nám, od počátku Devětsilu, symbolickými postavami.
(Karel Teige)

Snímky obrazů Františka Tichého poskytla Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem. 

• ZPĚT NA VÝPIS KAPITOL