Zuzana Hrzalová a Josef Kotěšovský: Tělo v našem věku tančí duší 

Jak vnímáte své tělo? 

Zuzana Hrzalová: Já jsem je dřív vnímala jako pracovní nástroj. Pohybem těla jsem se snažila předávat divákům radost, smutek, mnohé emoce. A nyní se své tělo snažím dokonce moc nevnímat, protože procesem stárnutí si uvědomuji, že už není takové, jaké bylo.  

Josef Kotěšovský: (s úsměvem) Tělo vnímám jako bezpečnostní schránku své někdy hříšné duše. Chtěl jsem to opsat od Shakespeara, ale nakonec z toho vznikl můj verš.  

Vaše tělo v plné síle podávalo virtuózní výkony. I přestože tělo stárne, dovednosti zůstávají v paměti. Kam se transformují nebo v co se proměňují? Jak dokážete využít všechny limity dané věkem, a přesto dál autenticky sdělovat pohybem emoce?  

JK: Tělo v mém věku už nemůže rozdávat tolik radosti samotným pohybem. Jde proto přes vnitřek, duši, výraz. Tělíčko, bohužel, už je trošku staré a hlavně neohebné. Ale věřím, že všemi zkušenostmi za dlouhé roky na zkušebnách, jevišti i v hledišti získává duše jiný rozměr, pozoruje svět z jiné úrovně a dává pak tělu možnost nového způsobu vyjadřování.  

ZH: Dříve, myšleno v mladším věku, bylo pro každého tanečníka prioritou tělo, aby podávalo výkony a vypadalo krásně. Ale postupem času člověk zmoudří, trošku si to uvědomí, že to není jen o prioritách těla, a tím si vlastně překomponuje všechny nabrané dovednosti a zkušenosti do duše. A pak zjistí, že ta je mnohem důležitější. A mělo to být to nejdůležitější i na začátku, ale mládí je jiné.  

Kdy jste si uvědomili zlom?  

JK: Buď to řekne tělo samo, nebo v mém případě doktoři. Jejich otázka zní: „A kolik je vám let? Díval jste se někdy na datum narození?“ Když se člověk snaží překonávat pohybové rekordy, tak si bohužel sahá na limit. To jsem vždycky záviděl činohercům, že činoherec dozraje ve čtyřiceti, padesáti letech a konečně ví, o čem hrát. Prostě radost. Bohužel pro tanečníky, kteří ve třiceti už pomaličku končí, to je smutné. Když už by konečně mohli a chtěli něco říct, z hloubky se vyjádřit, tak už k tomu nemají takovou fyzickou sílu. Je to o ztrátě energie.   

Jak se proměňuje vztah pocitu a rozumu k tělu v závislosti na věku tanečníka?   

ZH: Člověk si myslí, že vyskočí ze země, v hlavě to má a ví jak, protože tělo to dělalo, takže to dobře zná. Ale najednou tělo i hlava říkají, pozor, už ne tak rychle a ne tak vysoko. Také je to spojeno s větší únavou, dlouho jsem ji nepociťovala, ale pak přišla a musím ji přijmout. Dřív jsem také hodně učila a teď si už vybírám, jaké lekce a jak dlouhé, protože mě to víc zmáhá. Nyní si uvědomuji, když zkoušíme Krajinu těla, že to bolí, ale jsem v podstatě šťastná za tu bolest, za to jeviště a že něco zajímavého, nového přichází.  

JK: Člověk by chtěl a ví, že by to tak mělo být, ale ono to bohužel fyzicky nejde. Tělo se prostě neodrazí. Ale důležité je, že se i v pokročilém věku ještě hýbe, a i když to není žádná sláva, pořád je to zázrak. Jsou mnozí, kteří již nemohou. 

Vy jste prošel nejen taneční průpravou, ale i pantomimou…   

JK: Já jsem byl od školy hybrid. Nevím, jestli to bylo dobře, že jsem dělal odmala pantomimu a k tomu tanec. Lidi totiž nadávají na hybridy, například na hybridní auta. (smích) Říkal jsem si, že je lepší být skvělý v jednom než na půl v tom i v tom, ale nakonec propojení tance s pantomimou nelituji. Právě díky pantomimě a jejímu výrazovému pohybu jsem se dožil práce na jevišti i v takovém věku. Vedle Laterny magiky si cením i spolupráce s Dětskou operou Praha nebo s choreografkou Věrkou Ondrašíkovou na projektu Guide.  

Čím se motivuje tanečník ve zralém věku, aby opět vstoupil na jeviště? Co vás vtáhlo do Krajiny těla?   

ZH: Já jsem se loučila s jevištěm několikrát. Pokaždé s tím, že už je opravdu konec. A pak jsem zase pokračovala aspoň trochu v černém divadle a pak jsem si zase ohlásila konec. Ale i když člověk chce skončit nebo si říká, že by bylo dobré skončit, tak stejně tady vzadu, někde v hlavě nebo za sebou cítí, že jeviště je zázračným prostorem a že přitahuje. Jen si pak musí člověk uvědomit, co tam vlastně chce předvádět. Prostě nemůžeme, i kdybychom sebevíc chtěli, se vytáhnout na špičkové výkony jako zamlada. Ale ta světla, diváci v hledišti, a i to napětí a nervozita jsou silným hnacím motorem pro to, že se chcete vrátit na jeviště, být tam se vším, co k tomu patří. 

JK: Konkrétně, když mě Radim Vizváry oslovil ke spolupráci na inscenaci Krajina těla, tak jsem si říkal, že ano, že to vezmu jako výzvu, a také díky Zuzce. My jsme vlastně celý život komici, vždyť já jsem jako klaun strávil desítky let. A když jsem mu slíbil, že se vrátím na jeviště, tak jsem nakonec zjistil, že režisér ode mě chce vážnější polohu! Že ode mě nečeká vůbec žádný vtípek, nic komediálního! A to teprve začala být ještě větší výzva, která mě k tomu přitáhla, protože, co vím, to je sen každého komika zahrát si dramatickou, vážnou roli. A k tomu se vracím na scénu s dobrou taneční partnerkou.   

Kolik let vás pojí taneční partnerství?  

ZH: My se známe čtyřicet let – od chvíle, kdy jsem nastoupila do divadla. Ale za celých čtyřicet let jsme spolu nikdy netančili milostný duet.  

Vraťme se v čase k vašim profesním začátkům. 

ZH: V roce 1982 jsem ukončila studium na Pražské taneční konzervatoři a hned jsem nastoupila do Laterny magiky.  

JK: A já mám rekord, protože jsem se dověděl, že jsem úplně prvním absolventem-chlapcem, který absolvoval na Ostravské taneční konzervatoři. To už je dávno! Ani neřeknu, jaký to byl rok. Po konzervatoři jsem šel na vojnu do AUSu, ale i tam mi došlo, když jsem viděl vysoké tanečníky, že na role princů to se mnou nevypadá.  

ZH: Myslím, že moje první role v Laterně magice byla jedna z Múz v Kouzelném cirkusu.  

JK: A já jsem v Laterně magice nastoupil do Pražského karnevalu (premiéra 30. 5. 1974) v režii Václava Kašlíka. To bylo pěkné dílko o staré Praze. Měl jsem tu životní kliku, že se hned poté začal studovat Kouzelný cirkus (premiéra 15. 4. 1977), a zase štěstí, že jsem byl obsazený do role Veselého klauna, se kterým jsem strávil kus života. Také jsem trochu spolupracoval se souborem Ladislava Fialky, který mi nabídl roli v inscenaci Sen. Užil jsem si tak i klasické mimování. A zajímal jsem se i o Černé divadlo Jiřího Srnce.  

Jaká panovala v Laterně magice tvůrčí atmosféra?   

JK: Laterna magika byla v mých začátcích výjimečně dobrou partou. Vedení sice připomínalo střídavě oblačno, ale umělecký soubor byl výborný. Bylo tam hodně lidí ze Státního souboru, tzv. lidovkáři, tak ti doháněli klasický balet, my zase ten lidový tanec. Z osobností, kterých ale bylo opravdu velmi mnoho, rád vzpomínám na Pavla Veselého, Václava Štádlera, choreografy Vlastimila Jílka, Karla Vrtišku, režiséry Evalda Schorma, Josefa Svobodu... Měli jsme se od koho učit, komu naslouchat, což bylo moc dobré.  

Které spolupráce nebo další role se vám propsaly do těla? 

JK: Například i Sněhová královna (27. 9. 1979) s choreografem Pavlem Šmokem. 

ZH: Pak to byl například Odysseus (premiéra 10. 9. 1987), kde jsem tančila Kirké, pak Penelopé. Velmi intenzivní byl pro mě Minotaurus (premiéra 15. 2. 1990), který byl vyloženě stavěný na mě a pro kterého Michal Pavlíček skládal muziku. My jsme jako soubor drželi pospolu, byli jsme jednoduše řečeno opravdu dobrá parta. A tím, že jsme jezdili na zájezdy, vztahy se ještě víc upevňovaly a práce bylo docela dost.  

Ano, zájezdy! Vždyť Laterna magika byla za minulého režimu doslova „vývozním artiklem“! Jak na zájezdy vzpomínáte?  

JK: Je mi současných mladých moc líto! My jsme si cestování moc užili. Hlavně jsme v zahraničí viděli mnoho představení, o kterých se nám tehdy ani nesnilo. Béjartovy balety, muzikály na Broadwayi… 

ZH: To byla Kanada, Japonsko, celé Německo, Francie… 

JK: V Paříži na nás chodil Jean-Louis Barrault, to bylo pro nás vyznamenání, nebo v New Yorku jsme se setkali s Genem Kellym. Máme mnoho zážitků a rádi na to vzpomínáme. A Laterna, moc jí to přeju, se ještě musí ukázat ve světě. Vždyť dělala české kultuře tak ohromnou reklamu a tady se to opomíjelo, přehlíželo, a to je mi líto. Když si vezmu, že kdejaké divadlo pořádá oslavy pěti let existence, nebo 100. reprízu, tak Laterna magika je nyní v 65. sezoně a Kouzelný cirkus trhl se svými 6 500 reprízami světový rekord.  

Laterna magika byla vždy vnímána jako prostor pro experiment. Vnímáte tak i Krajinu těla? 

ZH: Určitě ano, pokud se vše podaří podle záměru.  

JK: Já myslím, že ano. Co jsme viděli velkou aranžovací zkoušku na jevišti, tak se nám zdá, že ano!