Zuzana Janečková: Mecenášem se člověk nerodí. K mecenášství je veden

Dalo by se říct, že Louskáček byl pro můj vztah k Národnímu divadlu osudný. Když byly mé nejstarší dceři dva roky, o Vánocích jsme viděli Louskáčka a v programu mezi účinkujícími byly uvedeny děti z Baletní přípravky Národního divadla. Nebylo jiné cesty. V šesti letech byla Anička do přípravky přijata. Po dvou letech se k ní přidala i prostřední Emma. V areálu zkušeben Baletu Národního divadla na Anenském náměstí jsem byla denně, někdy i o víkendech. 

Při čekání na dcery jsem velmi ráda pozorovala baletky a tanečníky při jejich práci. Mohla jsem tak nasávat neuvěřitelně tvořivou atmosféru při trénincích, které mají od rána do večera. Každé představení je pro ně vrcholem jejich práce. Vznášejí se na jevišti jako křehcí motýli a vůbec na nich není znát, jak je to namáhavé, obtížné a někdy i bolestivé. Občas jsem si k nim přisedla na lavičku, kde odpočívali mezi zkouškami, a začala jsem si s nimi povídat. Čím víc i moje dcery tančily, tím víc jsem poznávala jednotlivé tanečníky a jejich osudy. Že jejich profesní život je velmi krátký a intenzivní. Že jejich cesta je nepředvídatelná a nikdy není dopředu jasné, jak dlouho budou na vytouženém a těžce vydřeném výsluní. Zamilovala jsem se … a přemýšlela, jak se stát součástí tohoto společenství.

Mecenášský klub mi to umožnil. Když sedím v hledišti, tak jsem šťastná, že se mohu podílet na něčem, co tolik znamená a co má daleko větší přesah. Ne každý z nás může navštívit světové divadelní scény a vidět další vynikající umělce. Což Mecenášský klub, vedle svých dalších aktivit, umožňuje.  

Mecenášem se člověk nerodí. K mecenášství je člověk veden, od raného věku výchovou svých rodičů, svého okolí. Nebo časem si uvědomí sám, co je pro něj v životě důležité a jak může pomoci k rozvoji celé společnosti. Když o tom všem přemýšlím, tak k mecenášství mě vlastně přivedly dcery – jejich koníček. Pevně věřím, že i ony si jednou uvědomí, jak je důležité být součástí nějakého společenství s širším přesahem.