Alice Nellis: Divák by měl odcházet s pocitem, že „dobrá věc se podařila“ 

Jste známou filmovou a divadelní režisérkou. Co vás motivovalo k tomu, abyste se začala věnovat i operní režii?  

Úplně poprvé to z jedné strany byla krásná nabídka z Národního divadla – přišel za mnou Jiří Heřman a Petr Kofroň a nabídli mi inscenaci Glassových Les Enfants Terribles. Z druhé strany to byla radost z toho, že si při přípravě inscenace a při zkoušení budu moci užít hudby mnohem více, než je tomu u filmu nebo v činohře. Propojení hudby s příběhem a silným výtvarným vyjádřením je pro operu zcela specifické. A u publika, které si Národní divadlo vychovalo, je možné počítat s velkou otevřeností a schopností vnímat různé vrstvy celkové koncepce. Což je velká výzva, ale zároveň také velká zodpovědnost.  

Ještě před FAMU jste vystudovala hru na příčnou flétnu na Pražské konzervatoři. Ovlivňuje vás nějak tato vlastní praktická zkušenost při přípravě operních inscenací?  

Věřím, že pro operního režiséra je určitě výhodné znát noty, základní hudební formy a alespoň rámcově chápat fyzické nároky pěveckých partů. Ale i přes své hudební vzdělání se od muzikantů, se kterými na operách pracuji, pořád učím. Operní zpěv, jak sólový, tak sborový, je náročná, velmi všestranná disciplína, která má svá specifika. Stejně tak práce orchestru v opeře, kde se zvukově pracuje výrazně jinak než při běžných koncertních provedeních. Možná právě proto, že jsem k hudbě sama prakticky přičichla, nyní soubor, se kterým pracuji, o to více obdivuji. Vidím, jak jsou vytížení. Vidím, jak náročné je celý den zkoušet a večer odehrát představení. A i přesto jsou ochotni se mnou na zkouškách společně pracovat a hledat i v repertoárově „zaběhané“ věci nové rozměry a možnosti. 

Prodaná nevěsta Bedřicha Smetana je považována za poklad české národní hudby. Vnímáte to jako závazek?  

Každá opera je závazek. Ty neznámé opery v tom, že je divákům „představujete“. Ty známé zase v tom, že navazujete na nějakou tradici, kterou nutně buď záměrně boříte, nebo se ji snažíte respektovat, ale zároveň ji nemůžete zkopírovat. U Smetanovy Prodané nevěsty cítím velký závazek k hudbě samotné. Protože je krásná. Další závazek je pro mě ale žánr, ve kterém byla napsána. Je to komická opera a v dané době byla nevšední nejen hudebně, ale také libretem a ironií, se kterou se dokázala dívat na český venkov té doby. Myslím si, že českému publiku je smysl pro humor a ironii, obzvláště když si člověk dělá legraci nikoli z druhých, ale sám ze sebe, velmi blízký. Takže jedním z úkolů, které jsme si při společném hledání naší interpretace dali, bylo tento žánr naplnit.  

Během příprav jste pravděpodobně viděla mnoho různých inscenací Prodané nevěsty. Inspirovaly vás něčím? Je mezi nimi nějaká, která vás oslovila či zaujala více než jiné?  

Viděla jsem jich samozřejmě několik a jen těžko bych vybírala jednoho favorita. Hlavní inspirace byla v již zmíněném neustálém hledání, které někdy přinese opravdu originální a obohacující rozvinutí daného žánru, ale někdy může člověka naopak zavést příliš daleko od podstaty daného příběhu nebo dané hudby. Líbily se mi inscenace, které – ač často prostředím nebo základním vizuálním nápadem netradiční – dokázaly přirozeně propojit náboj hudby s děním na scéně a dařilo se jim balancovat mezi zábavně vystavěným příběhem a emotivně silnými, inscenačně čistými okamžiky, kdy má člověk možnost se plně zaposlouchat do hudby.  

V Národním divadle už jste režírovala několik operních inscenací, vždy se ale jednalo o moderní opery autorů 20. století. Co pro vás na Prodané nevěstě představuje největší výzvu? 

Už při samotném zadání tohoto titulu samozřejmě zaznělo, že je potřeba tuto operu udělat zase nějak jinak. Výzvou pro mě bylo, abych se pod tíhou tohoto úkolu neuchýlila k pouhému kličkování mezi již provedenými inscenacemi. Abych se nebála přiznat si, co ve Smetanově hudbě a Sabinově libretu opravdu cítím.  

Můžete naznačit, v čem se bude vaše pojetí Prodané nevěsty lišit? Na co se diváci můžou těšit? 

Mohou se těšit na to, že svým způsobem nahlédnou do zákulisí Národního divadla – uvidí, jak se opera staví. Jak postupně vzniká, jak je tento kreativní proces plný lidsky silných zážitků – někdy složitých, někdy zábavných a často doslova paralelních k příběhu, který opera vypráví. Takže zatímco hudbu necháváme plynout v její nezměněné kráse, děláme si trochu legraci sami ze sebe, ze svého – někdy ne moc vyvedeného – pachtění po „inovacích“, abychom nakonec našli společnou cestu k tomu, jak se k této krásné, ale tolikrát již inscenované, opeře postavit bez zbytečných naschválů. Abychom společně došli k interpretaci, která bude čistá, a přitom hravá a svá.  

Měla jste už před začátkem zkoušení úplně jasnou představu o celé inscenaci, nebo jste si nechala nějaký prostor pro dotvoření přímo během zkoušek? 

Celkovou představu jsem samozřejmě měla – bez té bych zkoušení ani nemohla začít. Čistě z praktického důvodu, že opera je spolupráce velkého množství lidí, a kdybychom měli vše od začátku improvizovat, jen těžko bychom se někde dokázali nakonec sejít v nějakém konkrétním, homogenním tvaru. Ale sama podstata této koncepce v sobě nese prostor, který otvírá možnost, abychom finální podobu daných scén hledali společně v době zkoušení. Lidé, se kterými pracuji, jsou nejen výborní zpěváci a muzikanti, ale jsou také dobří herci a zajímaví lidé, takže by bylo škoda jejich nápadů a osobního přínosu nevyužít. Nicméně všechny jednotlivé nápady a posuny je nutné organicky spojit se základní linií koncepce, která musí zůstat jasná a organicky propojená. 

Co je pro vás základním poselstvím Prodané nevěsty? S jakými pocity byste si přála, aby divák z Národního divadla odcházel? 

Chtěli bychom, aby se mu tato opera nejen líbila, ale aby jej také bavila. Aby spolu s námi prošel intenzivním zážitkem jak hudebním, tak hereckým, choreografickým i vizuálním. A aby mu jednotlivé vrstvy inscenace daly možnost hledat si tam to své – ať už je na opeře poprvé v životě, nebo Prodaných nevěst viděl již dvacet. Aby odcházel s pocitem, že když se lidé dají dohromady a společně se (i přes často protichůdné názory) snaží něčeho dosáhnout, tak se – Sabinovými slovy – dobrá věc podaří. Myslím, že dnešní doba nadhled, humor, ale i určitou laskavost a naději v krásu života potřebuje.  

Jak se vyrovnáváte s kritikou? Pouštíte si ji „k tělu“? 

Beru ji jako součást práce, kterou dělám. Dobrou i špatnou se snažím vnímat podobně. Tím míním, že dobrou kritiku neberu nutně jako punc toho, že jsem geniální – prostě mám radost, že to, o co jsem se snažila, někdo pochopil a líbilo se mu to. A u špatné je to obdobné – názorově jsem se s někým rozešla, ale nemusí to ještě znamenat, že jsem úplně nemožná. Nebo že je nemožný daný autor. Je samozřejmě příjemné, když je kritika podložena pochopením – a to jak dobrá, tak špatná. Takových kritiků si vážím, protože cítím i jejich vlastní investici do daného projektu.  

Prozradíte své plány do budoucna? Ať již filmové, divadelní či operní?  

Hned po premiéře na mě čekají dokončovací práce na filmu Buko, který by měl mít premiéru v září. A pak se těším na několik měsíců intenzívního psaní.  

Ptala se Kateřina Navarová