Chudák Myškin by se v současném Rusku zřejmě cítil jako v tom svém

Vždycky mě zajímalo, jaké to je, když překladatel překládá knihu, kterou už před ním někdo přeložil. Jestli má nutkání se do staršího překladu dívat, porovnávat, nebo se naopak snaží, aby se obě verze co nejvíc lišily.

Je v tom samozřejmě jistá potíž, kterou formuluješ už ve své otázce: když česká podoba už existuje, musíš mít dobrý důvod vytvořit novou. A to bývá různé – já sám jsem třeba zmíněného Mistra a Markétku chtěl přeložit hned od studentských let, kdy jsem s prvními pokusy o převod ruských literárních děl do češtiny začínal. I přesto, že už tu existoval dodnes vydávaný a tudíž jistě kvalitní překlad Aleny Morávkové. Nemohl jsem se ale zbavit pocitu, že bych ledacos řešil jinak. Což se nakonec stalo a nechť posoudí jiní, zda to mělo smysl…

Docela jiné to bylo třeba v případě Gončarovova Oblomova – tam mi prostě překlad Prokopa Voskovce připadal zastaralý a snad i trochu prkenný. Pokud jde o Vojnu a mír, tak do té jsem se pustil na popud své vzácné přítelkyně a zkušené kolegyně, germanistky Věry Saudkové, která mě k tomu před nějakými třiceti lety přímo vybídla. Tak jsem si řekl, že to je výzva.

A jak je to tedy s nakukováním do textů tvých předchůdců?

Přiznám se bez mučení, že do nich nahlížím docela klidně, zejména v případech, kdy si svou verzí nejsem jist, nebo když si chci ověřit nějaké starší reálie. Jinak je ale jasné, že před půlstoletím se překládalo jinak, než dnes překládám dejme tomu já sám, popřípadě jiní kolegové. Takže nový překlad musí být jiný už z principu.

Ke snaze, aby se obě verze co nejvíc lišily, ze zkušenosti své i jiných říkám, že je to cesta do pekel. Mimochodem – když můj poloslepý bratr Milan překládal Evžena Oněgina, činil tak z načteného ruského textu a do ničeho nahlížet nemohl. Některé pasáže ho ovšem zaujaly tak, že si je nechal přečíst dejme tomu z překladu Horova a když se obě řešení kryla nebo téměř kryla, spokojeně k tomu poznamenával: „Tak můj Mistr si počínal stejně, což znamená, že je to varianta nejlepší!“

Jednou jsi řekl, že čeština je jazyk „neusazený“, pořád se vyvíjí a proměňuje. I proto by podle tebe měla být základní díla světové literatury po každých zhruba dvaceti až padesáti letech přeložená znovu. Stále si za svým názorem stojíš?

To s tou neusazeností není můj nápad, to vytrvale tvrdí čeští jazykovědci – a já s tím jen souhlasím. Jinak překládat už po dvaceti letech je zřejmě brzy, ale to půlstoletí je zhruba ta hranice, kdy to přinejmenším stojí za úvahu.

Prý má každý z překladatelů deset dvacet nejoblíbenějších slov a musí se neustále hlídat. Jaká jsou ta tvoje?

Abych pravdu řekl, momentálně mě žádné nenapadá – ale jakmile v procesu překládání vyhřeznou, okamžitě mě praští do oka a já přemýšlím o tom, jak takové slovo nahradit synonymem. Zpravidla to není nijak těžké. Mimochodem – na tenhle fenomén mě už před lety upozornil můj zkušenější kolega Jarda Piskáček.

Překladatelských opovážlivostí se dopouštím rád

Co tedy bylo tím hlavním impulsem pustit se do překladu Idiota – tedy kromě nabídky Činohry Národního divadla?

O Idiotovi jsem přemýšlel už dlouho, ale když jsem nahlédl do velmi čtivého překladu Terezie Silbernágelové, měl jsem pocit, že v tomto případě se to bez nového překladu stále ještě obejde. Však taky režisérka Daniela Špinar divadelní ztvárnění původně připravovala právě podle jejího textu, a nebýt zádrhelů s autorskými právy, asi bychom tuhle debatu vůbec nevedli… Faktem je, že jsem v tomto případě nepřekládal jen pro Národní divadlo, ale i pro knižní vydání. To nedávno spatřilo světlo světa a já z toho mám velkou radost.

Máš v Idiotovi nějaké místo, pasáž, ke které se rád vracíš?

Vždy mě fascinovala scéna, jak Nastasja Filippovna hází peníze do krbu a co se děje pak. A vlastně jsem vždy zvědav, jak bude právě tahle scéna vypadat v případných divadelních, filmových či televizních přepisech.

Na první čtené zkoušce jsi řekl, že tvou nejoblíbenější postavou je Lizaveta Jepančinová. Proč právě ona?

Mám takový pocit, že právě Lizaveta je nejživoucnější typ celého románu a já ji vnímám jako bytost vyloženě pozitivní – tím spíš, že v celém Dostojevského díle se daleko víc místa věnuje postavám víceméně či vyloženě záporným.

Místo inscenace nakonec vznikl divadelní film, který si navíc z románu vybral jen určité fragmenty, nemrzí tě to?

Divadlo je samozřejmě divadlo, ale žijeme ve velmi komplikované době, v níž na případné osobní boly není čas. Takže i za film jsem vděčný. Nehledě k tomu, že dramaturgie ND by se k Idiotovi mohla jednou vrátit, když je v podstatě hotový…

Je Dostojevskij jako autor – alespoň co se týče překladu – něčím zvláštní? Co bylo při jeho převodu do češtiny vůbec nejtěžší?

Abych pravdu řekl, takhle o věci obvykle neuvažuju – už proto, že jsem jako překladatel typ spíše živelný a nějaké pídění se po překladatelském klíči či něčem podobném není mou doménou. Často se stane, že třeba Sorokin je pro překladatele větším oříškem než velikáni typu Lva Tolstého a Fjodora Dostojevského.

Tak naopak – čím může být Dostojevskij pro překladatele vzrušující? Stejně si říkám, proč se do překládání Dostojevského Idiota kromě tebe a Terezie Silbernáglové nikdo jiný nepustil…

Proč se do téhle práce nikdo jiný nepustil, to nevím – možná i proto, že překlad paní Silbernáglové je opravdu skvělý, a ten můj je tedy tak trochu opovážlivost. Ale já se překladatelských opovážlivostí dopouštím rád.

Vnímají Rusové a Češi Dostojevského různě? Například že české inscenace Dostojevského textů akcentují jiná témata, jiné motivy než jaké si volí ruští tvůrci?

Solidní odpověď na tuhle otázku by vyžadovala minimálně seminární práci, ale ještě spíš nějaké větší vědecké pojednání. Já se proto spokojím s odpovědí, že Češi a Rusové jsou zkrátka a dobře dost jiní.

Dostojevského posmrtné osudy byly značně bizarní, ještě těsně po VŘSR byl oficiální ideologií příznivě přijímán, po kampani z roku 1947 se ovšem ocitl na indexu a kapitola o něm byla vyřazena z učebnic literatury. Kampaň byla ukončena až po Stalinově smrti. Jako pubescent jsi několik let žil v tehdejším Sovětském svazu, kde byl tvůj otec velvyslancem. Jaké tam tehdy bylo vnímání Dostojevského i vztah Rusů k jeho dílu?

Tak vidíš – moje zkušenost je zcela jiná, protože já do sovětské školy chodil v letech chruščovovského „tání“ (1959–1963) a tehdy už to bylo zcela jinak: tuším v sedmé třídě jsme v hodinách literatury probírali za celé čtvrtletí vždy jediného autora. Těmi čtyřmi klasiky byli Puškin, Lermontov, Tolstoj a Dostojevskij.

Každý z těch autorů ovšem i velmi specificky odkrývá ruskou duši. To asi úplně nekorespondovalo s jednoduchými sovětskými dobovými schématy. Jak tenkrát taková výuka literatury probíhala?

Pokud jsem to přes propast nějakých šedesáti let ještě dnes mocen posoudit, řekl bych, že solidní sovětský učitel literatury, který zpravidla svůj obor bezmezně ctil (a to byla i moje milovaná učitelka ruštiny a ruské literatury Lija Borisovna), se v podobných případech žádných schematizací nedopouštěl.

Největším problémem Ruska je, že se vytrvale pohybuje v bludném kruhu

Co se ti vlastně vybaví jako tvá první vzpomínka na Rusko?

Bezpochyby už cesta tehdy zcela novým túčkem (bylo to v roce 1958), o níž jsme s bratrem Milanem předem nevěděli: rodiče nás do letadla vzali údajně se „jen tak podívat“, ale na palubě nám oznámili, že s nimi letíme do SSSR. V Moskvě samotné mě jako desetiletého kluka tenkrát nejvíc zaujal Lenin v mauzoleu a samozřejmě metro.

Byl dětský pobyt v Moskvě prvním impulsem k tomu, abys později začal ruštinu studovat?

Určitě. Už proto, že přes svou obecně uznávanou pracovitost jsem taky v jistém smyslu lemplák… Dobrá praktická znalost ruštiny byla pro vysokoškolské studium ruského jazyka a literatury značnou výhodou.

Promoval  jsi roku 1974 – jaké to bylo studovat ruštinu po okupaci, v době, kdy společností bublaly pochopitelné protiruské nálady? Upřímně si to moc neumím představit.

Na fakultu jsem přišel opravdu těsně po okupaci, na podzim 1968, a moje posléze velmi oblíbená paní asistentka Eva Boučková hned na prvním semináři pronesla přímo historickou větu: „Milí kolegové, uvědomte si prosím, že ruský jazyk, literatura a kultura za tohle nemůžou!“ Čímž se řídím celý život – dokonce i dnes, kdy je pro nás každodenní ruská politická praxe opět zdrojem obav a hlubokých vrásek.

Navíc mě na začátku překladatelské kariéry velmi potěšilo, že i v následujících dvaceti normalizačních letech se vždy našlo dost a dost lidí, kteří věděli, po čem z tehdejší ruské sovětské literatury sáhnout – ať už to byl třeba Andrej Bitov, generace „čtyřicátníků“ či třeba moji milovaní bratři Strugačtí, jejichž překládání jsem se věnoval hlavně v 80. letech.

Jak je na tom vlastně ruská literatura v Česku dnes? Čte se, překládá?

Řekl bych, že dobře, až velmi dobře – zkrátka jak si zaslouží. A musím se hned bez mučení přiznat, že hned po revoluci jsem něčemu takovému s ohledem na zcela pochopitelné antisovětské a rusofobní nálady moc nevěřil. Ostatně právě proto jsem se za pochodu vyučil novinářskému řemeslu, ale dnes už každý sečtělý Čech ví, kdo je to Ulická, Alexijevičová, Sorokin či Pelevin.

Asi ano, ale stejně si myslím, že i dnes hodně Čechů nedokáže odlišit Rusko a SSSR, oprostit se od ideologického vnímání všeho ruského. I k ruské literatuře mají tím pádem dost ambivalentní postoj.

To je sice pravda, a já jsem vlastně k odlivu zájmu o vše ruské těsně po revoluci změnil povolání. Ruský svět jsem ovšem neopustil ani jako novinář a dobře jsem udělal – je stále nesmírně zajímavý, dokonce i ten dnešní. K překládání jsem se nakonec dosti brzy mohl vrátit, protože ruská literatura má v našem světě takříkajíc historicky vystaráno.

Rusko tedy stále dlouhodobě sleduješ a komentuješ. Mění se? Respektive – změnilo se vůbec od dob Dostojevského? Jak by se tam asi hlavní hrdina Idiota, kníže Myškin, cítil dnes?

Největším problémem Ruska je, že se vytrvale pohybuje v bludném kruhu. Oba velké vzmachy posledních sta let – říjnová revoluce a perestrojka – nakonec vedly k nastolení nesmlouvavě autoritativní moci, formující životní pravidla skoro pro každého (i když stalinská epocha byla samozřejmě mnohem strašnější než současný putinismus). Praktická podstata je ale táž – vláda tvrdé ruky. Takže chudák Myškin by se v tomto Rusku zřejmě cítil jako v tom svém.

Možná jsme všichni měli po roce 1989 mylný pocit, že za to, co je na Rusku špatně, může hlavně komunismus. Jenže posledních několik let ukazuje, že problém je daleko hlubší. Zůstalo mi v Rusku několik přátel, mám známé i mezi ruskou komunitou v Česku, ale o některých tématech se s nimi prostě nemůžu a nedokážu bavit. Máš to podobně?

Samozřejmě. Hlavní problém Ruska tkví v jeho historicky daném imperialismu, bohužel respektovaném začnou částí ruské společnosti.

Mám na mysli i spasitelský komplex, kterého se, podle mne, Rusko a Rusové nějak nedokážou zbavit.

Přesně tak – jenže aby se to stalo, musí do čela největší země přijít nová politická garnitura, která by Rusy tohoto prokletí zbavila.

Zrovna teď se o Rusku v souvislosti s expanzí na Ukrajinu intenzivně hovoří, jak ty sám vnímáš rusko-ukrajinský konflikt?

Je to strašná tragédie (bez ohledu na to, jak vše nakonec dopadne), za kterou může její hlavní původce Vladimir Putin, který Ukrajince jednoduše za národ a jejich zemi za suverénní stát nepovažuje.

Víš, docela mě překvapuje mě, kolik lidí veřejně i na sociálních sítích ruské expanze na Ukrajinu relativizuje a bagatelizuje.

Mě taky, ale do značné míry se to dá považovat za projev tradičního českého kverulantství.

Trochu jsme od Idiota odbočili… Stejně si ale říkám – dá se vlastně mluvit o Rusku, ruské společnosti i ruské literatuře a neskončit nakonec u politiky?

Nedá.

(Rozhovor vznikal na etapy od října 2020 do 16. února 2022.)