Divadelní film Idiot je pocta Stavovskému divadlu

Ta se samozřejmě zrušila, jakožto i plánovaná červnová premiéra. Nakonec byl před prázdninami Idiot přece jenom rozezkoušen, pokračovalo se v srpnu, září a říjnu, premiéra byla naplánována na listopad a… nastal další nouzový stav. Tehdy vyvstala otázka, co dál. Nebylo to úplně jednoduché rozhodování, tím spíš, že se inscenace připravovala pečlivě a dlouho, měla skvělé obsazení – které ovšem fungovalo „tady a teď“ – a speciálně pro divadlo vznikl i nový, velmi současný překlad z pera rusisty a novináře Libora Dvořáka, který aktuálnost Idiota ještě více zdůraznil.  

Jeden z nejvýznamnějších světových prozaiků a současně předchůdce moderní psychologické prózy, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, vytvořil své dílo v druhé polovině devatenáctého století, jeho romány ovšem dodnes patří mezi velmi časté divadelní i filmové náměty. K těm nejoblíbenějším náleží právě Idiot, v němž se autor pokusil o téměř nadlidský úkol, o vytvoření veskrze kladného hrdiny, ztělesnění dobra v jediném člověku a zobrazení naprosté mravní čistoty i bezúhonnosti. 

Ústřední postavou je kníže Lev Nikolajevič Myškin, nedoléčený epileptik, jenž se po dlouhé době léčení vrací do Petrohradu. A také do ruské společnosti, v níž je zprvu kvůli své chorobě označován za „idiota“, ale svým chováním velmi rychle dovede předsudky ostatních změnit, a většinou dokonce zcela vyvrátit. S neuvěřitelnou lehkostí, hraničící až se samozřejmostí, dokáže totiž své okolí přesvědčit o prosté čistotě svého charakteru, aniž by si to díky své skromnosti příliš uvědomoval. Tak si postupně získává sympatie a úctu mnoha lidí ze svého okolí, až se sám nakonec stává dalším článkem nemocné společnosti a je jí doslova pohlcen.  

„Myslím, že nazrál čas, aby se ve společnosti, která je zahlcena hyperkorektností a alibismem, zase objevil hrdina, který dělá, co cítí, a říká, co si myslí,“ vysvětlila režisérka Daniela Špinar důvod, proč se rozhodla Dostojevského znovu nastudovat a již potřetí se k němu vrátit – jako absolventskou inscenaci převedla na jeviště DISKu Bratry Karamazovy a v Opeře ND režírovala Janáčkovo dílo Z mrtvého domu, které skladatel napsal právě podle Dostojevského románu. V Národním divadle se Idiot naposledy objevil v roce 2001, tehdy, stejně jako v případě naší připravované inscenace, stanul na jevišti Stavovského divadla. 

Změnila se ovšem společnost od dob Dostojevského? Jak by se asi mezi námi Myškin cítil dnes? „Největším problémem Ruska je, že se vytrvale pohybuje v bludném kruhu. Oba velké vzmachy posledních sta let – říjnová revoluce a perestrojka – nakonec vedly k nastolení nesmlouvavě autoritativní moci, formující životní pravidla skoro pro každého, i když stalinská epocha byla samozřejmě mnohem strašnější než současný putinismus. Praktická podstata je ale táž – vláda tvrdé ruky. Takže chudák Myškin by se v tomto Rusku zřejmě cítil jako v tom svém,“ vztáhnul překladatel Libor Dvořák otázku zejména k současnému Rusku. A kdy jindy než dnes dělat adaptaci románu o člověku, kterého všichni mají za blázna, a on vytrvale mluví pravdu?!  

Ještě více než téma zneužívání moci a společenské pokrytectví ovšem Danielu Špinar zaujalo téma manipulace v osobní, vztahové rovině, skrze současné poznatky o důsledcích zneužívání v dětství chtěla prostřednictvím inscenace vysvětlit (a možná i obhájit) komplikovanou povahu i zdánlivě nelogické chování hlavní ženské hrdinky Nastasji Filippovny.  

I proto režisérka Daniela Špinar spolu se svým týmem oslovila kameramana Jakuba Jelena, střihače Ondřeje Nuslauera a zvukaře Matěje Matušku a rozhodla se natočit Idiota jako film, dát mu druhý život. Život, který by sice vycházel z divadelního scénáře, přesto se od původně zamýšlené inscenace v mnohém lišil. Protože divadlo, které mělo být ze začátku jen kulisou, se stalo skutečným dějištěm Idiotova příběhu.  

Vše tak začíná i končí na jevišti Stavovského divadla, v horečnatém snu úhlavních přátel i soků Myškina a Rogožina. Teprve po prologu se spolu s nimi noříme do útrob divadla, do střev celého románu. Vstupujeme s kamerou na jeviště, kde se v párty stanu odehrávají přípravy na narozeninový večírek Nastasji Filippovny i samotná noční oslava, mozartovský sál divadla je její přiznanou a pompézní dekorací. Návštěva knížete Myškina v rodině a na mejdanu vzdálených příbuzných Jepančinových je najednou opravdovou konfrontací dvou naprosto rozdílných světů.  

Naopak značně bizarní rodinka Ivolginových získala svůj „přijímací salón“ ve stísněném divadelním zákulisí, na tzv. náměstíčku před maskérnou, v intimním zázemí divadla. Na místě, které se běžně návštěvám neukazuje, jen těm skutečně blízkým. Už tak dost podivný prostor, který se kdysi stal i svérázným muzeem Činohry a pamatuje mnohé popremiérové večírky, byl scénograficky dozdoben různými artefakty, jež pocit propadnutí do času postsovětské reality ještě posílily. Jednotlivé, často skutečně miniaturní herecké šatny, se staly temnými a tajemnými pokojíčky Ivolginových podnájemníků, další scény se zase natáčely v labyrintu divadelních chodeb. 

Drobné jednotlivosti covidové doby se propsaly do tváří všech aktérů a tragikomické podtóny lockdownu se otiskly do filmu jako určitý dokument předminulého i minulého roku. Svět divadla, který je v podstatě světem sám pro sebe, se tak definitivně propojil s příběhem Idiota. 

Film ovšem vznikl i jako přiznaná pocta Stavovskému divadlu. Tajemnému místu, které nás vždy na začátku sezony, ještě docela čerstvé a odpočaté, vcucne a s koncem června, trochu použité a poničené, vyplivne. Stejně jako Petrohrad vcucl, semlel a vyplivl Lva Nikolajeviče Myškina, ideálně krásného člověka, upřímného, až dětsky důvěřivého.  

Muže, který i na filmovém plátně stále doufá a miluje.