Editorial: Světýlka naděje

V prvních týdnech roku nás čekají dvě premiéry, které se staly inspirací pro téma tohoto čísla: operní Médea ve zpracování Luigiho Cherubiniho a činoherní Oresteia v současné úpravě dramatika Roberta Ickea. Dvě tragédie na antické náměty, jedna, která je spíš lidským dramatem, a druhá, která vedle toho řeší i palčivé problémy společenské, nás přivedly k obecnější otázce, můžeme-li krize vnímat jako příležitost k novému začátku, a zda je to vůbec v lidských silách.

David Matásek, který se zhostil role Agamemnona, v úvodním rozhovoru s Kateřinou Prášilovou jasnou odpověď nenabízí – ve svém přemýšlení jde hlouběji, když zdůrazňuje například aktivní roli jedince v běhu událostí a odpovědnost za ně. Úvahy, v nichž herec bez mrknutí oka bruslí od rozvahy k nekompromisnosti, si určitě nenechte ujít.

Médea bývá považována za ztělesnění temnoty, a i když řada moderních zpracování vykládá mytickou kouzelnici jako oběť, skladatel Luigi Cherubini z ní vinu nesnímá. Jak říká v rozhovoru s Ivou Nevoralovou režisér chystané operní inscenace Roland Schwab, Cherubiniho hudba nabízí cestu k pochopení, nikoliv odpuštění. Vražda dětí je opravdu zločin těžko ospravedlnitelný – a vzhledem k tomu, že jen pár set kilometrů od nás už téměř tři roky zuří brutální válka, v níž přišly o život stovky jiných, podobně nevinných, není těžké připustit, že v některých situacích se světlé stránky opravdu hledají jen těžko. Bez snahy o pochopení ale kruh zla nikdy nerozetneme, a Médea v tomto ohledu poskytuje zajímavý materiál.

Tématu se věnují také texty o baletu – Bára Truksová nahlíží Crankovu inscenaci Romea a Julie prizmatem hledání naděje ve známé tragédii, Markéta Stinglová v příspěvku o chystané premiéře L’Histoire de Manon přibližuje příběh choreo­grafa Kennetha MacMillana, který v tanci našel cestu, jak unikat vlastním démonům.

Pokud v krizích hledáme příznačné světlo na konci tunelu, potřebujeme něco, co nám dává naději a sílu pokračovat. Řada lidí by se asi shodla, že takovou úlohu často přisuzujeme dětem. Jsem ráda, že jsou součástí tohoto čísla i čtyři texty věnované tomu, jakým způsobem Národní divadlo navazuje vztah s mladšími generacemi tvůrců i diváků a tím zajišťuje nejen sobě, ale obecně kultuře budoucnost. Její příslib potřebujeme všichni, abychom se dokázali i v méně šťastných chvílích, které nevyhnutelně přicházejí, odrazit ode dna.

Přeji všem krásný nový rok a mnoho obohacujících zážitků s Národním divadlem i mimo něj.

Jana B. Hniličková
šéfredaktorka