Editorial: Zachumlat se do iluzí

Podobně fungují iluze. Ty o sobě i ty, které dělají ze světa kolem nás aspoň zdánlivě lepší místo k žití, nebo přinejmenším k přežití. Je na nich něco zásadně špatného? Ne, dokud nám nezakalí úsudek a nepřeruší kontakt s realitou. Když kvůli nim ztrácíme smysl pro skutečnost, iluze se stávají sebeklamem. 

Flaubertova Ema Bovaryová je jedním z nejznámějších příkladů evropské kultury, které ukazují, kam člověka může život v sebeklamu dovést. Podle Denisy Barešové, která se této role zhostí v inscenaci Tomáše Loužného, to ale není důvod k odsouzení, spíš k soucitu, jak přesvědčivě vysvětluje v úvodním rozhovoru tohoto čísla, který s ní vedla dramaturgyně Jana Slouková. 

Jiná situace nastává, když neklameme sebe, ale své okolí, což je téma, které je společné oběma listopadovým operním premiérám – Fibichově Šárce a Rameauově Platée. A zatímco lest legendární Vlasty se dá možná vykládat jako projev mazanosti, Jupiterovy předstírané city k nehezké nymfě jsou, komickému žánru navzdory, přinejmenším kruté. Obě opery slibují pozoruhodný zážitek, jak naznačují rozhovory Ivy Nevoralové s jejich tvůrci, režisérem Kayem Linkem, který nabízí osvěžující pohled na jeden z nejrozšířenějších českých mýtů, a Václavem Luksem, odborníkem na barokní hudbu.

Aby to nebylo s těmi iluzemi tak jednoduché, ještě dalším způsobem se s tématem klamu pracuje v poslední listopadové novince, baletu Šeherezáda. V tomto příběhu, jak známo, využije hlavní hrdinka schopnosti klamat ve svůj prospěch – a tváří v tvář krutosti si tak zachrání život. V článku o choreografovi tohoto kusu, Mauru Bigonzettim, se Kateřina Hanáčková zamýšlí nad schopností profesionálních tanečníků předstírat pohybem a protikladem cvičeného pohybu, totiž řečí těla, která na člověka prozradí vše. 

Inspirativních článků nabízí toto číslo daleko víc. Začtěte se a prohlubte svůj divácký zážitek, nebo se nechte k návštěvě představení nalákat.

Jana B. Hniličková
šéfredaktorka