Federico Ievoli: Do tance vkládám své jihoitalské vibrace

Federico, jako první sólista tančíte v Národním prakticky ve všech inscenacích, ve většině z nich přední role. Jaké místo mezi nimi zaujímá právě Franz?

Zbožňuju dramatické, příběhové balety, protože miluju drama na jevišti, a to nejen jako tanečník, který se může ponořit do role, ale i jako divák. Když jsme začali zkoušet Coppélii, byla to pro mě výzva. Sám jsem totiž spíš zdrženlivý a Franz, který je lehkomyslný, je mi dost vzdálený. Má svou Swanildu, vyznává jí lásku, přesto ho zvědavost žene za Coppélií. Naštěstí nakonec prozře. Díky tomu, že jsem v jeho charakteru našel určitou ironii a sarkasmus, v něm dokážu být sám sebou a cítit se příjemně, což se doufám přenáší i k divákům.

Při zkoušení byl přítomen choreograf Ronald Hynd. Jaká s ním byla spolupráce?

Bylo to nesmírně inspirativní. Ronaldu Hyndovi je neuvěřitelných 93 let a je to velmi skromný muž. Vnímá vás nejen jako postavu, ale i jako člověka. Spolupracoval s těmi největšími soubory na světě, s obrovskými baletními hvězdami. Vždy, když byl na zkoušce, nesmírně to prožíval, a přitom nebyl nikdy naštvaný nebo vzteklý. Když něco nešlo, naopak nás podpořil, řekl, že to chápe, že to je velmi těžký krok. Nikdy neříkal „tohle je špatně a tohle je taky špatně…,“ nesrážel nás, a přesto se z nás snažil dostat to nejlepší. Pracovat s někým, kdo má v sobě tolik pokory, je ve světě baletu nesmírně vzácné.

Coppélia je plná pantomimy, herecké akce i symbolických prvků. Jak jste pracovali na tom, aby gesta působila přirozeně?

Asistent choreografa nám říkal, že ačkoli se samozřejmě držíme určeného tempa a choreo­grafie, musíme v hlavě neustále vést jakýsi dialog, který promítáme do tance. Zpočátku nebylo jednoduché to pochopit, ale velice mi to pomohlo tenhle charakter rozvinout, využívám to teď i v dalších inscenacích. Mluvím sám se sebou, s diváky, s lidmi okolo. Je to klíčové pro to, abych působil přirozeně, bez baletní manýry.

Jste velmi přemýšlivý tanečník, který se často noří hluboko do svých rolí. I když jsou například, jako je tomu u Franze, pro vás protiúkolem. Vnesl jste do něj něco ze sebe?

Určitě ano, myslím, že do něj vkládám určité své jihoitalské vibrace. Lidé si z nás často dělají legraci, jak výraznou máme mimiku a gestikulaci – mluvíme nejen slovy, ale i rukama, obočím, výrazem…

Pantomima je pro vás vlastně přirozenou součástí běžné komunikace.

Přesně tak! Samozřejmě se to snažím nepřehánět a zůstávám v postavě, ale kdo se kdy setkal s naší expresivností, může si všimnout, že některá gesta jsou spíše typicky neapolská než středoevropská. (smích) A když slyším diváky se smát, cítím, že to i funguje.

Je role Franze technicky náročná?

Určitě tančíme náročnější balety a role. V prvním dějství je mnoho charakterových tanců – mazurka, čardáš… je to více o charismatu. Ve druhém dějství ale Franz dvacet minut spí na jevišti, což je ta nejhorší věc, jakou můžete udělat, protože pak následuje těžká variace a já jsem celý ztuhlý. S ostatními kolegy, kteří tančí Franze, se shodujeme, že tohle je ta nejtěžší část (smích). Náročná je pro mě ale také variace ve třetím jednání.

To je ta, ve které je obrovské množství skoků?

Přesně tak. Nejsem tanečník, který by měl přirozenou výbušnost ve skocích, inklinuju spíš k piruetám, liniím, adagiu… Na výbušnosti musím intenzivně pracovat, ale naštěstí už mám dost zkušeností a vím, na co se zaměřit.

V Národním divadle tančíte s několika partnerkami, v Coppélii to je Aya Okumura v roli Swanildy. Co je klíčem k dobré chemii na jevišti?

Nemít strach a jít do toho naplno. Aya je taneč­nice s neuvěřitelnou technikou, nikdy jsem nezažil, že by zaváhala. Do všeho jde na sto procent. Já mám někdy sklony šetřit energii, ale Aya mě tlačí svým výkonem k tomu, abych i já pracoval v každém okamžiku naplno, protože ona na mě čekat nebude.

Coppélia je celosvětově oblíbený a hojně uváděný titul, tančí se i v baletních školičkách. Setkal jste se s ním už dřív?

Nikdy předtím jsem Coppélii netančil. Ale samozřejmě jsem ji dobře znal, na každé baletní soutěži vidíte tisíce holčiček, které z ní tančí variace. V Neapoli jsem kdysi viděl verzi Rolanda Petita. Síla Coppélie je v hudbě Léa Delibese, je nádherná. Radostná, citlivá, ale také dramatická. Alegorické motivy v divertissement ve třetím jednání jsou dechberoucí. Ta hudba je chytrá, zábavná, a přitom velice taneční.

Vím, že jste velkým milovníkem hudby. Diváci vás mohou vídat nejen na jevišti, ale i v hledišti při operních produkcích.

Hudba je pro mě nesmírně důležitá a je to taky důvod, proč tančím. Miluju tanec a pohyb, samozřejmě, ale vyrostl jsem v hudební rodině, odjakživa jsme poslouchali klasickou hudbu, odmala jsem chodil do Teatro di San Carlo v Neapoli na operní představení, bratr se věnuje hudbě, já jsem také hrával na nějaké nástroje. Hudba je tedy pro mě klíčová, a to zejména v baletu. Možná nejzásadnější.

Stalo se někdy, že jste se kvůli hudbě nedokázal dostatečně napojit na choreografii?

Je to dost možné. Například v moderních choreografiích se často klade důraz na expresi těla a hudba je na vedlejší koleji. Netvrdím ale, že to nemůže fungovat, čím jsem starší, tím víc si moderní balet užívám, protože to je cesta, jak sám sebe vyjádřit pohybem, s každou reprízou objevíte něco nového. Musím zaťukat, na našem repertoáru jsou díla s kvalitním hudebním doprovodem. Pokud to ale srovnám například s operou… hudba je tam tak mocná. Kéž by byla baletní hudba taky taková. Třeba jako u mého oblíbeného Pucciniho – závěr Toscy, Bohéma, Madama Butterfly… Při sledování opery se někdy rozpláču, jak silně to na mě působí. Nepamatuji si, že by se mi to kdy stalo u baletu. Možná je to ale také tím, že jsem operní laik, kdežto balet mám tendenci rozebírat příliš kriticky.

Historicky nebyla vždy hudba k baletům na tak vysoké úrovni jako v případě oper…

Je to tak, v některých baletech je hudba složená čistě jako doprovod a je to poznat. Naštěstí máme na repertoáru hodně Čajkovského, Prokofjeva, nyní připravujeme L'Histoire de Manon  s nádhernou Massenetovou hudbou. A Delibesova Coppélia je stejně tak skvělá. Ano, jsou tam valčíky, ale není to nějaké laciné um-caca-um-caca jako třeba v Minkusových baletech. Nechci se nikoho dotknout, nejsem odborník, ale tak to vnímám.

Máte široký repertoár, tančíte v Crankových choreografiích, ve velkých ruských baletech, v komických francouzských… v čem se cítíte nejlépe?

Záleží na roli. Zbožňuju Romea, role Lenského v Oněginovi byla taky úžasná. Typicky mladí zamilovaní snílci, kteří prožijí osudovou lásku, velké drama, a nakonec tragicky zemřou. To platí i pro Jamese v La Sylphide. Jak jsem řekl, miluju drama, ale pouze na jevišti, ne ve skutečném životě. V L'Histoire de Manon tančím rytíře des Grieux, to je pro mě obrovský krok. Máme na repertoáru Johna Cranka, Fredericka Ashtona, petipovské balety… ale Kenneth MacMillan, to je v mých očích ještě o úroveň výš.

Vraťme se ještě ke Coppélii. Kdybyste pot­kal Franze ve skutečném životě, co byste mu poradil?

Aby si našel nějaké hobby, začal studovat, víc číst, protože občas na mě působí, že neumí do pěti počítat. Nebo ať se aspoň věnuje nějakému sportu, aby se trochu uklidnil (smích).

Držíte se sám těchto rad?

Většinu volného času věnuju magisterskému studiu sportovního managementu, naštěstí se rád učím a hodně mě to baví. Většinou. Taky chodím často do posilovny, je to výzva a motivace, pomáhá to s prevencí zranění a zvyšuje výkonnost. A rád hraju videohry, které mi zaměstnají mysl, pomáhají se odpojit od všech problémů a myšlenek, které mám během dne. Což zní jako typická zábava pro nějakého alfa samce, ale přísahám, že mám rád duhu a dortíčky!