Jak to má s divadlem Krištof Kintera? 

Jakým způsobem jste přistoupil k zadání, které přišlo z Činohry Národního divadla? Jak jste o vizuální kampani uvažoval? 

Plakátu a grafice už se dlouho nevěnuji, ale vztah k tomu přirozeně mám. Ostatně jsem se tím kdysi dlouhá léta živil. Mimo jiné jsem pro Činohru ND zpracovával před dvaceti lety vizuály. Pamatuji si například Psychózu ve 4.48 Sarah Kane nebo Jako naprostý šílenci Williama Mastrosimoneho. Možnost znovu po letech vstoupit do tohoto prostředí mně udělala radost a bavilo mě to, je to takový malinký „comeback“. Mám rád, když plakát umí nejen zaujmout, ale i přimět pozorovatele k přemýšlení. Je dobré, když se najde odvaha chápat plakát jako svébytnou umělecky svobodnou záležitost. A to mi současné ND nabídlo, a právě proto jsem nabídku přijal. Je to ovšem ojedinělé a je to škoda. Je smutné, když například producenti filmů mají příliš jasno v tom, jak má plakát vypadat a co vlastně divák chce, nebo nechce. Divák nechce nic. Divák chce autorovu svobodu!  

Jaké výtvarné techniky jste při realizaci vizuální kampaně použil? 

Pro jakési zjednodušení nazývám moje práce na ploše „kresby“. Je to ale pro mnohé dosti matoucí, neboť spontánně používám vše, co mi přijde pod ruku – ponožky, lyžařskou hůl, sklenku od majonézy. Kresbou to nazývám hlavně proto, že vše vzniká bezprostředně, volně, lehkou rukou a rigidně se opakuje formát, stejně jako když si někdo kreslí do bloku. Můj blok je ale poněkud velký, metr krát sedmdesát centimetrů, takže ho nenosím s sebou, ale jistým způsobem se jedná o deníkové záznamy. 

Jaký máte vztah k divadlu jako uměleckému médiu?  

Komplikovaný. Jak jinak. Vždycky mě zajímalo, sledoval jsem hlavně alternativní a pohybovou scénu. Miloval jsem ve své době Děrevo, Dogtroep, Ultima Vez. Ve stejné době jsme tvořili skupinu Skrytá Tvůrčí Jednotka, se kterou jsme činili nejrůznější projekty a s několika z nich jsme jezdili na turné po festivalech všude možně po světě. Bylo to alternativní nonverbální divadlo, hodně založené na vizualitě a scénografii. Bavilo mě to moc, byli jsme taková komunita. Potom jsme založili univerzální prostor NOD nad ROXY, kde bylo divadlo součástí celého prostoru. Ale vše se mění a od jistého okamžiku si každý z nás šel svou cestou. Od té doby prožívám divadlo o dost méně.