Vážený uživateli, je nám líto, ale Váš prohlížeč nepodporuje plné zobrazení webu. Doporučujeme Vám přejít na jeho aktuálnější verzi (MS Edge) nebo na některý z nejčastějších prohlížečů (Chrome, Firefox, Safari).

Činohra, Rozhovory

Leden 2025

Od snu k realitě: Divadelní inscenace o kuponové privatizaci

Kuponová privatizace položila základy současnému rozložení socioekonomických a politických sil ve veřejné sféře a ovlivnila stovky tisíc životů. V devadesátých letech, jakémsi „novém národním obrození“, jako by každý mohl spatřit příležitost vydobýt si svůj nový pohádkový život. Inscenaci Privatizace o tomto dějinném okamžiku, a zejména o osobních příbězích, které skrývá, připravují pro Činohru Národního divadla Petr Erbes a Boris Jedinák.

Jak jste dospěli k závěru, že výchozím bodem zkoušené inscenace bude kuponová privatizace a osobnost Petra Kellnera? Je něco, co byste během zkoušení chtěli vyzkoumat nebo zjistit?

Petr Erbes (P. E.): Privatizace státního majetku je naprosto zásadním okamžikem, který definuje stav současné společnosti a na mnoha úrovních ovlivnil rozložení moci, jak ho zažíváme dnes. Přesto se domnívám, že v širším povědomí zůstávají samotná privatizace i její zásadní aktéři zapsaní spíš ve formě sloganů, pocitů a mýtů – na obou stranách hodnotového spektra. Neexistuje jeden příběh. Jako by se privatizací státního majetku staly i příběhy s ní spojené privátním majetkem, který není potřeba sdílet. Během seznamování se s tématem a hlavně i teď v průběhu zkoušení si všímám toho, že privatizace není o transformaci majetku, ale o transformaci postoje k tomu, jak se vztahujeme ke své privátní zóně a ke svým soukromým zájmům.

Boris Jedinák (B. J.) : Když jsme stáli před rozhodnutím, jak dramaturgicky zúžit toto ohromně široké pole, jakým kuponová privatizace je, rozhodli jsme se zacílit inscenaci na osobnost Petra Kellnera. Zatímco část společnosti jej vnímá jako úspěšného podnikatele, kterého by si někteří přáli následovat, nebo se mu dokonce vyrovnat, druhá část jej vnímá jako veskrze negativní postavu, která se nejvlivnější soukromou osobou České republiky stala především díky tomu, jak rafinovaně dokázala obcházet pravidla hry. Kellner si během svého života kolem sebe vytvořil neprostupnou mediální bariéru, za kterou ukryl své soukromí, svou rodinu, stejně jako jakékoli podrobnosti o svém podnikání. Vznikl tak prostor pro zrod jakéhosi novodobého mýtu, který se stává ústředním tématem naší inscenace.

Po Discolandu v Divadle Na zábradlí je Privatizace už druhou vaší inscenací věnovanou fenoménu spojenému s devadesátými lety. Máte na devadesátky nějaké vzpomínky? A dotýká se vás nějak devadesátkový sentiment?

B. J.: Jsem ročník devadesát pět, mnoho vzpomínek na toto období nemám. O to víc mě baví se k devadesátkám vracet a pokoušet se pochopit společenskou atmosféru v zemi, která si v té době začala opět hledat svoji pozici mezi demokratickými evropskými státy, a z mého pohledu ji stále hledá. V navracení se k devadesátým letům víc než sentiment vidím snahu porozumět naší současnosti, což osobnost Petra Kellnera, který nastartoval své podnikání právě v této době, dobře vystihuje.

P. E: Co se zrodu podnikání týče, tak si z raných devadesátých let vybavuju tatíkovu hravost při vytváření výukových počítačových her. A potom si vzpomínám, že ačkoli jeho byznys fungoval asi celkem dobře, tak ho v určité chvíli převálcovali větší hráči, kteří dokázali lépe spolupracovat například s ministerstvem školství a prodávat programy plošně do škol. Proto mi z jeho podnikání zbyly jen vzpomínky a část e-mailu za zavináčem @softer.cz. Stejně jako Borise mě na devadesátých letech nezajímá jejich estetika, ale snažím se skrze ně porozumět současnosti.

Petr Erbes, foto Martin Špelda

Vaše inscenace jsou často dokumentární, možná dokonce investigativní, věnujete se v nich také osudům osobností nedávno zesnulých, obecně známých. Kde pro vás stojí etické meze tohoto přístupu?

B. J.: S Petrem jsme trochu opatrní, co se týče označení „dokumentární divadlo“, protože se pak pro mnoho lidí s inscenací hned automaticky spojují také termíny jako „objektivita“ nebo „nezaujatost“. Proto raději pojmenováváme divadlo, kterému se věnujeme, jako autorské, i když žádný dokumentární film nebo divadlo není nikdy zcela objektivní a vždy odráží interpretaci jeho autorů. V případě, že se věnujeme osudům reálných osobností, jako je tomu nyní v inscenaci Privatizace, se snažíme nepodcenit fázi rešerší a načerpat o daném tématu co nejvíce je v našich silách a časových možnostech.

P. E.: Často se věnujeme příběhům, které se skrze intimní vzpomínky vztahují k celospolečenským tématům, jak tomu bylo například u inscenace Reality v Huse na provázku, kde jsme zkoumali oblast sociálního bydlení spojenou s příběhem projektu Rapid Re-housing. Přestože během rešerší často pracujeme s principy blízkými antropologickému nebo orálně-historickému výzkumu, děláme v první řadě umělecký výzkum. Vedle toho si svou roli v procesu setkávání se s tématem snažíme vždy co nejvíce zvědomit. Fakt, že zacházíme s příběhy skutečných lidí, je pro nás přítomný jak celou dobu příprav, tak i velkou část zkoušení.

Jak při přípravách dokumentárních inscenací se silným politickým pozadím pracujete s vlastními sympatiemi?

B. J.: To je možná věc, která mě na tomto způsobu práce baví ze všeho nejvíc. V rámci rešerší se o tématu snažíme zjistit z různých zdrojů co nejvíce lze. Často k tomu využíváme i formu osobních rozhovorů s nejrůznějšími respondenty. S některými z nich se názorově (ať už politicky, nebo čistě lidsky) protínáme více a s některými naopak zcela minimálně, ale naším úkolem je pokusit se vždy jejich svědectvím a jejich postojům porozumět „zevnitř“, z perspektivy jejich vlastní žité skutečnosti. Snažíme se hledat sympatie nebo možná lépe empatii s rozhodnutími, která si takřka nedokážeme na vlastní kůži představit. Leckdy je to výzva a samozřejmě ne vždy se to podaří.

B. J.: Zároveň nás na inscenování zajímá dialog a spory uvnitř zkoumaného diskurzu, což nás vede k hledání cest, jak se na oblast podívat z nadhledu.

Kateřina Prášilová

Sdílet na sociálních sítích