Jakub Šmíd: Svědomí v srdci hrdinů příběhu Valérie a týden divů

Svědomí, to abstraktní vnitřní světlo, které nás provází životem a řídí naše morální rozhodnutí. Každý z nás má k němu svůj osobní vztah. Ve světě divadelního příběhu Valérie a týden divů se setkáváme s postavami, které své svědomí teprve objevují a proměňují, oproti jiným, které ho zase mají pevně dané a nezkažené. Pojďme se ponořit do těchto zajímavých vod s režisérem inscenace Jakubem Šmídem a prozkoumat, jaký otisk zanechává svědomí v srdcích našich hrdinů.

Když se řekne svědomí, co se tobě osobně vybaví?

Vybaví se mi osobní odpovědnost každého člověka za jeho chování a jednání vůči druhým. Jsem rád, že se mi jako první nevybavilo špatné svědomí. Člověk by se měl chovat tak, aby nepociťoval výčitky svědomí. Svědomí je vnitřní étos, který je potřeba dodržovat, aby člověk žil v harmonii sám se sebou, s ostatními a s planetou.

Mají všechny postavy v inscenaci Valérie a týden divů svůj vnitřní morální kompas?

Po prvním zhlédnutí představení může člověk získat dojem, že jsou zde postavy, které svědomí nemají, a postavy, které ho mají. Pokud se však ponoříme hlouběji a nezůstaneme jen na povrchu, zjistíme, že každá postava z inscenace má morální kompas. My jsme se o to při adaptování snažili, aby každá postava projevovala svědomí a aby měla i svůj vnitřní konflikt, který řeší. Nechtěli jsme, aby to byly pouze archetypální symboly, ale aby díky konfrontacím, ke kterým mezi nimi v průběhu představení dochází, projevily své morální hodnoty.

Je zajímavé, že hovoříš o tom, že každá postava svědomí má. Po zhlédnutí inscenace i přečtení knihy mi přijde, že třeba taková postava Tchoře nemá žádné. Zapojuje se do různých symbolických akcí, často bez zřetele na morální zásady.

To je dobře, že to říkáš, ale on právě není jen našeptavačem, hybatelem nízkých pudů. Orlík o něm říká, že zná lidi lépe, než oni znají sami sebe, takže pro nás představuje postavu, která lidi ponouká. Po téhle lince se může zdát jako osoba, která svědomí postrádá. Ovšem, v průběhu představení se stává opět člověkem, nemůže pít krev, která ho udržovala při životě, a rychle stárne. A tady jsme se právě s představitelem Tchoře, Petrem Stachem, snažili najít tu lidskou podobu, v jednu chvíli má možnost zardousit Valérii, ale neudělá to. Takže i u něj se to svědomí projeví.

A co postava babičky Elzy? U ní také nevnímám, že by střelka morálního kompasu mířila tím správným směrem.

Máš pravdu, babička Elza neváhá obětovat náušnice, dům i život své vnučky, aby sama omládla. Ta touha být mladá je pro ni silnější než cokoliv jiného. Naše inscenace však posouvá charakter Elzy o kousek dál a ukazuje, že i ona má svědomí. Nakonec se rozhodne zachránit Valérii. Rozhodne se obětovat život svůj, namísto jejího. Je to vůbec poprvé, kdy udělá nezištné rozhodnutí. Takže tu střelku kompasu nakonec namíří dobrým směrem.

Pak bych neměl opomenout postavu Graciána. Je to komická postava, která se prezentuje jako skvělý řečník, ale zároveň je to sprosťák s nízkými pudy. Což se také projeví skrze jeho chtíč, když se pokusí zmocnit mladičké Valérie. Nakonec tíhu svého svědomí neunese.

A opomenout nesmíme dvě mladé duše, u kterých bychom asi mohli říct, že jejich morální hodnoty jsou čisté, zatím ničím neposkvrněné, Valérii a Orlíka.

Ano, přičemž Valérie není tak zatížená zkaženým dospělým světem jako Orlík, který vyrostl v pokřivené výchově Tchoře. Dělá pro něj věci, se kterými se morálně pere, ale jeho láska k Valérii sílí a postupně stočí Orlíkovo svědomí správným směrem. A Valérie přes svou čistotu postupně poznává, že svět není tak jednoduchý, jak se zdál…