Jiřina Marková Krystlíková: V Carnegie Hall mě učili, jak se má správně klanět

V Carnegie Hall ji učili, jak se má správně klanět, operní pěvkyně Jarmila Novotná ji pozvala do svého newyorského bytu na čaj a české chlebíčky, v 5. ročníku na konzervatoři získala první roli ve Státní opeře, následně působila 23 let v Národním divadle. Vedle operní kariéry stihla učit na konzervatoři, založit soukromou Školu hudby a zpěvu Jiřiny Markové a operní soubor Dětská opera Praha, kterým prošlo pod jejím vedením mnoho současných operních a dirigentských hvězd, jako jsou například Adam Plachetka, Petr Nekoranec, její dcera Zuzana Marková, dirigent Robert Jindra a mnoho dalších.

Dětská opera Praha v červnu oslaví 25 let od svého vzniku a při té příležitosti 11. června slavnostně provede ve Smetanově síni Obecního domu dětskou operu Hanse Krásy Brundibár. Během večera vystoupí i sólisté, kteří své první zkušenosti získali právě s Dětskou operou Praha a nyní je můžete vídat na předních českých i světových jevištích.

Byla u Vás láska k hudbě a zpěvu na první pohled nebo vznikala postupně? Pocházíte z hudební rodiny, jaký vliv měla Vaše rodina na cestě ke zpěvu?

V naší rodině na mě měli velký vliv hlavně dědeček a babička. Po dědečkově linii byli všichni v rodině učiteli dějepisu a češtiny. Babička a dědeček dokonce vedli knihovnu na venkově. S nimi jsem chodila přes pole tři kilometry, abychom lidem přinášeli knihy. Tím jsem získala hluboký vztah ke čtení a literatuře. Moje maminka milovala lidové písně a chtěla být baletkou, ale nakonec se věnovala lidovým tancům. Můj táta vystudoval konzervatoř a později se věnoval staropražským písničkám. S mámou byli v souboru lidových písní a tanců. Hudba byla u nás doma všudypřítomná. Doma se neustále zpívaly lidové písně, což na mě mělo velký vliv. Hodně si jich dodnes pamatuji a ráda je předávám dál svým žákům.

Kdy jste poprvé stála na jevišti?

Poprvé jsem stála na jevišti, tedy spíš na pódiu, ve 13 letech na náměstí Míru při akci pro děti. Můj táta organizoval různé estrády a operní večery. Moderovali jsme je spolu a pro mě to byla neuvěřitelná zkušenost. Táta byl vysoký, krásný blonďák a byl velmi oblíbený u lidí i umělců.

Jaké byly Vaše první kroky směrem ke kariéře operní zpěvačky?

Zajímavé je, že jsem operu zpočátku vůbec neměla ráda. Když jsme s rodinou chodili do divadla, vždy jsem chtěla na činohru. Opera mi připadala nudná, ale postupně jsem si k ní našla cestu. Ve 14 letech jsem viděla muzikál Divotvorný hrnec, a to mě naprosto uchvátilo. Chtěla jsem dělat takové divadlo. Na konzervatoři nebyl obor muzikál, takže jsem se rozhodla pro činohru. Táta sehnal kontakt na paní Chalabalovou, manželku dirigenta Chalabaly, která mě připravovala na přijímačky. Zpočátku jsem byla přesvědčená, že chci být herečka, ale paní Chalabalová ve mně objevila zpěvačku. Nakonec jsem dělala zkoušky na klasický zpěv, což nebylo jednoduché. Bylo nás mnoho a brali jen deset uchazečů. Naštěstí jsem uspěla a začala jsem svou cestu jako operní zpěvačka. Láska k hudbě a podpora rodiny mě motivovaly. Uvědomila jsem si, že zpěv je to, co opravdu chci dělat. Byla to dlouhá cesta plná překážek, ale nakonec se mi podařilo splnit si svůj sen.

Který ze zážitků je pro Vás ten nejsilnější?

Moje cesta k opeře byla plná určitě zajímavých momentů. Jeden z nich byl v roce 1984, když jsem zpívala Antonidu v opeře Život pro cara (skladatel Michail Glinka, pozn. red.) v Carnegie Hall. Vybrala si mě v Praze dirigentka Eve Queler, která zde dirigovala Carmen. Tehdy jsem poprvé jela sama z komunistického Československa do New Yorku, což samo o sobě bylo obrovské dobrodružství. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že odjedu, protože jsem nebyla členkou strany. Ani jsem se moc nevěnovala přípravě. Ale nakonec se vše podařilo, dostala jsem 50 dolarů a ocitla se sama v New Yorku.

Jaký byl váš první dojem z Ameriky?

Bylo to jako vstoupit do jiného světa. Hned na letišti mě obklopili lidé různých národností, které jsem nikdy předtím v životě neviděla – bylo to velmi silné. Přijela pro mě limuzína, ve které jsem nikdy předtím neseděla. Nevěděla jsem, jak se mám chovat, co se sluší. Byla jsem úplně ohromená. V Americe jsem zůstala necelé dva měsíce.

A jak Váš americký příběh pokračoval?

Poznala jsem úplně nový svět. Brzy si mě tam oblíbili a začali mi říkat „dítě východu“. Dokonce mě přemlouvali, abych tam zůstala. Byli připraveni mi dočasně platit byt a zařídit všechny potřebné doklady. Měla jsem předjedané korepetice v Metropolitní opeře na roli Zerliny (Mozartova opera Don Giovanni) a chvíli jsem vážně přemýšlela, že bych tam zůstala natrvalo. Nastražili na mě i paní Jarmilu Novotnou (operní pěvkyně), aby mě přemluvila, ať zůstanu v USA. Ve svém bytě mě dokonce pohostila českými chlebíčky.

A proč jste se nakonec rozhodla vrátit do Československa?

Bylo to těžké rozhodnutí. Ještě na letišti mě přemlouvali, abych nechala svůj kufr odletět bez mě a zůstala. Ale já jsem se rozhodla vrátit domů. Měla jsem zde své kořeny a cítila jsem, že moje místo je tady. Tyto zkušenosti mě naučily hodně o světě a o sobě. Když jsem se vrátila, měla jsem jasnější představu o tom, co chci dělat

A jak to bylo dál? Kdy vznikl nápad založit Dětskou operu Praha?

K myšlence založení Dětské opery Praha jsem se dostala díky několika významným osobnostem, které mě na tuto cestu nasměrovaly. Byli to dirigenti Charvát, Košler a Preisler, kteří mě inspirovali k uvedení opery Brundibár skladatele Hanse Krásy. Je úžasné, že už 25 let pravidelně hrajeme Brundibára. Nikdy jsem si nemyslela, že toto dílo bude mít takový dopad na můj život. Poprvé jsme ji uvedli v roce 1999 v divadle Kolowrat. A od té doby ji uvádíme pravidelně.

Jaké metody a techniky využíváte při výuce mladých zpěváků a jaký je váš přístup k rozvoji jejich hlasových schopností?

V práci s dětmi se snažím uplatňovat stejné principy, které jsem se naučila od své rodiny – lásku k hudbě, pečlivost a důraz na detaily. Dětská opera Praha je pro mě způsob, jak předat tuto lásku a zároveň vytvořit prostředí, kde děti mohou růst a učit se. Když učím, snažím se neustále hledat nové cesty a inspirace, abych děti motivovala a bavila. V Dětské opeře Praha pěstujeme smysl a cit pro krásnou klasickou hudbu očima dětí. Za 25 let prošlo souborem přes 400 dětí, z nichž někteří se hudbou živí a jiným zůstala jako celoživotní koníček. Radost a dar umět vnímat hudbu rozvíjíme nenápadně a pečlivě, obzvlášť u těch, kteří začnou tíhnout k opeře. Například David Maxa a Alice Pavelková jsou momentálně naši nejtalentovanější mladí pěvci. Operní režisér Ladislav Štros mi kdysi řekl: „Ty ty děti učíš poznat v životě krásu.“

Využívám Komenského přístup Škola hrou, rozvíjení fantazie a vlastního já. Ale není to zadarmo. Všichni členové musí chodit i na individuální hodiny zpěvu, protože zkoušíme jen jednou týdně. Spojení hereckého projevu pomáhá nenápadně v technice zpěvu. Snažím se, aby se děti učily poznávat krásu hudby a zároveň rozvíjely svůj talent přirozeně a s radostí.

Jak se podle Vás proměnila pedagogická práce v oblasti klasického zpěvu v průběhu Vaší kariéry a jaké jsou klíčové výzvy při výuce mladých operních talentů v dnešní době?

V dnešní „ajťácké době“ je obtížnější najít nadšené talenty pro operu. Učila jsem na konzervatoři přes 30 let a vím, že kromě talentu je důležitá muzikalita, píle, pokora a rozhled v oboru. Klíčovou výzvou je udržet mladé talenty motivované a naučit je správně trénovat své hlasové dovednosti. Mnoho produkcí dnes ovládají agentury, což klade další nároky na mladé zpěváky.

Jaký je Váš přístup k výběru repertoáru pro své žáky a jakým způsobem se snažíte podpořit jejich individuální hudební rozvoj?

Repertoár vybírám tak, aby byl zajímavý a zároveň rozvíjel jejich hlasové schopnosti. Podporuji jejich hudební rozvoj prostřednictvím pravidelných individuálních hodin a pečlivého sledování jejich pokroků, zejména v období mutace.

Co byste poradila mladým umělcům, kteří se chtějí věnovat opernímu umění?

Všem mladým umělcům bych poradila, aby se nebáli rozvíjet svou fantazii a osobnost. Důležité je pravidelné cvičení, individuální hodiny zpěvu a práce s hereckým projevem. Pěvec je jako sportovec – musí správně trénovat své svaly. A samozřejmě, je třeba mít lásku k hudbě a velkou trpělivost.

A na co se můžeme ještě s Dětskou operou Praha těšit? Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Plánujeme reprízy naší letošní premiéry Tlustý pradědeček a loupežníci od Jaroslava Křičky a pokračování cyklu Opera nás baví. V září nás čeká představení v Norimberku s hudbou Bedřicha Smetany a W. A. Mozarta v rámci cyklu Na cestách za genii hudby. Plánujeme pokračovat v našich pravidelných představeních, včetně Brundibára. Důležité je pro nás také udržovat kontakt s našimi bývalými členy a podporovat nové talenty. Cílem je stále pěstovat smysl pro krásnou klasickou hudbu a podporovat mladé operní zpěváky. Srdečně bych všechny diváky chtěla pozvat 11. června na oslavu našich 25. narozenin do Obecního domu. Vedle úžasných dětí vystoupí i operní pěvci Aleš Briscein, Jana Sibera, Daniel Matoušek, Barbora Perná, Michaela Zajmi, Jiří Hájek a další. Určitě je se na co těšit!

Paní Marková, děkuji za příjemný rozhovor a držíme palce do dalších let.