Kouzelný cirkus v číslech a jménech

V tuzemsku i ve světě se odehrálo celkem 6 500 repríz. V žánru tanečního i nonverbálního divadla byl Kouzelný cirkus nejdéle bez přestávky uváděnou produkcí na světě. V titulních rolích se představilo 25 Smutných a 22 Veselých klaunů, 25 Svůdců a 33 Venuší.

Je až neuvěřitelné, jak velký tvůrčí tým se na inscenaci podílel, ale z jistého hlediska je to logické: příprava pořadu Laterny magiky představovala v této době dvojí práci – vytvoření divadelní inscenace a natočení celovečerního filmu. Navíc Kouzelný cirkus je inscenací multižánrovou. Hlavním režisérem byl Evald Schorm a scénografem Josef Svoboda. Spolurežiséry Kouzelného cirkusu byli Jiří Srnec, zakladatel Černého divadla, dále surrealistický výtvarník a režisér Jan Švankmajer, na scénáři se podílel kameraman Emil Sirotek, k týmu patřil výtvarník Zdenek Seydl, hudební skladatel Oldřich František Korte nebo mistr zvuku Ivo Špalj (který v roce 2022 získal cenu Český Lev za mimořádný přínos oboru). Produkci řídil Jaromír Kallista, dodnes blízký asistent Jana Švankmajera.

Hlavním choreografem inscenace byl Karel Vrtiška, který se také podílel na scénáři, ale spolupracujících choreografů bylo více: Jiří Hrabal, Vlastimil Jílek, Josef Koníček, František Pokorný a Inka Vostřezová. Podle původního scénáře se měl v inscenaci objevit i společenský tanec a jazzbalet, a pro každý styl a žánr byl tedy najat specialista. Pantomimická čísla s tanečníky cizeloval Ladislav Fialka, který však z nějakého nevysvětlitelného důvodu není uváděn v pozdějších programech, věřme však, že jde jen o omyl. Karel Vrtiška sám tančil v prvním obsazení Svůdce, ačkoli mu už tehdy bylo 50 let. V roce 1977 opouštěl právě místo sólisty baletu ND a po premiéře Kouzelného cirkusu zůstal v Laterně magice jako interpret a jako vedoucí tanečního souboru. Vzhledem k tomu, že se v mládí věnoval artistice, měl nejlepší předpoklady k tomu vnést i do choreografie inscenace právě kouzlo cirkusového umění.

Důležité jsou také „tváře“ na filmovém plátně, které zůstaly stále stejné po celých 45 let: nikdy se nepřistoupilo k natočení nového filmu s jinými interprety. Přesto nebyli dlouho uváděni ani v tištěných programech – Laterna magika měla být značkou sama o sobě, nepropagovala své tanečníky. Filmové sekvence natočili Pavel Veselý v roli Svůdce, Ivanka Kuchařová jako ideální typ Venuše, Josef Kotěšovský a Vladimír Pohořelý jako Veselý a Smutný klaun.

Pokud jde o premiérové obsazení na jevišti, s Josefem Kotešovským vystupoval v páru Jiří Vrzal, tanečník, který bohužel brzy zemřel při dopravní nehodě, na jeho místo pak nastoupil Marjan Bernacik, a s Ivankou Kuchařovou tančil Karel Vrtiška jako Svůdce. Veselým klaunem v druhém obsazení byl Petr Kosek a Venuší výrazná tanečnice Marcela Černačová. Mezi první ze Svůdců rané éry patří ještě Jan Kuchař a Jan Hannich a z Venuší Radka Knechtová a Helena Postránecká. Lépe snad ale poslouží tabulka:

Přípravné práce se rozběhly v lednu 1976, od února bylo naplánované natáčení filmu. V prvním harmonogramu se počítalo s premiérou v lednu následujícího roku. O zahájení tvorby kdysi řekl velmi poeticky Jiří Srnec:

„Sešla se v roce 1976 mimořádná společnost. Osobně svolával, vybízel ke spolupráci Evald Schorm bytosti všech profesí do svého týmu. Na první schůzce několik slov o námětu, o dvou klaunech a jejich lásce k Venuši. Na příští setkání přišli již jen věřící a nadšení. Od samého počátku narůstal zázrak vzájemného porozumění.“

Na příjemnou atmosféru vzpomínali tvůrci i tanečníci bez výjimky. Vytvořili plnohodnotně multimediální i multižánrovou inscenaci. Jako snad žádná jiná přinesla právě ona v době své premiéry nejvyváženější směs žánrů a stylů: byl tu film, tanec, pantomima, černé divadlo i náznak divadla loutkového. V choreografii se objevily klasické baletní variace, charakterní tanec, lidový tanec i moderní pohybová stylizace. V premiérové podobě měla inscenace stopáž téměř dvě hodiny, postupně byla zkrácena především o dvě části – o dlouhou pasáž černého divadla Hradní hry a o neméně dlouhou pasáž nazývanou ve scénáři Periferie, odehrávající se na rozestavěné dálnici. Tak je dnes v disproporci složka černého divadla – zbyly jen spojovací scény na začátku a kolem přestávky.

Hradní hry byly scénou pro karty v životní velikosti, tanečníci si oblékli kostýmy imitující hrací karty, sice měli otvory pro ruce a hlavy, ale oblečení v „čerňáckých“ kuklách a na hranici clony na jevišti vytvářeli klasickou iluzi pohybujícího předmětu. Karty spolu mluvily, soupeřily, dohadovaly se, jak hrát. Bylo to prý číslo klidné, a proto začalo v porovnání s dalšími místy působit zdlouhavě.

„Hradní hry byly výborné číslo, skutečně výborné. Jirka Srnec měl všechno perfektně promyšlené, s určitou filosofií a hloubkou. Nevýhodou toho čísla bylo, že bylo dlouhé, takže zpomalovalo chod představení. Evald i ostatní postupně usoudili, že se s tím musí něco udělat, ale Hradní hry nešlo zkrátit, protože jinak by úplně ztratily smysl. Takže šly pryč celé, ale byla to škoda. Jirka Srnec si k tomu i složil vlastní hudbu, velmi působivou,“

vzpomínal později představitel Svůdce Pavel Veselý.

„Na Evaldovi se mi nesmírně líbilo, že když už nás vyzval ke spolupráci, tak chtěl opravdu spolupráci. Námět představení byl ovšem jeho. On přišel s tím, že hlavní postavy jsou dva klauni, kteří prožívají život a svou lásku. Ale vyslechl mnoho nápadů a námětů a mnoho jich přijal,“ vystihl podstatu spolupráce týmu Jiří Srnec v jednom z našich rozhovorů. „V Laterně magice velmi záleží na tom, jaká skupina lidí se sejde, aby se sjednotila v názoru. Evald Schorm velice pečlivě dbal na to, aby představení nebyla exhibice někoho, kdo chce předvést, že je geniální v jedné věci, naopak ať je mnohostranný, ať se projeví v tom či onom. Protože inspirací může být cokoli, barva či tvar, a i tvar může být úplně imaginární. Evald věděl, že si rozumíme.“

Kouzelný a také pěkně draný cirkus

První název, pod nímž tvůrci inscenaci zanesli do scénáře a pracovních smluv, byl Snový cirkus. Až někdy v průběhu roku 1976 se stal Kouzelným. Pohled do produkčních materiálů nám ukáže také velké navyšování rozpočtu inscenace s tím, jak se objevovaly požadavky režisérů a rozrůstal se i sám scénář – až v průběhu tvorby byly naplánované scény Loutkohry režiséra Jana Švankmajera a Hradních hry Jiřího Srnce.

Národní divadlo spolupracovalo s Československým státním filmem a s Filmovým studiem Barrandov, ale také třeba s Československými cirkusy a varieté. Od nich si zapůjčilo například velký stan, který vyrostl na Letné, sedm maringotek a všechnu techniku, která byla potřeba k obsluze šapitó, samostatně honoroval artisty vystupující ve filmových dotáčkách, z nichž však mnoho nikdy nebylo použito, a extra honorovaná byla například i speciální drezura lvů, koní a pony. Mezi cirkusovými umělci spolupracujícími na Kouzelném cirkuse, byli i artisté ze slavného rodu Joo, který odvozuje svou historii až do 18. století.

Největší náklady představoval filmový materiál. V srpnu roku 1976 počítala produkce Laterny magiky s rozpočtem necelých dvou milionů Kčs, s tím, že strop výdajů bude pro celou fázi tvorby pět milionů. V polovině října téhož roku se náklady vyšplhaly už na tři a půl milionu. Nakonec stál Kouzelný cirkus 5 720 000 Kčs, z toho filmový materiál 1 255 000 Kčs. Na druhou stranu v jednom z článků, který o Laterně magice publikoval sám Josef Svoboda, se dozvíme, že Kouzelný cirkus byl ještě relativně levnou produkcí – Revue z bedny pro EXPO 67 do Montrealu měla stát celých 12 000 000 Kčs.

Během natáčení se spotřebovalo cca 53 000 metrů filmového materiálu. Josef Svoboda v jedné ze závěrečných zpráv psal:

„Sestřih filmu bylo možné provádět pouze na tříplátnovém střihacím stole, který vlastní jedině Krátký film a který jej zásadně nepůjčuje, dále jej má z ciziny zapůjčen Artcentrum. Náš film se stříhal v Artcentru pololegálně v nočních hodinách a o sobotách a nedělích, čímž se práce velice zdržovala. Stovku krabic s materiálem bylo nutno neustále převážet, aby tam nezůstávaly.“

Natáčení trvalo rok, probíhalo v Tatrách na Popradském plesu, v pražské Stromovce, kde vyrostlo cirkusové šapitó, a na Císařské louce u Vltavy, pak také v jižních Čechách v krajině kouzelných statků a rybníků anebo na Českomoravské vysočině, nad kterou se Klauni s Venuší prohánějí v horkovzdušném balónu. Mořské vlny jsou natočené v Bulharsku. Během natáčení se stala samozřejmě řada více či méně zábavných příhod, z nichž mnohé baví až s odstupem času. Když se při natáčení na jezeře převrhla loďka a Emil Sirotek zachraňoval kameru, když se Ivance Kuchařové splašil kůň, Pavlovi Veselému spálil ruku nepodařený pyrotechnický trik, ale také když v Tatrách několik hodin objížděli vesnice a hledali, kdo by rozveseleným tanečníkům mohl půjčit kytaru k táboráku. Nebo když Venuše málem uletěla v horkovzdušném balónu, protože nikdo nedržel správné jisticí lano…

O tom, kolik scén a nápadů nakonec nebylo v inscenaci vůbec využito, napovídá například soupis kostýmů pro jednotlivé postavy, jichž bylo k výrobě objednáno 161 kusů – vidíme ale, že mnoho jich nedožilo ani premiéry. A ještě jedna zajímavost – v květnu 1976 se v těchto materiálech ještě Venuše nejmenuje „Venuše“, ale „Proměnlivá žena“ a Venuše je jen jednou z jejích metamorfóz. Kostýmů má mít opravdu mnoho: Venuše, Motýl, Krasojezdkyně, Hrazdářka, Cikánka, Dívka, Colombina. Poslední tři postavy jsou obsazeny jinými tanečnicemi než Ivankou Kuchařovou, ve filmu je však nakonec Venuší pouze ona. Na jevišti ale dvakrát vystupuje jiná tanečnice, a to v roli Cikánky a Loutky – kvůli převlekům, které by nebylo možné zvládnout. Existuje snímek Ivanky Kuchařové sedící na hrazdě, ale žádné artistické číslo tohoto druhu v inscenaci není (v každém případě měla mít dublérku). V prvním soupisu není ani specifikován kostým populární zpěvačky ze scény Periferie.

Pavel Veselý jako Svůdce má také mnohem pestřejší garderobu: k „základnímu kostýmu“ elegantního šviháka patří doplňky pro další postavy: fotograf, domptér, vodník, myslivec, cikán, pastevec, řidič, bagrista, frajer a námořník. Uff… Vodníkem jistě není myšlen zelený mužíček s pentlemi ve vlasech, ale voda původně v inscenaci být měla – natáčelo se na lodích na jihočeských rybnících, fotografie Pavla Veselého na pramici je na ně památkou. Tanečnice měly v jedné scéně vystupovat jako akvabely, ale nakonec se ji nepovedlo natočit, měly totiž navržené kostýmy, v nichž se nedalo tančit. A dnes si můžeme úlevně oddechnout, že se ze Svůdce nestal v rámci ideologického ústupku bagrista…

Původní scénář ale naznačuje zajímavý konec inscenace a zřejmě vysvětluje onoho „námořníka“, který v inscenaci nevystupuje: „Vodní lyže – Utopení Svůdce a výbuch lodí – Utopení klaunů – Voda – Výstup klaunů s vody-zestárlí – Zastavení v rozbořeném stanu u vody – Poznání“. Až pak následuje Svatba a úplný závěr představení. V první části inscenace se měla vyskytnout původně také „vodní příšera“ a víly. Scénář byl živý materiál, který se proměňoval neustále, a co bychom si povídali, jeho výsledná podoba dává rozhodně daleko větší smysl, už jen pro to, že Svůdce se vrací do svého vlastního živlu, a tak se vlastně během inscenace nestane nic, co by připomínalo násilí, vyjma střetu klaunů s chuligány na motorkách… Ale o samotném příběhu a významu postav si povíme až v dalších kapitolách…

Prameny:

Tiskové zprávy

Archivní materiály (Archiv Národního divadla)

KOCOURKOVÁ, Lucie. Laterna magika: Zlatá éra očima pamětníků. Praha: Universum, 2018.
ISBN 978-80-242-6066-2

• ZPĚT NA VÝPIS KAPITOL