Martin Hilský: Hamlet jako věčné tázání

Říká se, že pro každého herce je snem hrát Hamleta, že je to nejvyšší metou. Je tento text metou i pro překladatele? A byl pro vás ve vaší kariéře Hamlet jakýmkoli způsobem výjimečný?

Když jsem v jednadvaceti letech, tedy před šedesáti lety, viděl Pleskotova Hamleta s Radovanem Lukavským v titulní roli, odešel jsem z Národního divadla trochu jiný, než když jsem tam přišel. Až mnohem později jsem si uvědomil, že možná právě tehdy začal můj vztah k Shakespearovi. Nevím, zda by se mi tato inscenace líbila i dnes, ale zcela jistě vím, že mě oslovila nebývalým způsobem. Cosi jako zasvěcení to bylo. Takže Hamlet pro mě není výjimečný jen tím, že je to ikonická hra západní civilizace, ale především proto, že jsem s touto hrou bytostně souzněl a že ovlivnila mé chápání světa, života, lidí i sebe sama.

Čím to je, v čem tkví ono věčné kouzlo, že je právě Hamlet nejslavnější hrou na světě? Co působí, že přitahuje další a další generace divadelníků? 

Přesně se to pojmenovat nedá. Hamleta nelze shrnout do žádné teze a všechno, co o této hře řekneme, je vždy jenom část jejího významu. Je to však hra o zločinu spáchaném v minulosti a o tom, jak obtížné je toto zlo napravit v přítomnosti a jak se postarat o to, aby se neopakovalo v budoucnosti. To je, bohužel, věčně aktuální téma téměř v každé době, včetně té naší. Druhým věčným tématem této hry je život. Hamlet je hra o synovi, který měl rád svého otce, má velmi komplikovaný vztah ke své matce, v němž se synovská láska mísí s krajním znechucením a odporem. Stejně složitý je jeho milenecký vztah k Ofelii, který ve shnilém státě dánském zplaní do šílenství a smrti. Co vztah, to paradox, co paradox, to bolest a znechucení. Hamlet je o tom, jak pýchou dme se pouhý parazit, jak pokřiví se každá čistá věc, jak trapně září pozlátko všech poct, jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč, jak sprostota se sápe na slušnost, jak neschopní na schopné berou bič. To všechno jsou doslovné citace ze Sonetu 66, který je právem označován jako sonet hamletovský. Ale mezi tímto sonetem a Hamletem je jeden velký rozdíl. Zatímco v Sonetu 66 je katarze (Znaven tím vším, já umřel bych tak rád, / jen nemuset tu tebe zanechat). Hamlet však tohle nemůže říct, protože okolnosti, v nichž je mu dáno žít, a částečně i on sám zabíjí svou lásku k Ofelii. 

Hamlet názorně předvádí to, co je v různé míře příznačné pro celé Shakespearovo dílo. Text Hamleta napsal nepochybně Shakespeare, ale nestvořil, a nemohl stvořit, všechny významy hry, protože ty vytváří podstatnou měrou doba, v níž je Hamlet hrán a vnímán. Hamlet, podobně jako Shakespearovy další největší hry a sonety, není něco, co můžeme jednou provždy poznat, když si dáme tu práci, ale něco znovu a znovu vytvářeného. Námi vytvářeného. Domnívám se, že kouzlo Hamleta, naše fascinace touto hrou, spočívá především v její nepostižitelnosti, v neustálých proměnách jejího významu. Umírající Hamlet přesvědčí Horacia, že musí žít, aby mohl vyprávět Hamletův skutečný příběh. Horacio se o to v závěru hry pokusí. Nepodaří se mu to. Jeho krátký závěrečný monolog sice mluví o vraždách, o úskocích, o jámách, do nichž nakonec padají ti, kdo je kopali, ale jedna věc je jistá: skutečný příběh Hamleta ani Hamleta to není. Na otázku, o čem je příběh Hamleta, není odpověď. Za sebe bych to asi řekl takhle: význam Hamleta spočívá v otázce, lépe řečeno v onom věčném tázání se, k němuž tato hra vybízí. Není v tom věčném tázání obsažen lidský úděl?

Ukrývá v sobě text Hamleta nějaká překladatelská specifika? Je jazyk této tragédie odlišný od jiných Shakespearových her?

Základní vlastností řeči Hamleta je zdvojování, které odpovídá zrcadlovému dublování či násobení děje hry, všech jejích hlavních motivů i postav, to znamená, že je důsledkem Shakespearovy metody zrcadlení. Tato metoda se uplatňuje v celém textu Hamleta s důsledností, která nemá obdoby v žádné jiné Shakespearově hře.

Představíme-li si na chvíli text Hamleta jako pomyslnou klávesnici, pak Shakespeare na ní levou rukou vyťukává základní rytmus daný zdvojováním slov a celých řečových struktur, zatímco pravou rukou do tohoto spodního pulzujícího rytmu vplétá bezpočet významových a emocionálních variací. Hudebnost textu Hamleta je založena na virtuózním zdvojování, které bezprostředně souvisí s významem hry. Zdvojený a zrcadlově násobený řečový tok Hamleta má obdobu nejen v zrcadlení dějovém, motivickém i v zrcadlovém uspořádání jednajících postav, ale v případě Hamleta vyrůstá přímo ze struktury jeho myšlení.

Pro řeč této tragédie je podstatné i to, že Hamlet je přesný pozorovatel lidí a dějů kolem sebe. Z této jeho schopnosti pramení i přesnost jeho řeči, která ostře kontrastuje s řečí jiných postav (například Polonia). 

Další zvláštnost Hamleta spočívá v tom, že obsahuje větší počet slovních hříček než kterákoli jiná Shakespearova hra. Dokonce i některá klíčová slova hry se pro mnohoznačnost stávají hříčkami a utvářejí celkový význam Hamleta. Slovo „act“ znamená v angličtině „jednat“, zároveň „hrát“ (divadlo) a „přetvářet se“ a všechny tyto tři významy jsou v různých fázích hry aktualizovány. Hamlet slovní hříčky používá i v mezních situacích, například v nejvypjatějším okamžiku konce hry, kdy zabíjí Claudia: „Drink off this potion. Is thy union here? / Follow my mother“ („Vypij to! Že tam leží perla? Pij, / a budeš ležet s matkou,“ V. 2.) Slovo „union“ označuje otrávenou perlu a manželský svazek Claudia. Významová podvojnost slova „union“ je jedním z mnoha projevů hamletovského zrcadlení slov, zároveň upozorňuje na slovo samo a na Hamletovo umění slova. Hamlet bodal svou matku slovy jako dýkami a jeho slovní hříčka v závěru hry vraždí Claudia stejně jako Hamletův rapír, dýka nebo jed.

Máte v Hamletovi nějaký svůj vnitřní slogan, „svou repliku“ nebo celou situaci, která je pro vás zásadní, důležitá, nejsilnější?

Takových „sloganů“ je v textu Hamleta spousta. Nejznámější je „Být, nebo nebýt“ nebo „Být připraven, toť vše“. Pro mě je ještě důležitější například tohle: „Doba se zbláznila a vzal to ďas, / že spravovat mám vykloubený čas.“ Onen Hamletův „vykloubený čas“ jde k jádru tragédie. Každá tragédie je, tím či oním způsobem, založena na vykloubeném čase. A tak bych mohl pokračovat dál a dál. Tyto „slogany“ či citace jsou rovněž jednou ze zvláštností řeči této hry. Nikde jich není tolik jako právě v Hamletovi. 

Tragédie Hamlet byla již vyložena na tisíce způsobů, titulní postava prošla mnoha pojetími. Jaké vlastnosti nese Hamlet ve vaší představě? A jsou snad ukotveny i ve způsobu jeho řeči? 

Ano, jsou. Stylová či řečová rozrůzněnost Hamleta je obrovská. Hamlet je jedním z nejlepších Shakespearových mluvčích vůbec. Jeho řečový rejstřík je mimořádně bohatý a Hamlet s virtuózní lehkostí přechází z jednoho do druhého. Neustálá proměnlivost a nepostižitelnost jeho řeči souvisí s živostí, proměnlivostí a jistou těkavostí jeho temperamentu.

Je v Hamletovi ukrytý nějaký ten pověstný „překladatelský oříšek“? Která pasáž byla největší překladatelskou výzvou?

Celý Hamlet je „překladatelskou výzvou“ těch „oříšků“ či pořádně tvrdých „ořechů“ je v textu této hry bezpočet. Jako příklad uvedu jen jediný z nich. V druhé scéně prvního jednání pronese nový dánský král Claudius svou nástupní řeč a pak se obrátí na Hamleta, jehož černý oděv prudce kontrastuje s barevnými kostýmy ostatních dvořanů. 

A následuje tento dialog. 

CLAUDIUS:
Teď, Hamlete, náš synovče, náš synu –

HAMLET:
Jak příznivá je tahle nová přízeň!

CLAUDIUS:
Proč temný mrak vám pořád halí tvář?

HAMLET:
Jako váš syn jsem až moc na výsluní.

Shakespearův text zní takto:

CLAUDIUS:
But now, my cousin Hamlet, and my son.

HAMLET:
A little more than kin, and less than kind.

CLAUDIUS:
How is it that the clouds still hang on you?

HAMLET:
Not so, my lord, I am too much i’ the sun.

Obtíž překladu spočívá v tom, že Hamletova první slova ve hře jsou enigmatická, hádankovitá a že obsahují do češtiny nepřeložitelnou slovní hříčku. Úkolem překladatele je, aby v češtině vytvořil onu hádanku či jisté tajemství, kterým je Hamletovo „A little more than kin, and less than kind“. „Kin“ znamená „příbuzný“, slovo „kind“ má několik významů, ale v tomto kontextu nejdůležitější z nich je „laskavý“. Hamlet Claudiovi ironicky říká, že označovat ho za „syna“ trochu zveličuje jejich vzájemný příbuzenský vztah, protože Hamlet není Claudiův syn, ale pouze jeho synovec. Jistou výhodou češtiny v tomto případě je, že slova „synovec“ a „syn“ jsou podobná, „syn“ je tak říkajíc obsažen ve slově „synovec“. Zároveň Hamlet Claudiovi sděluje, že označovat ho za „syna“ není zrovna laskavé a ironicky naznačí, že se mu takové oslovení nelíbí. Podobnost slov „kin“ a „kind“ v tomto případě vyjadřuje opakované stejné české slovo „přízeň“, které má dvojí význam, neboť označuje jednak libost či náklonost, jednak příbuzenský vztah v obecném slova smyslu. Ale i ti mladší čtenáři či diváci, kteří nevědí, že slovo „přízeň“ znamená také „příbuznost“, budou vnímat ironii repliky „jak příznivá je tahle nová „přízeň“, neboť nepříznivou přízeň si lze představit jen těžko. Je to vlastně tak trochu nesmysl, který ale má skrytý smysl, což samo o sobě vypovídá o Hamletovi víc, než se zdá na první pohled. 

Zcela nepřeložitelná ale je Hamletova zdánlivě jednoduchá replika „No so, my lord, I am too much in the sun.“ Hříčka spočívá v tom, že anglická slova „son“ (syn) a „sun“ (slunce) se vyslovují stejně. Česká parafráze toho, co Hamlet říká Claudiovi, by mohla vypadat asi takto: „Vy, pane, ze mě chcete dělat svého syna, ale já nejsem váš syn a přeji si zůstat vaším synovcem. Vy jste si právě přivlastnil mou matku a manželku mého otce, a to neslušně brzo po smrti mého otce, a teď si chcete přivlastnit i mě? S tím na mě nechoďte, protože já v žádném případě nemám v úmyslu být vaším synem, neboť jsem byl, jsem a zůstanu synem svého otce krále Hamleta, jemuž vy, pane, nesaháte ani po kotníky.“ 

Problém ale je, že tohle všechno v anglickém originále proběhne v několika vteřinách jevištního času, zatímco čeština tuto možnost nemá a replika „Jako váš syn jsem až moc na výsluní“ postihuje sice základní smysl hříčky, ale postrádá razanci, údernost a maximální úspornost anglického originálu. 

Viděl jste desítky hamletovských inscenací. Máte pocit, že Hamlet v sobě nese i nějaký „oříšek inscenační“? S čím se tvůrci obecně většinou nejvíce potýkají?
Inscenačních oříšků není možná v Hamletovi tolik jako oříšků překladatelských, ale i tak je jich víc než dost. Dám opět jeden příklad za všechny. Ve velmi kruté scéně, která následuje bezprostředně po Hamletově monologu „Být nebo nebýt“ Hamlet vykřikne na Ofelii: „Kde máš tatínka.“ Ofelie na to odpoví „Doma, Výsosti.“ Je to však lež, protože Ofelie moc dobře ví, že její otec Polonius spolu s králem za závěsem pozorně její hovor s Hamletem odposlouchávají. Inscenační oříšek této scény spočívá v otázce, zda Hamlet věděl, či nevěděl, že je odposloucháván. Jeho otázka naznačuje, že přinejmenším má takové podezření, ale nic víc. Ti inscenátoři, kteří se rozhodnou, že Hamlet o tom věděl, to obvykle zařizují tak, že Hamlet Polonia a krále zahlédne buď předem, anebo Polonius během této scény vykoukne zpoza závěsu a Hamlet ho letmo zahlédne. Jsou to řešení jednoduchá a prvoplánová. Ale „stage business“ Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského je jiný, daleko sofistikovanější, navíc organicky vyrůstá ze stylu jejich režijní práce. Nebudu jej prozrazovat, abych nezkazil překvapení a radost těm divákům, kteří se případně na tohoto Hamleta teprve chystají. Ale jsem přesvědčen, že je to řešení pozoruhodné a originální.

Náš rozhovor spolu vedeme již po premiéře inscenace Hamleta v Národním divadle. Jaké jsou vaše bezprostřední dojmy? 

V této inscenaci dochází ke vzácnému propojení dramatického textu s obrazem, pohybem a hudbou. Základem úspěchu této inscenace je vynikající herecká akce představitelů všech rolí. Nemám příliš rád dělení rolí na hlavní a vedlejší, protože z mého hlediska jsou zvláště v shakespearovských inscenacích důležité všechny, ale přece jenom u Hamleta je význam titulní role zcela zásadní. Dobrý Hamlet je podmínkou dobrého Hamleta. A Pavel Neškudla je jedinečným, osobitým Hamletem, který do značné míry určuje „divadelní počasí“ celé inscenace. 

Přiznám se, že jsem na první čtené zkoušce strnul, když jsem vzal do ruky divadelní knížku a uvědomil si, že přibližným odhadem více než polovina textu šla do škrtu. Je to zřejmě nejkratší text Hamleta, jaký se u nás kdy hrál (krom textů vysloveně parodických). Už na generální zkoušce jsem ale měl pocit, že tento drasticky zkrácený text obsahuje vše, co je z hlediska inscenátorů podstatné. Jako překladatel si tohoto úsilí věnovanému řeči postav velice vážím. V tomto režijním a dramaturgickém pojetí Shakespearův blankvers vyzněl zcela mluvně, přesně určoval východisko a jádro každé repliky a zachovával onen spodní rytmus, bez něhož dobrý shakespearovský blankvers není myslitelný. 

Je to především rytmus lidského dechu a rytmus srdce, ne akademické skandování přízvučných a nepřízvučných slabik. Tento životadárný rytmus je podstatou Shakespearovy řeči. Třebaže diváci mnohdy nevědí a nemusejí vědět, co to blankvers vlastně je, podprahově jej vnímají vždycky. Svědčí o tom i napjaté ticho, které provázelo celé představení první premiéry. Takové ticho je cennější než potlesk a dokazuje, že tvůrcům inscenace se podařila pozoruhodná věc. Zprostředkovali divákům ve zkratce nejen dramatický děj Hamleta, ale také drama řeči. Každý výjev, každá scéna, téměř každá replika se v jejich podání proměňuje v divadlo řeči, které je stejně rozmanité a strhující jako to, co běžně myslíme dramatickým dějem. Na tomto divadle se slovo spolčuje s gestem, „řečí těla“, pohybem, obrazem i hudbou.

Foto: Pavel Hejný