Otevřený sexismus není minulost

Vzpomínáte si, co vám problesklo hlavou, když jste slyšel Šárku úplně poprvé?

Nevnímal jsem ani zrnko pocitu nějakého odcizení. Fibichova hudba mi přišla od první chvíle záhadným způsobem povědomá, i když jsem ji nikdy předtím neslyšel. Možná to bylo tím, že je hodně ovlivněna Richardem Wagnerem, jehož opery důvěrně znám, a také mám určitý vhled do české operní tvorby. V každém případě to pro mě nebyl úplně nový svět.

Přiznám se, že když jsem si Šárku pustila poprvé, zaplavil mě pocit, že tuto operu je naprosto nemožné zajímavým způsobem inscenovat! Jeví se mi jako velmi statická, snad ještě více než Libuše. Minimálně v prvním dějství.

Pro mě je první dějství úžasně zajímavé, protože se ocitáme v období náhlých změn. Vidíme ještě pozůstatky starého systému, tj. ženy, které chtějí pokračovat v Libušině odkazu, a vedle nich muže, kteří jim to nedovolí a zbavují je moci. Jinými slovy ve skutečnosti jde o velmi dynamickou situaci, protože před našima očima dochází k politickému převratu. Něco podobného, jako když převzal moc Taliban a ženy najednou nesměly chodit do školy, pracovat jako lékařky, zpívat na veřejnosti. Ano, máte pravdu, že když se objeví Přemysl a mužská družina, atmosféra se změní v pompézní, jak to známe ze státních či církevních ceremonií. Jde o to ukázat moc. Přemysl se „inscenuje“ do nové role, protože se stal vůdcem. Zároveň ale na jevišti cítíte napětí, odpor, protest. Začátek není vůbec statický. Musíte se jen zkrátka zabývat tím, jak to na jevišti vyjádřit. Pokud postava pouze stojí a mluví, pak je to nuda. Všímejte si ale všech těch ženských reakcí: Šárka násilně přeruší posvátný obřad, „inauguraci nového amerického prezidenta“, což je obrovský skandál. Vlasta promlouvá ke shromáždění, velmi diplomaticky, velmi chytře, a najednou ve své řeči prohlásí směrem k Přemyslovi: „Proč zacházíš s dědictvím své vlastní ženy jako se špínou? Proč je pošlapáváš? Nabídni způsob, aby mohli muži a ženy pracovat společně.“ V ten moment si všichni myslíme, že se jim podaří najít kompromis. Muži ale řeknou: „Ne! Vládnout budeme my.“ A začne válka.

V básni Jaroslava Vrchlického, která se stala inspirací pro vznik libreta, přichází Vrchlický s myšlenkou milostného trojúhelníku Šárka, Ctirad, Vlasta. Pracujete nějak s touto zápletkou?

Ve druhém dějství, tedy přímo v srdci opery, je umístěn nádherný milostný duet Šárky a Ctirada, což je od Schulzové a Fibicha naprosto jasná zpráva: zde se nachází středobod celého díla, v tomto příběhu lásky. Ten je pro tuto operu možná ještě důležitější než téma politické, o kterém jsem mluvil, ale jen ve vztahu ke Ctiradovi a Šárce. Vlasta má úplně jinou roli. Tragické je, že stejně jako v Romeovi a Julii mají i v Šárce hlavní hrdinové zakázáno se milovat, protože pochází ze dvou znepřátelených skupin. To je důvod, proč vnímám jako velmi důležité ukázat politické či sociální pozadí celého příběhu.

Nicméně láska je středobodem snad každé opery, která kdy byla napsána. V čem je milostné vzplanutí Šárky jiné?

V tom, že něco takového absolutně nečeká. Ano, je to žena plná emocí, ale dovede se ovládat a jejím posláním je bojovat za „skutečné“ věci, v tomto případě bránit Libušin odkaz. A najednou? Uf! V momentě, kdy chce svého nenáviděného soka sprovodit ze světa, bláznivě se do něj zamiluje. Pro ni je to překvapení a pro nás vlastně také (usmívá se), protože tuhle velkou scénu lásky, ve které Šárka zradí své odhodlání, nikdo z nás nečeká. Celé je to vlastně ohromný paradox! Komu se podaří vyvést ženy z letargie a depresí? Šárce. Kdo je přesvědčí, aby bojovaly? Šárka. A tahle žena je nakonec zradí. To je na tom obzvlášť tragické! A také obzvlášť náročné to inscenovat tak, aby divák uvěřil.

Jak jste tedy tento rébus vyřešil?

Divákům musí být naprosto jasné, že se milostný příběh odehrává na pozadí občanské války. A že nejde jen o nějaké laciné bojůvky, ale o skutečný, krvavý konflikt. Text libreta jasně říká, že padají hlavy a jsou vyvražďovány celé vesnice. Ženy se mění ve velmi brutální stvoření, morální zábrany jsou pryč. A na pozadí těchto ohavností se spoustou krve, umírání a utrpení najednou opanuje druhé dějství něco tak krásného jako láska. Chtěli jsme, aby se tento úžasný moment odrazil také ve scénografii, takže uprostřed prostoru, kde se ženy ukrývají před svými nepřáteli a shromažďují se k dalším válečným tažením najednou vysvitne obrovský měsíc. Láska a erotika se mohou přihodit kdekoliv a za jakékoliv situace, když to vůbec nečekáte, a my chceme tenhle moment nějakým způsobem vizualizovat. Zdeněk Fibich a Anežka Schulzová umístili milostnou scénu do lesa. My na scéně vytváříme kontrast války a lásky. 

Jaká je úloha Vlasty?

Vnímám ji jako jistý protiklad Přemysla, stejně jako Šárka je protikladem Ctirada. Vlasta je v porovnání se Šárkou méně impulzivní, více přemýšlivá. Jsou to dva různé temperamenty, které se ale navzájem velmi potřebují. Vlasta je větší stratég, diplomat a ve druhém jednání také vojevůdkyně svého vojska. Potřebuje však mít vedle sebe Šárku: silnou, odvážnou ženu, která není konvenční a nebojí se riskovat.

Celá kompozice těchto čtyř postav – Přemysl, Vlasta, Ctirad a Šárka – je vlastně velmi zajímavá.

Ano! V jistém ohledu jde o velmi hezkou symetrii: dva vůdci a dva lidé na úrovni bojovníků. Co mi přijde poněkud divné, proč Přemysl, kterého Libuše našla někde na poli v jakési vesnici, zničí po její smrti vše, co vytvořila? Osobně vnímám jeho postavu velmi negativně. Přemysl staví svou politiku na „já“. Libuše a ženský princip pro mě znamenají v této opeře více „my“.

Je pro vás důležitá aktuálnost vaší režie? Adaptace díla do současnosti?

Pokud tím myslíte přenášet příběhy z 19. století do McDonald’s, tak takové věci nedělám. Ale co se týče Šárky, tohle dílo není třeba aktualizovat. Šárka aktuální je! Stačí si vzít do ruky libreto a „skáče“ to na vás úplně samo! Až se občas leknu a přistihnu se, jak říkám sám sobě: „Bože, vždyť tuhle větu jsem dneska slyšel v nějakém sloganu či programu politické strany nebo v nějakém baru, kde chlapi prohodili něco na způsob, že ženské by se měly bla, bla, bla.“ Takové ty sexistické řeči, které všichni známe.

Mnoho nás Čechů ale stále vnímá pověst o Libuši a následné Dívčí válce spíš jako dvě nedotknutelné legendy. 

Jsem si velice dobře vědom, jakou symboliku má tento příběh pro český národ. Ale mezi legendou a libretem Anežky Schulzové existuje rozdíl. Já zpracovávám dílo Anežky Schulzové a Zdeňka Fibicha. Z něj vychází má režie, k němu jsem přilnul, protože je nesmírně dramatické. To je pro mě příběh Šárky. 

Nebojíte se, že někteří zarytí tradicionalisté váš koncept nepřijmou?

Pokud někdo považuje operu za muzeum, do kterého se chodí dívat na stále stejnou výstavu, tak se budou naše představy určitě rozcházet, protože takhle já divadlo nevidím. Všichni, kdo mě znají, ale vědí, jak velký respekt chovám k hudební složce každé opery, na které pracuji. Obvykle prostuduji nejenom klavírní výtah, ale i celou partituru. Snažím se ale vždy hledat propojení s otázkami dnešního světa. Jak jsem již řekl, ačkoliv byla Šárka napsána na sklonku 19. století, pro mě otevírá naprosto aktuální témata a bylo by tedy hloupé balit ji do historizujících obrazů. Otázka otevřeného či skrytého sexismu není minulost. Kolik lidí si stále myslí, že by se ženy měly vrátit k plotně? Uchovat tuto krásnou operu pro budoucnost znamená položit si otázku, co nám říká dnes. Nemohl bych se na sebe podívat do zrcadla, kdybych z Šárky udělal legrační historickou frašku, protože ve skutečnosti v ní jde o velmi závažná témata, se kterými se bohužel dennodenně konfrontujeme, stačí si pustit rozhlas.

Zmínil jste, že Zdeněk Fibich uplatnil ve své hudbě kompoziční principy Richarda Wagnera. On pracuje s leitmotivy, vy ve scénografii s různými symboly. Vycházíte z hudebního materiálu?

Je to takový mix, ve kterém hrají velkou roli strom, slunce a pták. Chtěli jsme vytvořit ženské a mužské symboly, které v opeře používáme velmi metaforicky. Pták je symbolem Přemysla a jeho družiny. Kombinace slunce a stromu symbolizuje ženy. Když jsou na začátku u moci, strom je kompletní. Když je ale muži napadnou a zničí jejich řád, strom začne praskat a částečně se poničí a obnoví se až v úplném závěru, když Šárka umírá a znovu se setkává se svými mrtvými družkami. Ženy jej také mají na svém oblečení, každá má na rukávu nášivku, která se nese celou operou. Ale odpověď na vaši otázku: ano, jde o hudební motivy, které jsou vizualizovány. 

Všimla jsem si, že scéna reflektuje také určitou společenskou hierarchii?

Ano, scénograf Frank Albert si pohrává s architekturou chrámu, s myšlenkami antického Říma, kde César nestál nikdy na zemi, ale vždy na nějakém vyvýšeném místě. Stejně tak se chovali diktátoři, kteří přišli po něm. Navazovali na tuto tradici a snažili se tyto myšlenky kopírovat. V Šárce jde o nadčasová témata, i proto se naše inscenace neodehrává v konkrétním čase a já doufám, že nám tuto myšlenku nebude nikdo vnucovat. 

Vrátím-li se ještě k hudební složce, ta obsahuje řadu odkazů na hudbu Bedřicha Smetany. Pracujete s nimi nějak ve scénografii?

S Robertem Jindrou jsem prošel partituru velice pečlivě, kde mi kromě mnoha dalších zajímavých hudebních momentů ukázal i citace ze Smetanovy Libuše, což bylo pro tvorbu režijního konceptu ohromně zajímavé. Není to ale tak, že by se v místech, kde zazní v orchestru téma z Libuše, najednou spustila projekce Libušina obrazu. Tahle znalost nám pomáhá najít správné emoce a myslím, že je to fajn i pro diváka, jak se cítit s touto operou příjemně a vytvořit si k ní důvěrnější vztah, protože nemusíte být expert, abyste si těchto věcí povšiml. Mluvíme-li o „využití“ postavy kněžny Libuše, rozehráváme tohle téma v předehře, abychom navodili politickou či společenskou atmosféru, ve které příběh začíná. Promítáme záběry z Libušina státního pohřbu, které nás zavádějí do smutných časů krátce po její smrti. Skrze gázu vidíme její pracovnu, kde jsou přítomny její družky, Libušina židle je prázdná, vidíme na ní jen její obrázek. Tohle všechno dává divákovi pochopit, na co příběh Šárky navazuje.

Říkáte, že čtete partitury. Jaký je vlastně váš hudební background?

Hrál jsem na klavír, na kytaru, jako teenager jsem také zpíval ve sboru v jednom německém divadle. Měl jsem docela kvalitní baryton, až jsem si chvíli myslel, že bych mohl být zpěvákem nebo hercem, než jsem pochopil, že mým šálkem čaje bude režie. Mnoho let jsem ale chodil na hodiny zpěvu. To je má muzikantská minulost, která se mi teď v mé profesi ohromně hodí. Díky tomu vím něco o energii, kterou musejí pěvci vydat na scéně, chápu, že šest hodin zkoušení pro ně může být až příliš, znám zkrátka druhou stranu mince. 

Jak vnímáte sebe sama jako režiséra?

Jako vypravěče příběhů, které se vždy snažím říkat takovým způsobem, aby jim divák rozuměl. Láska, nenávist, žárlivost, sebezpytování – tyto emoce jsou srozumitelné každému člověku v kterékoliv době. 

Máte za sebou týden zkoušek. Jak se vám pracuje se zpěváky, které máte k dispozici?

Všichni jsou velcí profesionálové, kteří přišli již na první zkoušku velice dobře připraveni, což bylo skvělé, protože jsme mohli okamžitě začít pracovat. A nemluvím jen o hlavních postavách, ale i o pěvcích v menších rolích, kteří jsou rovněž stoprocentně připravení. Kvalitní divadlo je o kombinaci různých energií, které si musí sednout. Pokud si jede každý po své vlastní koleji, nikdy to nebude fungovat. Tady jsou všichni Šárce a Ctiradovi oporou, až mě to vážně dojímá!

Proč jste přijal nabídku Národního divadla režírovat právě Šárku? Protože je to neznámá opera?

Čím méně je opera známá, tím ji to dělá zajímavější. Proto například rád režíruji soudobé opery, které na sobě nemají nános bezpočtu referencí. A proto také nikdy nerežíruji stejnou operu dvakrát. To je příšerná nuda! V každém případě, když mi někdo nabídne práci, vždy si dám čas na rozmyšlenou, protože do díla, na kterém se rozhodnu pracovat, se musím zamilovat, nebo minimálně cítit, že tahle láska přijde, že teď možná ještě nemám klíč, ale najdu ho. U Šárky to byla láska na první poslech. Jsem si vědom toho, že nejsem expert na českou operu, ale možná právě proto jsem byl osloven: podívat se na Šárku zvenčí a vnést do ní nový pohled, s veškerým respektem k tradici. Stejně jako když někdo narozený mimo německy mluvící prostředí zrežíruje Kouzelnou flétnu. 

Šárka bude vaším debutem v Národním divadle. S jakými pocity jste odjížděl do Prahy?

Tou nabídkou jsem byl opravdu velice poctěn. Během příprav jsem se začal učit česky a od svého učitele jsem se dozvěděl, jakou pozici má Národní divadlo ve vaší zemi a jakou roli sehrála tahle scéna v historii českého národa. Prahu znám ale mnohem déle, od svých školních let. Poprvé jsem tady byl v roce 1989 ještě za starého režimu. Bylo to v lednu, město bylo šedivé, přesto to bylo fantastické. Hned o rok později jsem se vrátil, tentokrát na jaře v čase plném slunce a hudby. Od té doby jsem zde byl ještě několikrát, minimálně každých pět let, a vnímal jsem všechny změny. Je příjemné vracet se do míst, které znáte od svých osmnácti.

Šárka nakonec zradí své družky, když prozradí Přemyslovi cestu na Děvín. Znamená to, že láska je silnější než smysl pro přátelství, loajalita, pravda, spravedlnost, boj proti totalitě?

Šárka musí udělat rozhodnutí a sama velice dobře ví, že ať už se rozhodne jakkoliv, vždycky to bude špatně a bude muset přijmout důsledky. Proto se na konci zabije. Ale je tak strašlivě zamilovaná, že ji láska úplně zaslepí. Za její obrovské dilema ovšem může velkou měrou Ctiradova arogance, protože ona mu řekne o pasti, kterou na něj ženy nachystaly. „Požádala jsem je, aby mě spoutaly, protože jsem se chystala tě zabít. Ale miluji tě. Prosím, odejdi. Les je plný bojovnic. Až zatroubím na roh, přijdou a nebude žádná šance. Odejdi.“ A v tom momentě se Ctirad projeví jako hloupý idiot, když zatroubí na roh, aby ukázal, že sám pobije sto žen-bojovnic, protože „co proti mně zmohou nějaké ženské“?! Co je zvláštní, možná až trochu magické, že Šárka kvůli Ctiradovi zradí na konci své družky. Stalo se to v jejím životě poprvé, co ji takovým způsobem zasáhla láska? Nebo je jen nezkušená? Pro mě jako režiséra je její láska tak silná, že si bez Ctirada nedovede svůj život představit.

Nejsem přílišným zastáncem patologických jevů na jevišti, vycpávek typu, že se někdo zblázní a jedná v pomatení mysli. Nepřipadá mi to zajímavé. Šárka se ale v závěru skutečně ocitá na pokraji šílenství, kdy slyší hlasy mrtvých.

Ctirad ji sice konejší: „Ne, to je jen vítr, jen hrom a blesk.“ „Ty je nevidíš?“ ptá se však ona, protože vidí všechny, za jejichž smrt se cítí zodpovědná, a nedokáže s tím žít. Ale je pozdě. (Zamyslí se.) Láska je vždy o chlup silnější než všechno ostatní. Ale nebylo by fér říkat, že zradila své vnitřní ideály, svůj boj proti totalitě a bezpráví, protože to by byl jen další sexistický výklad té věci. Jedná v absolutní panice. Snaží se udělat vše, aby Ctirada zachránila, a až příliš pozdě si uvědomí, co to všechno znamená. Dokonce usiluje přesvědčit své družky, aby je nechaly jít. „Vy si možná neuvědomujete, co je to láska, ale já jsem ji teď poznala a říkám vám: je to největší věc na zemi. Nechte nás jít.“ A v ten moment řekne Vlasta: „Ne, on musí zemřít.“ A tak Šárka povolá muže. Možná to tedy mohlo všechno dopadnout úplně jinak. V každém případě je to tragické, protože zůstávají pouze poražení. Kromě mužů. Oni triumfují. My ale ztrácíme všechny naše přítelkyně: Vlastu, Šárku, všechny do jedné umírají. Opera má velmi silný závěr. 

Když vás tak poslouchám, kladu si otázku, zda člověk skutečně může ovlivnit svůj osud? Zda nekráčíme po cestě, která je pevně daná, která nás kormidluje k nevyhnutelnému cíli?

Vypadá to trochu jako osud ve smyslu, že Šárka vlastně nemá volbu. Ale věřím, že lidé pochopí, že v tomto příběhu jsou místa, kde nikoliv Šárka, ale ostatní volbu mají. Přemysl mohl říct: „OK, pojďme vládnout spolu.“ Pak by nebyla žádná válka. Vlasta mohla říct: „Nenávidím toho muže, ale jsi má nejlepší přítelkyně a já ti věřím, když řekneš, že vy dva patříte k sobě. Tak zmizte a my si půjdeme také svou cestou.“ Ctirad mohl poslechnout Šárku a utéct, ale byl příliš pyšný. Volba existuje. Ale sejdou se dvě, tři špatná rozhodnutí a výsledek může být zcela fatální, vést ke smrti a destrukci. Možná tohle je myšlenka, se kterou by měl divák z divadla odcházet, že člověk by měl vnímat své postoje a činy v širším kontextu. 

Odsouváte tím téma feminismu na vedlejší kolej?

Jednou jsem četl článek, že feminismus neosvobozuje pouze ženy, ale i muže, protože svoboda žen může v konečném důsledku znamenat svobodu či uvolnění i pro muže. „Fajn, dneska večer budeš řídit ty, miláčku.“ „Jasně! Proč ne? Díky Bohu!“ Co by se stalo, kdyby nebyl na muže vyvíjen takový tlak být tím silnějším, bojovnějším, dominantnějším pohlavím? Kdybychom se mohli více uvolnit? Bylo by pak méně válek? Dělala by žena na Putinově místě to samé? Nevím. A stejně tak nejednoznačné je to i v naší opeře. V prvním jednání vidíme ženy jako velmi inteligentní stvoření. Ve druhém si ve své brutalitě s muži ničím nezadají, až trochu ztrácí naše sympatie. Jsme šokováni, když přiběhne Radka s useknutou hlavou a vypráví, jak se svými družkami vyvraždila celou vesnici. Pokud se tedy ještě stále bavíme o feminismu, tak ho určitě na vedlejší kolej neodsouvám.

Probrali jsme toho hodně, přesto je něco, co ještě nezaznělo a chtěl byste to říct?

Měli bychom být pyšní na tak skvělou libretistku a skladatele, jakými byli Schulzová a Fibich, protože se jim podařilo vytvořit úžasně chytré a v mnoha ohledech moderní dílo. Tahle opera by fungovala, i kdybyste neznali původní legendu. Schulzová napsala vzrušující osobní drama, nikoliv popisnou operu o české historii, a já bych si moc přál, aby se ho ujali i další režiséři a režisérky.  

Šárka, premiéry 7. a 9. listopadu 2024 v Národním divadle

Foto: Petr Sankot, Zdeněk Sokol