PETR BORKOVEC a MATYÁŠ HAVRDA: Charisma překladů 

Jaký jste měli pocit z první čtené Bakchantek? 

PETR: Velice dobrý! Ačkoli to bylo částečně těžké, protože bych text nejraději četl celý sám a představil ho hercům především rytmicky. Ale líbilo se mi to i tak. Díky mladému týmu jsem cítil veliký zájem o samotnou hru a bylo vidět, že si ji udělají tak, aby ji rádi hráli. Režisér Jan Frič je plný spontánních nápadů, které se pak trochu mění a začleňují do nějaké struktury, ale vlastně se neztratí. Člověk ze začátku neví, jestli těm nápadům má důvěřovat, ale pak se ukazuje, že mají víc vrstev. Nebo se ty vrstvy vytvoří podle nápadů, kdo ví. Frič dovede okouzlovat. Jeho bláznivost, hravost a určitá vyšinutost ale úplně zmizely ve chvíli, kdy jsem překlad zdržoval. Tehdy se mi zjevila jiná tvář.  

MATYÁŠ: On trochu klame tělem, protože působí dojmem, že se chce především bavit. Ale když ho pak sledujete při práci, zjistíte, že dokáže vyhmátnout podstatné momenty a je vůči té hře velmi uctivý. 

Vaše spojení je poměrně unikátní, jak vás napadlo začít společně překládat antické hry? 

MATYÁŠ: Nás by to nikdy nenapadlo, ale vymyslel to J. A. Pitínský, který chtěl nový překlad Krále Oidipa pro svou inscenaci v HaDivadle. To bylo počátkem roku 1998. Když se stal později Josef Kovalčuk šéfem Činohry Národního divadla, objednal si u nás překlad Oresteie, což jsou vlastně tři hry. A pátou jste si teď po dvaceti letech objednali vy. 

Váš první překlad si vybral Jan Frič i pro svou inscenaci a je v současné době na repertoáru Národního divadla. Znali jste se s Petrem předtím? 

MATYÁŠ: Neznali. Vzniklo to tak, že Pitínský se s Petrem a Jánošem Kristem, dramaturgem HaDivadla, sešel v Divadle Na zábradlí. Pitínskému se líbila Petrova poezie a chtěl od něj přebásněného Oidipa, ale potřeboval někoho, kdo by mu hru přeložil z řečtiny. U vedlejšího stolu náhodou seděla moje kamarádka Majda Platzová, která to slyšela, a řekla jim, že zná někoho, kdo umí řecky. Z telefonní budky mi zatelefonovala, jestli bych za nimi nechtěl přijít. 

PETR: A on vážně hned přišel!  

MATYÁŠ: Krátce předtím jsem v antikvariátu koupil starou edici Oidipa. Prolistoval jsem si to a přišlo mi to srozumitelné, tak jsem si řekl, že by se to dalo zvládnout. Bydlel jsem tehdy na Malé Straně, do Divadla Na zábradlí jsem to měl přes most. Tak jsme se s Petrem poprvé potkali. Samotný překlad potom vznikl trochu ve spěchu, nicméně ta Pitínského inscenace byla velice úspěšná a dlouho se hrála. 

PETR: Trochu ve spěchu například znamená, že se zkoušel nedopřekládaný text a já v půlnoci do Brna faxoval, co se bude zkoušet ráno. 

Jak probíhala práce na překladu Bakchantek? 

MATYÁŠ: Moje práce je hlavně badatelská. Seženu si hlavní edice, komentáře a další doplňující literaturu a tu hru studuji. Rozkrývám její významové nuance, souvislosti a výsledek vyjádřím v podobě dosti komplexního textu, který je částečně doslovným překladem a částečně komentářem, včetně poznámek k veršovým rozměrům a podobně. Petr to všechno vstřebá a přetaví do výsledného básnického tvaru. Pak to ještě spolu upravujeme. Občas si zahraju na básníka a nějaký verš tam vpašuju, Petr mi zas někdy vysvětlí místo, které jsem pochopil špatně. 

PETR: Od Matyáše dostávám text, který je samozřejmě kompletně v češtině, čili doopravdy překládá on. Ale nemohu říct, že moje práce spočívá v tom, že přesunuju slova, aby to tak nějak celé vypadalo lépe, a občas tam šoupnu rým. Matyáš je velice pečlivý a podrobný a nápaditý a předkládá mi takový text-les, který je rozprostřený do mnoha a mnoha poznámek, možných interpretací, upozornění na souvislosti, plný drobných výkladů – a všechno je to rozšířeno o možnosti dennodenní konzultace s ním, takže já od něj dostávám takové prostředí, ve kterém se snažím zorientovat. V případě Bakchantek, které mi připadají jako „hra-výkřik“, 1 600 veršů poměrně vypjaté poezie, jsem poprvé nepřekládal lineárně.  

Vy jste se snažil vyhnout slovu „bakchantky“. Dokonce jste nám přeloženou hru poslal pod názvem „Vznícené“. Proč? 

PETR: Nechtěl jsem ho použít, protože se mi zdá, že na slovo bakchantky je navázáno mnoho různých konotací, které jsou spíše tělesné, až erotické, až pornografické. Stačí si to zadat do Googlu. Z nějakého důvodu jsem si řekl, že bych to slovo nepoužil, zvlášť když mi Matyáš na druhé stránce napsal, že bakchantky jsou vlastně především ženy, do kterých vstoupil bůh a působí v nich. Že je „vzněcuje“ a „vytrhává“ atd. Uvědomil jsem si, že vytržení znamená, že je někdo mimo sebe a zároveň je vytržený ze svých režimů, což je něco, co Dionýsos do Théb přináší. Začal jsem shromažďovat podobná slova a napadlo mě, že by bakchantky dostávaly různá pojmenování podle toho, kdo o nich mluví a v jakém kontextu. A že budou mít hodně jmen, jako mívají tajemné nebo zlověstné věci a bytosti. To samé jsem přenesl i na posvátnou hůl thyrsos, protože jsem věděl, že to slovo nechci používat. Je mi také cizí a nechtěl jsem ho tam, takže tam také nepadne, opět jsem zvolil spoustu různých opisů.  

Kdybych s takovými rozhodnutími byl sám, tak si myslím, že bych velmi rychle ujel někam do svých zálib, ale je výborné, že to se mi nemůže stát. Vím, že se na Matyáše můžu spolehnout, že je k tomu vnímavý, jde se mnou, ale vždy umí říct, že to a ono je za hranou. 

To je asi jiné, než když se věnujete své autorské tvorbě... 

PETR: Jistě, to je jiné. Když píšu, nerozumím vůbec ničemu. Tady se mohu kdykoli přeptat. 

Ve výsledku vznikají překlady dva. Matyášův podstročník s bohatým poznámkovým aparátem a Petrův básnický překlad. Větrné mlýny vydaly obě verze vašeho Krále Oidipa vedle sebe, což je pro čtenáře nesmírně zajímavé. V čem je váš přístup odlišný? 

MATYÁŠ: My máme jasně vymezené role, které nám dávají určitou svobodu. Já mám svobodu zkoumat, co text znamená, a nemusím se příliš starat o to, jak vtipně nebo působivě to vyjádřím. Jednu věc můžu přeložit více způsoby a ještě k tomu přidat poznámku, abych vysvětlil, co mám na mysli. Petr se pohybuje v prostoru, který je na jedné straně vymezený tím, co jsem já z textu vyčetl, a na druhé straně vkusem básníka, který chce čtenáře okouzlit. V tomhle prostoru si může dělat, co se mu zlíbí, hrát si, experimentovat. Jeho překlad je básnický, ale není svévolný, protože je stále korigovaný mojí interpretací. Ale o to je možná svobodnější, protože se nemusí bát, že by úplně ztratil stopu. 

PETR: My jsme nikdy nedělali překlad přímo pro inscenaci, vždycky jsme překlad připravovali k vydání, aby sloužil i pro jiné inscenátory. To pro mě znamená dodržet všechny vyhrávky, všechno, co mi Matyáš nabídne. On mi jednou při překládání Aischyla řekl něco v tom smyslu, že když je v textu metafora, musí se dodržet proto, že v ní je cítit autor, že právě tady je skryt! Možná to řekl trochu jinak, ale na mě to zapůsobilo takhle a držím se toho.  

Lidé si občas myslí, že především text upravuji, aby se to dalo hrát. Asi to je částečně pravda, protože já nepřekládám, já jsem skutečně na pomezí překladatele a jazykového inscenátora. 

MATYÁŠ: Spojení podstročníku a básnického překladu nabízí komplexní pohled na celou hru. Pak přichází ještě vaše jevištní interpretace, a to dohromady dává svědectví o tom, co z původního jádra může dnes někoho oslovit. 

Co pro vás znamená překládání antických her? 

PETR: Mám tu práci rád, protože u ní trochu studuju. Uspokojuje mě, že musím zabrat jinak, než jsem zvyklý. Také je krásné, že jsem intenzivně s někým při práci v kontaktu, na to nejsem příliš zvyklý. Máme s Matyášem, myslím, pěkný vztah! Je to veliká slast pracovat s někým, kdo je dostatečně kritický. Díky komu si můžu dovolit být intuitivní a zkoušet si různé věci, protože ten druhý mi neustále stanovuje rámce. Musím říct, že býval daleko přísnější než teď u Bakchantek. Je prostě pěkné být v takové dvojici. 

MATYÁŠ: Tragédie jsou krásné, inteligentní a dráždivé. Je to poezie, která nastoluje zajímavá témata, předvádí konflikty, zpochybňuje jistoty. A zrovna Bakchantky mě fascinovaly od mládí. Překládat ty texty s Petrem je skvělé, protože je důležité, aby zněly melodicky a živě. On tomu dává charisma. 

Kdyby za vámi teď přišel inscenační tým s dalším takovým úkolem, tak byste ho přijali? 

PETR: Musím upřímně říct, že všechno, co jinak dělám, je lehčí než tohle. I vlastní psaní. Alespoň se mi zdá. Takže nyní bych se do ničeho dalšího nehrnul.  

MATYÁŠ: To se nedá předem odhadnout, záleželo by na okolnostech. My jsme oba dost zaměstnaní a máme jiné projekty. Hodnota téhle práce spočívá v tom, že nás oba hrozně baví a naplňuje, ale je to taky otázka času. Pokud by se objevil nějaký projekt, který by sliboval, že nás takhle nadchne, asi to nemůžeme vyloučit, ale momentálně nic neplánujeme.