Petr Popelka: Bizetova extrémní dynamika je velká výzva

O českém dirigentu PETRU POPELKOVI se hovoří doslova jako o dirigentském úkazu. Přes své mládí se už stihl prosadit v zahraničí. Od srpna 2020 je šéfdirigentem Norského rozhlasového orchestru v Oslu (KORK), od září 2022 bude šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Je také hlavním hostujícím dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava. V Opeře Národního divadla debutoval v září 2020 při představení Dvořákovy Rusalky a nyní se zde ujal nového nastudování Bizetovy Carmen, ve Stavovském divadle diriguje reprízy Mozartovy Figarovy svatby.

V čem je vaše podání Carmen specifické? Máte něco konkrétního na srdci, co chcete sdělit posluchači?

Carmen má mnoho hudebních poloh a charakterů. Jsou v ní velmi dramatická, intimní i velmi lyrická místa. Není to „jen“ hudba krásných melodií. Přál bych si, aby naše hudební nastudování této opery bylo pro naše posluchače silným dramatickým, divadelním zážitkem.

Má Carmen nějaké hudební záludnosti?

Carmen má řadu záludností, i když je jak pro posluchače, tak pro hudebníky notoricky známá. Je tam několik velmi náročných ansámblů. Pěvecky jsou hlavní role velmi náročné. Právě zmíněné kontrasty mezi dramatickým a lyrickým jsou obtížné, aby kontrast byl výrazný. Bizet mnohdy napsal velmi extrémní dynamiku. To vše opravdu dodržet je velká výzva.

Pamatujete si ještě, kdy jste se s tímto dílem setkal poprvé a co vás na něm upoutalo?

Byla to jedna z prvních oper, kterou jsem slyšel, a ihned jsem si ji zamiloval. Upoutala mě právě dramatičnost té opery. Lyričnost Micaely, nálada pašeráků ve třetím dějství, věštění z karet ve stejném jednání, krásné dětské sbory a pak hlavně poslední scéna: dramatický duet, kdy Don José zabije Carmen za zvuků toreadorského zápasu za scénou. To je podle mého názoru geniální a extrémně působivý divadelní nápad.

Je to vaše první nastudování Carmen? Během pandemie jste ji měl řídit v Maďarsku…

Ano, je to mé první nastudování. Obnovené nastudování v Maďarské státní opeře zmařila pandemie, čehož je mi velmi líto. V Budapešti je skvělý ansámbl a fantastický operní orchestr.

Dirigujete jak symfonickou hudbu, tak operu, dokonce komponujete. Jak se vám daří tyto jednotlivé složky navzájem krotit?

Co se týká dirigování: chci se věnovat jak symfonické hudbě, tak opeře. Miluji práci s lidským hlasem. Přál bych si, aby byly tyto dva světy v mém životě v rovnováze. Kompozice je činnost, kterou miluji. Nezbývá mi na ni ale mnoho času. Píši spíše pro sebe, z nějaké vnitřní potřeby. Studium a kompozice samotná, ale hodně ovlivňuje můj pohled na dirigování jako takové. Kompozice je opravdu kreativní duševní činnost. Snažím se podobný způsob tvůrčí kreativity přenést i do dirigentské profese.

Pobýváte často v zahraničí, nyní jste začal působit v Národním divadle, stanete se novým šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu… Je to velká změna – ve stylu práce, osobních pocitech a podobně?

Je to pro mě veliká změna! Od dob studií jsem žil v Německu a pracoval jako kontrabasista deset let v Drážďanech. I své první dirigentské zkušenosti jsem zažil jinde než v Čechách. To, že mi Symfonický orchestr Českého rozhlasu projevil takovou důvěru, mě naplňuje velkou radostí, že se mohu na hudebním životě u nás aktivně podílet.