Rusalky Alžběty Poláčkové

Právě probíhá Rok české hudby 2024. Co podle vás dělá hudbu Smetany, Dvořáka, Janáčka, Martinů a dalších tak výjimečnou?

Těžká otázka hned na úvod! Je to prostě krásná česká hudba. Češství, slovanství, vřelost, prvky lidového folkloru… nevím, muzikolog by jistě našel daleko erudovanější odpověď.

Jaký je váš vztah k Dvořákově hudbě? Věnujete se např. i jeho písňové nebo duchovní tvorbě?

Hudba Antonína Dvořáka mě provází celý profesní život. Ať už jsou to opery, písně či duchovní tvorba, s velkou radostí je zpívám i poslouchám. Zrovna nedávno při jednom z rozhovorů jsem se snažila odpovědět na otázku, co cítím při zpívání Rusalky, při setkání s Dvořákovou hudbou obecně. Pokaždé mám pocit, jako by mě objala milovaná osoba.

Kolikátou inscenaci Rusalky nyní zkoušíte? V čem je jiná než ty ostatní?

Jedná se o již o mou pátou inscenaci Rusalky. Začínala jsem jako Žínka v Heřmanově Rusalce v Národním divadle, Žínku jsem zpívala i v Paříži v Opera Bastille v Carsenově inscenaci, pak to byla Rusalka v Troškově insce­naci, Rusalka na otáčivém hledišti v Českém Krumlově i Rusalka v Národním. Naše nová Rusalka v režii dua SKUTR má ambici být hlavně krásná. Troufám si říct, že se to daří. A není k tomu třeba jezírka ani vrby.

Jak vnímáte postavu Rusalky vy osobně? Jako pohádkovou vílu, nebo skutečně dívku, která se mění v ženu?

Rusalka je pro mě zamilovanou dospívající dívkou, milující natolik, že je ochotna pro svou lásku k Princovi udělat vše. Takovýto příběh obrovské lásky je stále aktuální a navždy bude.

V příštím čísle přineseme pokračování rozhovoru o Rusalce a naším hostem bude Kateřina Kněžíková.

Foto: Pavel Hejný